Režisér píše, že programově zkoumá realizmus. Estetik pak ocení příležitost porovnat dvojí estetickou zkušenost navozenou dvěma strategiemi reprezentace reality: filmovým a divadelním realizmem. Princip čtvrté stěny realistického divadla byl dotažen do krajnosti, dokonce přetažen za limitu divadelní reprezentace – 3D divadlo se stává 2D plátnem, když zůstane právě jen čtvrtá stěna. V první části představení byla 3D herecká akce odehrávající se v zadním plánu jeviště, téměř zraku neviditelná, simultánně přenášena na velké projekční plátno v popředí.

(Instagram @hadivadlo)

(Alexej Klyuykov, malba; Nela Klímová, design. Eyolf, plakát k inscenaci. HaDivadlo: Brno, 2017.)

Když dovolíme zploštění reality, vzdáme se části divácké moci nad realitou ve prospěch svého kognitivního pohodlí. Film totiž myslí za diváka; kamera se doslova soustředí za něj. (Mám to tak.) Film se jeví realističtější proto, že přesvědčivěji konstruuje vlastní realitu, která se realitě téměř přesně podobá, ale ve skutečnosti jí není. S divadlem je to opačně: dva lidé na scéně (Matěj Nechvátal a Lucie Andělová) – to je realita (na první pohled). Divák v nich teprve musí vlastním soustředěným úsilím uvidět dramatické osoby (Alfréda Allmerse a Ritu Allmersovou).

Film na divadle – film a divadlo – nic nového. Co novátorsky vypovídá o nové estetice současnosti prostřednictvím nové estetiky divadla je programová (a pro někoho šokující) juxtapozice obou médií a módů reprezentace. Různé druhy vizuálních zkušeností se slévají ve víceméně celistvý estetický zážitek, jehož dominantní a scelující estetickou kvalitou už není filmovost ani divadelnost, ale performativita, která možná nějak souvisí s mcluhanovskou implozí v elektrickém věku. K implozi dojde, když se realita zacyklí ve zpětnovazebné smyčce: 3D prostor je mediován na 2D plátno v totožném 3D prostoru.

Při sledování reality show doma u televize jsou realita (vila) odloučená od show (obrazovka). Tam se natáčí, zde se promítá. Avšak v inscenaci HaDivadla má divák příležitost těkat pohledem i myslí mezi oběma prostory. Zakouší a srovnává, jaké je nechat se vést filmem a odvádět ‘tam’ nebo být přítomen ‘zde’ s lidmi na jevišti i v hledišti. „Publikum se vcítí do představitele, vcítí-li se do aparátu. Přejímá tedy jeho postoj: testuje,“ říká Walter Benjamin v klasickém eseji Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. Zde’ je zároveň ‘tam’ – přítomné ‘tam’, nepřítomné ‘zde’. Tuším za tím něco typického pro dnešní dobu, kdy máme celý svět ‘tam’ v dlani ‘zde’. (Myslím samozřejmě na mobilní telefon.)

‘Vila Allmersových’ by jako hraný film pro kinodistribuci pravděpodobně neobstála, ale obstojí jako film v situaci divadla, kdy film je performancí divadla a divadlo performancí filmu. Inscenace tematizovala a přitom ukazovala pseudo-, kvazi-, multi-, poly-, hyperreálnou povahu dnešní doby (světa, vnímání, umění atp.). 

„Rozptýlená recepce, která na sebe stále důrazněji upozorňuje ve všech oblastech umění a je hlubokým symptomem hlubokých změn ve společnosti, našla ve filmu svůj vlastní názor,“ prorokoval Walter Benjamin už v roce 1936.   

Realita vily Allmersových – to jsou téměř neviditelné siluety lidí v hloubce jeviště. Realitu vily Allmersových divák míjí těsně zezadu při příchodu do divadla, protože v HaDivadle je možné jeviště propojit s foyerem. Už to není dramatické dějiště, ale scénografická kulisa, která je na dosah. Realita vily Allmersových je na projekčním plátně, jednou v detailech, pak rozostřená. Realita se vyvalí před diváky, když Rita vyhazuje zařízení vily na zahradu (HaIKEA?). Realita lepší budoucnosti se snese na jeviště jako déšť zlatých konfet (symbolické gesto, imerzivní zážitek, emoční realita?). Realita vily Allmersových je také v Ibsenově rukopisu nebo v salátovém vydání scénáře po generálkovém týdnu (premiéra 16. listopadu 2017).

Dává smysl, že když je realita tam všude a v tolika formách, tak může být také na ‘malířských’ vizuálech Alexeye Klyuykova? Na plakátech, instagramu, facebooku a na propagačních pohlednicích HaDivadla? (Pokud ne, můžu říct: příští nová estetika.) Odcházím z divadla s jednou pohlednicí, která možná došla z nějakého norského městečka poblíž Kristianie. Jestli reálně existuje, ve své realitě vědět nepotřebuji.    

(Krysařka Marie Ludvíková. Tento pohled divákům nezprostředkuje dokonce ani kamera. Divák poprvé uvidí krysařku až při děkovačce. Už to vlastně Krysařka není, ale herečka. Foto je z webu HaDivadla. Fotomontáž Mm.)

Walter Benjamin se ve svém zásadním díle zaobírá vedle divadla a filmu, také malbou: 

„Mág a chirurg se chovají jako malíř a kameraman. Malíř zachovává ve své práci přirozený odstup k danému, kameraman naproti tomu vniká hluboko do tkáně danosti. Obrazy, které odtud oba získají jsou neuvěřitelně rozličné. Malířův obraz je celistvý, kameramanův mnohokrát rozkouskovaný, a jeho díly s skládají podle nového zákona.“

Podruhé uvedlo HaDivadlo Vojcka, resp. Woyzecka v roce 2019 (režie Miroslav Bambušek). Plakát Nely Klímové s malbou Alexeye Klyuykova upomene rovněž na ‘pašijové’ téma, tentokrát bičování. Vojcek je takový ‘moderní mučedník’, jak píše Martin Macháček v recenzi inscenace HaDivadla pro časopis A2.

(Obr. zcela nahoře: ŽDÍMAL, Dušan. Vojcek, plakát k inscenaci. Brno: HaDivadlo, 1980. Plakát je černobílí. Kopie vytištěna na tiskárně a instalována, Mm.)

(Obr. uprostřed. KLÍMOVÁ, Nela a Alexey KLYUYKOV. Woyzek. Brno: HaDivadlo, 2019. Zdroj: Hadivadlo.cz.) 

(Zdroje citací: program k inscenaci. HaDivadlo, 2019.)