#divotvurce

Kellen je Jan'Tep z mocného rodu Ke, člen klanu čarodějů, zasvěcenec čekající na zkoušky, které rozhodnou o jeho osudu – získá čarodějnické jméno a stane se mágem, nebo prožije svůj život jako otrok bez špetky kouzelnického nadání? Druhá možnost se právě teď jeví jako o dost pravděpodobnější, Kellenovi se dosud nepodařilo rozsvítit ani jeden ze svých magických pásků a vykouzlit umí leda tak lehký vánek. V téhle životní partičce má rozdané zatraceně špatné karty, jenomže Kellen už se dávno naučil pár trikům, které jeho „hendikep“ vyvažují. A pak se navíc objeví trumf v podobě Ferius Parfax, rozpustilé, potulné Daromanky, která má těch triků ve vestě ještě o kapánek víc. Najednou tu pro Kellena už není jen volba mezi magií a otroctvím, otevírá se před ním celý svět nekonečných možností.

„Jsem ženská, chlapče. Zřejmě jsi ještě žádnou neviděl, jelikož ses narodil v tomhle zapadákově, ale jsme jako chlapi, jen šikovnější a s větší kuráží.“

Univerzum Divotvůrce se jen těžko popisuje a připodobňuje, je unikátním mixem fantasy, westernu a snad v něm prokukuje i velkolepost starého Říma. Jenomže ani tohle zaškatulkování není tak docela přesné – já řeknu western, vy vidíte pistolníky a salony, já řeknu Řím, vy vidíte muže tógách a pantheon bohů. Ani jedno v tomhle příběhu však není, přesto silný pocit a atmosféra těchto světů svrbí na jazyku. De Castell vymyslel zemi, kterou obývají znesvářené národy, jedni jsou válečníci, jiní kočují, další uctívají boha se šesti tvářemi. My ale začneme u Jan'Tepů, lidu, který ovládá magii železa, ohně, hedvábí, písku, krve a dechu.

Kellen je v této společnosti vyvrhelem, ovšem o to mazanějším. Ani on však nemá na tulačku Ferius, ženu s rudými vlasy a jediným bílým pramenem vyčnívajícím zpod klobouku, ženu s prořízlou pusou odfukující z tenkého doutníčku, která viděla kus světa, ženu, která vám svými kartami umí ukázat nečekanou cestu osudu a stejně tak vás jimi pořeže až na krev. Postavy tohoto příběhu jsou zkrátka fascinující a zatraceně dobře napsané. A stejně tak brilantní jsou i dialogy, které naberou na ostrosti zejména ve chvíli, kdy se na scéně objeví kočkoveverák Reichis (to je ta bestie, co na obálce sedí Kellenovi na rameni).

Podívejte, zbytek civilizovaného světa by tohle zvíře nikdy nepojmenoval ,nekhek‘.“ „A jak jim tedy říkáte?“ zajímal se otec. „Ó, mají mnoho jmen, mocný Ke’heopsi. Berabesqové jim říkají senhebi, „skokani po větru“. Daromani je nazývají felidus arborica, „lesní letuchy“. Ale většina lidí na pomezí jim říká prostě kočkoveverky.“ „Kočkoveverky?“ nevěřil jsem. Ferius, která stále ještě slzela smíchem, se jen stěží ovládla, aby se opět nerozřehtala. „Už je to tak. Váš dávný nepřítel je opravdu jenom poněkud přerostlá veverka.“

Hrozně moc jsem si užívala postupné odhalování detailů de Castellova příběhu, tempo vyprávění, karetní triky a chemické prášky, ve kterých není ani špetka magie, zato výsledek manipulace s nimi je podobně okouzlující. Líbilo se mi, že není Kellen nejmocnější mág, že svoje slabiny obchází lstí a bystrou myslí. A navíc chci mít doma kočkoveverku, to by bylo, panečko, rodeo. A ano, dám dneska 100 %, protože mě nenapadá jediný detail, který bych v téhle knížce změnila, jediná věc, kterou bych jí vytkla. Je to pecka, vyjde v září a vy ji musíte mít!