#haneulrpg

Backstory: Na prvý pohľad pôsobí ako človek, ktorému na ničom a nikom nezáleží. Je odmeraný, málokedy sa usmieva a o svojom súkromí hovorí len zriedka. Ľudia si o ňom často myslia, že je arogantný alebo citovo nedostupný. Hyunjin tomu neodporuje. Je jednoduchšie nechať ich veriť tomu, že je chladný, než priznať, ako veľmi túži po niečom, čo nikdy poriadne nemal. Vyrastal v nefunkčnej rodine. Otec bol násilnícky muž posadnutý predstavou, aký by mal byť „správny syn“. Nenávidel všetko, čo považoval za slabosť. Maľovanie, hudbu, knihy, citlivosť. Hyunjin sa preto naučil skrývať veľkú časť svojej osobnosti už ako dieťa. Keď mal devätnásť rokov, po jednej z mnohých hádok sa postavil otcovi, ktorý fyzicky napadol jeho mladšiu sestru. Konflikt skončil tak, že ho otec vyhodil z domu a zakázal mu vrátiť sa. Matka sa s ním spočiatku pokúšala udržiavať kontakt, no nakoniec sa stiahla. Odvtedy s rodinou nehovorí. Prežil len vďaka vlastnej tvrdohlavosti. Dnes býva sám v staršom byte. V obývačke má stojany na plátna, police plné kníh a niekoľko gitár. Maľovanie nikdy neopustil. Práve naopak stal sa v ňom výnimočne dobrým. A práve preto sa dostal tam, kde je dnes. Oficiálne pracuje ako reštaurátor a súkromný maliar. Neoficiálne však patrí do malej siete ľudí, ktorí vytvárajú falzifikáty umeleckých diel pre bohatých klientov. Nie sú to lacné podvody predávané turistom na ulici. Ide o precízne reprodukcie, pri ktorých študuje techniky starých majstrov, pigmenty, laky aj spôsob starnutia plátna. Je v tom taký dobrý, že jeho kópie dokážu oklamať aj odborníkov. A nenávidí to. Nie preto, že by sa bál polície, ale pretože miluje umenie. Každý obraz, ktorý namaľuje ako falzifikát, vníma ako zradu niečoho, čo preňho vždy predstavovalo únik a slobodu. Vie, že pomáha ľuďom zarábať na klamstve. Vie, že znehodnocuje prácu umelcov, ktorých obdivuje. Vie, že by mal skončiť. Ale peniaze sú príliš dobré. Prvýkrát v živote si môže dovoliť bývanie, kvalitné materiály, knihy, cestovanie a pocit bezpečia. A po rokoch neistoty sa toho nevie vzdať. Žije tak v neustálom rozpore sám so sebou. Na jednej strane obdivuje krásu a autenticitu umenia, na druhej strane sa živí vytváraním dokonalých lží. Podobne rozporuplný je aj v osobnom živote. Tvrdí, že neverí na lásku. Že vzťahy sú komplikované a zbytočné. Je známy tým, že sa nezdrží dlho pri jednej osobe a radšej odchádza skôr, než by sa k niekomu príliš pripútal. Pravda je však úplne opačná. Hyunjin je beznádejný romantik. Zamiluje sa do drobností. Do spôsobu, akým niekto číta knihu. Do rukopisu na okraji poznámkového bloku. Do hlasu človeka, ktorý sa rozpráva o niečom, čo miluje. Pamätá si dátumy, obľúbené nápoje aj náhodné poznámky vyslovené pred mesiacmi. Nikdy by to však nepriznal. Navonok hrá úlohu muža, ktorému ide len o nezáväzné noci a krátkodobú zábavu. Je to maska, ktorú si budoval celé roky. V skutočnosti sníva o niečom veľmi obyčajnom. O človeku, ku ktorému sa bude môcť večer vrátiť domov. O niekom, komu ukáže obrazy, ktoré nikdy nikomu neukázal. O niekom, kto ho prinúti veriť, že nie všetko v jeho živote musí byť falzifikát. Ani on sám.

Backstory: Taeyong vyrůstal v Soulu v rodině, která si vždy zakládala na dobré pověsti a vysokých očekáváních. Už od dětství byl vedený k tomu, aby ve všem vynikal, ať už šlo o školu, koníčky nebo vystupování před ostatními. Velkou část života věnoval tanci, ve kterém byl opravdu talentovaný, a dlouho plánoval, že se mu bude věnovat profesionálně. Postupem času se však tlak okolí i neustálá potřeba být perfektní začaly podepisovat na jeho psychickém stavu. Přestože navenek působil klidně a vyrovnaně, uvnitř se často cítil vyčerpaný a ztracený. Právě tehdy si začal více všímat lidského chování a toho, jak moc dokáže psychika ovlivnit člověka i jeho život. Rozhodl se proto nastoupit na akademii Haneul a studovat psychologii, protože chtěl jednou pomáhat lidem, kteří si procházejí podobně náročným obdobím jako kdysi on sám. Mezi ostatními studenty je známý jako někdo inteligentní, spolehlivý a velmi klidný, i když si své emoce většinou nechává pro sebe. Nerad mluví o vlastních problémech a mnohem raději naslouchá ostatním, než aby sám žádal o pomoc. I přes svůj rezervovaný přístup je ale člověkem, který dokáže být vůči svým blízkým nečekaně starostlivý a obětavý.

Backstory: soobin pochazi z celkem normalni rodiny ze stredni tridy. mamka ucitelka a otec v nejake mestske sprave, takze se nemeli zase tak spatne. zil celkem fajn a bezstarostny zivot az do doby, kdy se zamichal se smetankou. zapadal k nim i pres to, ze nemel zadny dobry puvod, jednoduse si vzdy sve misto nasel. pomahal svoji pratelske smetance ve skole a ve vysledku se mu odvecili protlacenim na lepsi skolu. byl to haneul, obycejnemu studentovi s jeho rodinnou historii by se o tom mohlo jenom zdat, ale soobin tenhle sen zil. do seoulu musel vzdy dojizdet brzkym rannim spojem, nebo kolem. soobin je sileny pozirac informaci a workoholik. jen aby uzivil sve sny, tak ve vsech volnych chvilich chodi na brigadu. obcas si tajne preje, aby jeho rodice byli bohati a mohli ho rozmazlovat tak jako ostatni rodice rozmazlujou jeho kamarady.

Backstory: Juyeon nikdy nebyl typ člověka, co by měl nějakou vysněnou práci. Jen odmítal žít nudnej život. Představa, že bude každej den sedět v kanceláři mezi stejnýma lidma, ho úplně dusila. Potřeboval ruch, lidi, město v noci a pocit, že se pořád něco děje. Kolem dvaceti se začal motat kolem nočního života v Seoulu. Ze začátku jen přes známý, dostával lidi na guestlisty, občas pomohl s akcí, protože byl dobrej s lidma a uměl si každýho získat během pár minut. A hlavně vypadal přesně jako někdo, koho chceš mít kolem sebe. Postupně si ho lidi začali pamatovat. Ne protože by se nějak extra snažil, ale protože měl něco v sobě. Nakonec skončil v agentuře, která řeší modely a různý luxusní akce. Oficiálně je PR manager, ale reálně dělá od všeho trochu. Jeden den zařizuje focení, druhej uklízí průsery po opilejch klientech s mobilem plným zmeškanejch hovorů. Má pověst kluka, co zná úplně každýho. Vždycky ví o nějaký akci, vždycky se dostane tam, kam ostatní ne, a skoro nikdy nebývá sám. Lidi o něm mluví jako o sukničkáři a on jim to nijak nevyvrací. Je pro něj jednodušší nechat si o sobě myslet tohle, než aby někdo zjistil, jakej doopravdy je. Ve skutečnosti má problém pustit si lidi k sobě. Jakmile mu na někom začne záležet víc, než by chtěl, začne se stahovat. Přestane odepisovat, zmizí na pár dní nebo všechno otočí ve vtip. Radši bude působit jako dement než někdo zranitelnej. A i když působí, že má všechno na háku, občas přijde domů do úplně tichýho bytu a má pocit, že celý jeho život je jen nekonečná noc, která vlastně nikam nevede.

Backstory: Shuaibo byl vždycky hodně velký snílek. Životem v podstatě jen tak proplouval, měl víc štěstí než rozumu, hezký obličej a přátelskou povahu. I učení mu šlo, měl správně vykročeno na vysněnou vysokou školu. Dostal by i ppné stipendium díky tomu, že odmaturoval s vyznamenáním. Ale jak to tak bývá, ne vše v životě bývá nádherné a ideální. I u něj přišlo k zásadnímu životnímu zvratu. Když mu bylo 20, jeho rodiče tragicky zemřeli. Jemu tak zůstala na starost mladší sestra, o kterou se musel postarat. Byla sice dospělá, ale cítil vůči ní zodpovědnost. A tak obětoval svoje sny za ty její. Začal pracovat, aby se sestra mohla soustředit na studium a vystudovat vysokou školu. A nemohl říct, že by byl se svým životem vyloženě nespokojený. Měl bydlení, měl hezké oblečení, měl co jíst a to bylo pro něj to hlavní.

Backstory: Martin se narodil v Ottawě korejské mámě a kanadskému otci. Máma chtěla, aby nezapomněl odkud je, i když vyrůstal v Kanadě. Táta byl skoro pořád v práci a Martin byl většinu času venku, nejdřív jen tak blbnul s klukama na sídlišti, později začal skejtit. Ke skejtu se dostal asi ve čtrnácti, když viděl pár starších kluků jezdit pod parkovištěm poblíž školy. Jeden z nich mu půjčil desku a Martin se od té doby prakticky nezastavil. Nebyl nějak extra talentovanej hned od začátku, ale byl tvrdohlavej. Klidně zkoušel jeden trik šest hodin, dokud ho nedal. Skejt pro něj byl hlavně způsob, jak vypnout hlavu. Kromě skejtu začal dělat hudbu. Nejdřív jen random beaty na notebooku večer v pokoji, ale postupně tomu úplně propadl. Všechny tracky hází anonymně na pod jménem 'martyr'. Má tam menší komunitu lidí, co jeho hudbu fakt žerou, i když o tom ve škole skoro nikdo neví. V sedmnácti ho máma poslala do Seoulu, aby tam dodělal střední. Částečně kvůli škole, částečně protože měla pocit, že v Kanadě začíná až moc lítat. Martin z toho byl naštvanej. Nechtěl opouštět kamarády ani svůj život v Kanadě a první měsíce v Koreji byly dost hrozný. Ve škole byl ten "kanaďan", jeho korejština nebyla perfektní a měl pocit, že všichni kolem přesně ví, že tam úplně nepatří. Nakonec si ale zvykl. Hlavně díky tomu, že našel skate spoty a další skejťáky. Začal jezdit skoro každý večer po škole, schody u metra, prázdný parkoviště, lavičky před obchodama... Doma moc nebývá. Přijde pozdě večer, hodí batoh do rohu pokoje a zavře se s notebookem, kde do rána dělá hudbu. Působí dost odtažitě, protože neumí moc mluvit o tom, co cítí. Když má problém, radši zmizí ven skejtit nebo dělat beaty, než aby se někomu svěřil. Ale když si někoho pustí k sobě, drží při něm fakt hodně.

Backstory: Sunwoo vyrůstal v rodině, kde úspěch nebyl možnost, byl povinnost. Jeho otec si vybudoval vlastní malou firmu prakticky od nuly a celý život věřil, že tvrdá disciplína je jediný způsob, jak člověk něco dokáže. Od chvíle, kdy byl Sunwoo dítě, slyšel hlavně věty jako "musíš být nejlepší", "líným lidem život nic nedá" nebo ,,jednou převezmeš něco skutečného" Jenže Sunwoo nikdy nebyl typ člověka, který by uměl sedět hodiny nad učebnicemi. Nebyl hloupý, právě naopak. Věci chápal rychle, měl dobrý instinkt na lidi, uměl improvizovat a přirozeně působil sympaticky. Ale jakmile měl dělat něco jen proto, že "musí", okamžitě ztrácel motivaci. Ve škole tak většinu času proplouval na průměrných známkách, často jen díky tomu, že si všechno nechával na poslední chvíli. Jeho otec to nesnášel. Na střední se jejich vztah začal pomalu rozpadat. Každá večeře končila hádkou o známkách, budoucnosti nebo o tom, že Sunwoo "promrhává potenciál" Čím větší tlak doma cítil, tím méně měl chuť se snažit. Začal být víc venku, trávil čas s kamarády, občas schválně chodil pozdě domů jen proto, aby nemusel poslouchat otcovo zklamání. Nejhorší období přišlo v posledním ročníku. Většina jeho spolužáků už měla jasno, kam půjdou dál, zatímco Sunwoo neměl ani pořádně vybranou vysokou školu. Otec na něj začal tlačit ještě víc - doučování, přípravné testy, neustálé připomínky, že bez pořádné univerzity nic nebude. Několikrát si řekli věci, které už nešlo vzít zpátky. Jednou mu otec dokonce řekl, že má pocit, jako by vychoval cizího člověka. To Sunwooa zasáhlo víc, než kdy přiznal. Paradoxně právě tehdy se poprvé opravdu snažil. Ne proto, že chtěl splnit otcovy sny, ale protože si uvědomil, že nechce celý život utíkat před pocitem, že zklamal všechny kolem sebe. Ekonomiku si vybral skoro náhodou - přišla mu "praktická" a navíc v ní byl překvapivě dobrý. Čísla ho nebavila, ale chápal souvislosti, lidi i fungování peněz. Dokázal si spojovat věci intuitivně. Na přijímačky se učil po nocích, často potají, protože nechtěl, aby doma viděli, že mu na tom začalo záležet. Když ho nakonec přijali, jeho otec jen krátce kývl hlavou a řekl něco jako: ,,Tak vidíš, když chceš, tak to jde." A právě to Sunwooa bolelo možná nejvíc. Žádná hrdost. Žádné "jsem na tebe pyšný". Jen další potvrzení, že jeho hodnota vždycky závisela na výkonu. Na vysoké škole působí Sunwoo jako klidný, hodný a bezproblémový kluk. Pomáhá ostatním, umí naslouchat a málokdy se hádá. Jen má občas zvláštní zvyk přetěžovat sám sebe a pak dělat, jako že je všechno v pohodě. Strašně nerad zklamává lidi - hlavně proto, že má pocit, že když nebude "dost dobrý". ostatní od něj odejdou stejně snadno, jako se od něj emocionálně vzdálil jeho vlastní otec.

Backstory: Nicholas vyrůstal v rodině, která měla peníze, kontakty a až moc vlivu na to, aby žila normálně. Od mala byl obklopený lidmi, kteří všechno řešili za zavřenými dveřmi a věřili, že peníze dokážou umlčet úplně všechno. Jeho otec byl přesně ten typ člověka, kterému stačil jeden telefonát, aby problémy zmizely. Díky tomu moc brzo pochopil, že nejnebezpečnější lidi nejsou ti hlasití, ale ti klidní. Nikdy nebyl moc společenský. Spíš seděl stranou, poslouchal ostatní a všímal si detailů, kterým nikdo jiný nevěnoval pozornost. Lidi kolem něj často zapomínali, že tam vůbec je, a právě proto slyšel věci, které slyšet neměl. Když byl starší, začal se pohybovat kolem soukromých klubů a večírků pro zbohatlíky. Ne kvůli zábavě. Fascinovalo ho sledovat, jak rychle se lidi změní, když si myslí, že je nikdo nevidí. Postupně se dostal mezi dost špatné lidi a ještě horší situace. Drogy, vydírání, tajné nahrávky a informace prodávané za peníze byly v tom světě úplně normální věc. Nicholas nikdy nebyl ten, kdo dělal chaos. Byl ten, kdo seděl v pozadí, všechno si pamatoval a moc dobře věděl, co na koho platí. Jednou ale udělal chybu. Od té chvíle se kolem něj začaly dít dost divné věci. Lidi mizeli z večírků bez vysvětlení, někdo se mu začal hrabat v telefonu a jeho otec poprvé vypadal, že má z něčeho skutečný strach. Krátce potom ho poslal do Soulu pod záminkou studia na Haneul Gangnam Academy. Navenek to vypadalo jako obyčejný přesun syna bohaté rodiny na prestižní školu. Ve skutečnosti šlo hlavně o to dostat ho co nejdál od problémů, do kterých se dostal. Studuje forenzní psychologii a behaviorální analýzu, protože lidská mysl ho fascinuje až nezdravě moc. Umí číst lidi během pár minut a všímá si detailů, které ostatní úplně ignorují. A právě díky tomu si začal vydělávat zvláštním způsobem. Lidi si Nicholase najímají na zjišťování informací. Nevynucuje si je násilím. Jen poslouchá, sleduje a skládá věci dohromady, dokud nezjistí přesně to, co potřebuje. Na první dobrou může působit klidně a vyrovnaně, jenže čím déle ho člověk zná, tím víc má pocit, že je na něm něco špatně.