#dykfoto

Co Rom, to muzikant a tanečník. Seš “černej”, tak zpívej a tancuj. Jako by Romové neuměli nic jiného, jako by neměli talent na nic dalšího, jako by romská kultura byla jen o divoké zábavě u ohně. A co takhle Rom - fotograf?   

Možná právě proto vznikly tyto fotokroužky, které by měly vychovat nové Koudelky a Šibíky, či jen prostě inspirovat ke kreativní činnosti zábavnou cestou. Po malých krůčcích jsme spolu se svými studenty prošli všemožné kompozice, druhy záběrů či záludný čas závěrky. Focení již není jen bohapustým cvakáním na mobilu, z rozmaru či pomíjivé potřeby dokumentace, naopak se stává něčím smysluplnějším. Fotografie nás tak nutí přemýšlet nad tím, co fotíme, a současně nás tlačí k tomu, abychom byli vypravěči. Věříme totiž tomu, že i děti a mladiství ze sociálně vyloučených lokalit nejen že mohou, ale měli by vyprávět svoje vlastní příběhy svými vlastními slovy.

Fotokroužky Dykfoto probíhaly současně ve dvou skupinách. První, mladší od jedenácti do patnácti let, našla útočiště u projektu Doučování Muzea romské kultury. Tam se nás sešlo dvanáct statečných, se kterými jsme se vydali do záludného bludiště fotografie. Ze začátku to byla jen cvakací zábava, ale postupem času jsme fotografii propadli naplno. Foťáky se půjčujou jak na běžícím pásu, paměťovky přestávají stíhat a z bezcílného cvakání se postupně stala nutkavá potřeba zachytit pocit, příběh či unikající okamžik. Za vybranými fotografiemi se tak ukrývá víc, než jen obyčejné cvaknutí foťáku - něco nepopsatelného, co jsme v ten moment viděli jen my - Gino Landori, Enrico Lázók , Erika Ferencová, Honza Horváth, Markéta Filová, Radek Horváth, Renata Tulejová, Sabina Tomková, Libor Filo, Pepa Zubák, Nikola Malíková a Natálie Čonková.

Druhá skupina, ta starší od šestnácti do devatenácti let, byla o poznání klidnější. Táhla je zvědavost a touha proniknout za oponu magické přitažlivosti fotografie. Byť jsme byli jen tři, tak o to byly naše hodiny intenzivnější. David Lacko to měl zdánlivě ze všech nejsnazší, neb už párkrát fotošopoval, ale i přesto se snažil pochopit každý technický detail, učil se fotografické trpělivosti a jeho docházka byla víc než stoprocentní. Jeho fotografie snoubí nejen technickou zručnost, ale i touhu po experimentu a nahlédnutí za barikádu zaběhnutých pravidel. Zato Melanie do svých fotografií dokáže vtěsnat svoji těkavou povahu, kdy spoléhá víc než na technickou preciznost, na svoji vnitřní intuici a fotografický smysl. Přesto však její fotografie nepostrádají obdivuhodný cit pro detail. Do třetice všeho dobrého představme Davida Horvátha, který se díky své učenlivosti naučil nejen technické zdatnosti, ale především pomocí fotografie objevuje svět kolem něj, ať už na sebe bere jakoukoliv podobu.

Nejsme fotoškola, nezaměřujeme se na výsledek, není to honba za dokonalou fotkou. Ať už je fotografie jenom pouhou volnočasovou aktivitou anebo kompasem v nestálém světě, tak stále věříme, že má smysl se jí věnovat. Nikdo netvrdí, že před našima očima roste nová generace romských fotografů, ale to neznamená, že něco podobného je zcela nemožné. Ostatně při letmém pohledu na vystavené fotografie je samotná možnost, že podobně začínal i malý Šibík s Koudelkou, o něco přítomnější. A za to má smysl bojovat.