#hlidani

 Je to ožehavé téma. Ačkoli můžu působit na okolí jako flegmatická matka, která je nad věcí za (téměř) všech okolností, tohle mi nedá spát. O syna je skvěle postaráno ve školce, nicméně dceru na focení klientů tahám častěji, než bych kvůli ní chtěla. A jak to udělat tak, abychom byly spokojené obě, když babička, která má mou i její absolutní důvěru, přebývá 400 km daleko? Opravdu je to tak nadlidský úkol?

Přiznávám, v této otázce jsem asi příliš úzkostlivá. Nechat své děti s někým, kdo je musí zabavit, ochránit, nakrmit, uspat... A ony jsou přece tak zvyklé na mě! Zajímavé je, že ačkoli prarodiče děti vidí jednou za dva měsíce, nemám já ani oni vůbec žádný problém s tím, abychom je s manželem přenechali v jejich péči a já nemám, opakuji nemám, strach! Vždyť mě přece vychovali a vyrostl ze mě normální a zdravý člověk! Jenže co tady? V Praze? Bez pomoci?