Když se deník zeptá...
Můj #dayoneclassic se mě dneska zeptal: “ How would you describe yourself as a child? Were you happy?”
No jasně, že jsem byla šťástná. Byla. Byla?
Nikdy nevíte, že jste šťastní, dokud nezjistíte, že jste nešťastní. Díky dědovi a tátovi jsem měla pocit, že je naše rodina (a teda i já) něčím výjimečná. Jako děti jsme se ségrou musely poslouchat jak hodinky, některé věci, co měly ostatní děti dovolené, jsme my prostě dělat nesměly. Ale panovala u nás doma i taková ta lidskost, upřímnost a láska.
Děda byl můj hrdina. Byl to voják, pohraničník, který se té osudové noci v srpnu 1968 odmítl podvolit rozkazům složit zbraně, ba co víc, vzepřel se, rozkázal svým klukům nepustit za žádnou cenu tanky do kasáren a uvázat si zbraně pevně k tělu. Ti kluci ho milovali, udělali pro něj cokoliv. Všichni ten příběh známe, i sebeměnší odpor byl rychle rozdrcen a děda byl nucenej narychlo odjet přes hranice do Německa. Nechal doma ženu a dvě malé děti.
Počáteční strach střídala naděje, že se zase všichni čtyři shledají. Zatímco u nás na dědu vydávali zatykač pro vlastizradu, v Německu dostal novou identitu, práci a zajišťoval transport babičky a kluků.
Mohlo se to všechno povést podle plánu, ale to by byl úplně jinej příběh. Všichni by žili spokojený život v USA, táta by studoval, co by si přál, jezdil by na motoce, cestoval…Jít do obchodu koupit si desku své oblíbené kapely by byl sice taky adrenalinovej zážitek, ale ne takovej, jako zdrhat s muzikou v podpaží před naštvanýma estébákama s obuškama v ruce. Nebyl by nikdy potkal moji mámu, která by si žila paralelně svůj malý normalizační život na chudém venkově. Nenarodila bych se já – další vzpurná duše, která sere na autority jen proto, že jí někdo řekne, že je musí poslouchat.
Tohle všechno tak nemuselo být, ale bylo. Babička neodjela za dědou, protože její máma byla vážně nemocná. Možná se taky bála udělat krok do neznáma. Děda jí to nevyčítal. Po pár měsících se vrátil. Zahodil plnou hrst příležitostí pro nový začátek, svobodu a šťěstí, pro lásku ke své rodině, pro odpovědnost se o ni postarat.
Moje dětské já si díky tomu udělalo o dědovi romantickou představu, byl to můj hrdina, princ který přijede vysvobodit svoji milovanou. A co teprve když ten hrdina, tenhle rytíř Lancelot, je souzen a odsouzen na dlouhých jedenáct let! Vidí svoje děti vyrůstat? Nevidí ani svoji mámu umírat, na pohřeb ho nechtějí pustit. Kluci vyrůstají bez táty, babičku na ulici nikdo nepozdraví. Zbývá mu sotva letmé pozdravení v cele, jednou za půl roku, se vším tím tyátrem okolo – prohledávání tašek – jestli tam byla buchta?
“To je nám jedno, paní!” Hlavně aby v tom kabátu nebyly zašité nějaké dopisy, vzkazy, peníze…Jsou to pro něj vánoce, vidět svoje kluky, a vědět, že babička je při něm, že ho neopustí.
A že se o to, páni estébáci snažili! Aj, ti se snažili! “Z manželky ti uděláme kurvu, a ti tví pancharti? Ti porostou pro kriminál, o to my se postráme!“
Každý z nich si prožívali svoje dramata jako většina lidí, jen nebyli spolu. V jeden čas tři lidé, tři příběhy, jedna rodina. Zatímco děda sledoval, jak si další mukl rozpáral břicho a přišíval si k němu knoflíky, tátu mlátila souška učitelka za to, že nechtěl říct, že je syn třídního nepřítele a babička řešila, co dá klukům, probůh, k večeři, to že půjde spát hladná, už nějak vydrží. Však bude líp.
Jo, děda byl můj hrdina, a já byla strašně hrdá. Děckám jsem na potkání vyprávěla, že můj děda byl ve vězení. “Ale neprávem, víš?” “Tý jó, to je kruťák, taky bych chtěl takovýho dědu!” mi vždycky vykouzlilo úsměv na tváři a na duši. Jo, můj #dayone deníku, byla jsem šťastná. Protože, která holka má svého opravdového Lancelota?
