#dichotom

Tady je rozhovor s Raphem z čísla 1. Raph kromě ROSA NEBEL ještě bubnuje v super kapele DICHOTOM a nosí fajn knírek.

Marek: Kdo jsi?

Raph: Jmenuju se Raphael, je mi 26 a aktuálně žiju kvůli studiím ve Vídni.

M: Máš kořeny v DIY punkovým světě, ale hudba, kterou hraješ je někde jinde. Máš pocit, že by se rave / elektronika měl stát novým punkem?

R: Vždycky jsem poslouchal a sbíral tolik hudby, kolik jen šlo. Proto mě nikdy moc nebralo být ve scéně, i když máš spoustu věcí (zájmy, oblečení, lifestyle) podobnou. Mě zajímá subkultura a politika! Vnímám dost výraznej rozdíl mezi scénou a subkulturou. Elektronická hudba mě odjakživa bavila a přítelkyně mi navíc vždycky pouštěla svoje oblíbený kapely jako The Knife, Fever Ray nebo Björk. Přišlo mi, že lidi v punkový (ale i metalový) scéně mají elektronickou hudbu rádi, ale spíš na tancování než nějak víc do hloubky. Důvod může být i to, že elektronická hudba má konotaci komerční dance music nebo přeplacenejch hvězdnejch DJů. Ale zpátky k tvojí otázce: nemyslím si, že by to byl další krok pro punkovou scénu, myslím, že punková scéna (nebo obecněji youth culture) dneska nemá tak jasný hranice a žánrový limity. Vlastně ani nedokážu říct, jestli je to dobře, nebo špatně, pravděpodobně od obojího trochu.

M: Žiješ v Rakousku, katolický a extrémně poklidný zemi. Jaký to vlastně je?

R: Jako malej jsem čtyři roky chodil do soukromý katolický školy a začal jsem se bouřit proti církvi, duchovenstvu a učitelům. V tý době to ale ještě nebyl punk, mnohem víc mě v tý době zajímal black metal. Chodit po Kremsmünsteru (moje rodný superkatolický město) s obráceným křížem na krku byl absolutní protest. ANTI ALL and FUCK YOU ALL! Spolu s bráchou a kámošem jsme založili black metalovou kapelu ZORES (v Yiddish a v Rakouskym nářečí to znamená problém nebo taky vztek). Měli jsme doma zkušebnu a hráli pár lokálních koncertů. Taky jsme hodně jezdili na koncerty do větších měst, u nás se toho moc nedělo. Když se ohlídnu zpátky, tak musím uznat, že náš tehdejší styl (těžký boty, kožený bundy a kérky) byl na maloměsto typu Kremsmünster dost punk, i když jsem v tý době (mez 15 a 18) punk jako takovej celkem ignoroval. Každopádně vyrůst v konzervativním, katolickým a pravičáckym městě ti nedává jinou šanci, než nenávidět a protestovat.

M: Podílel jsi se na místě zvaným MUKUKU – řekni nám o tom něco…

R: MUKUKU vzniklo jako DIY místo, kde bylo možný sdílet hudbu, umění, politiku bez ohledu na výdělečnost a bez jakýhokoli druhu diskriminace. Začali jsme před 5 lety (2012) a brzo jsme pořádali zhruba dva koncerty měsíčně (většinou hardcore kapelám). Osobně jsem se vždycky snažil zvát i jiný než punkový kapely. Musím říct, že to celý super fungovalo a z MUKUKU se stalo alternativní centrum pro mladý lidi z okolí (a z Horních Rakous obecně). V létě jsme pak organizovali větší festival (s veganským jídlem, infostánky…). Co na tom bylo pro mě nejdůležitější, byl fakt, že jsme to dělali společně. Lidi se respektovali navzájem, měli respekt i k místu, pomohli jsme kapelám na turné a většina akcí končila v plusu. Byla to malá, ale hodně pestrá parta, každý měl trochu jiný zájmy a vlivy. Po pěti letech jsem se (spolu s dalšími čtyřmi členy kolektivu) rozhodl skončit. Pro mě osobně bylo strašně těžký organizovat věci z Vídně a dojíždět na akce. Je to smutný, protože věřím, že je důležitý, aby alternativní centra / kultura existovaly právě mimo velký města, ale už to bylo mimo moje možnosti. Tak uvidíme, co se stane v budoucnu…

M: Co byla první věc, která tě zaujala na hardcore /punku? A proč tě to pořád drží?

R: Na začátku mě mnohem víc bral black metal. Jenže brzo jsme zjistil, že hodně lidí v týhle scéně smíchalo ANTI ALL přístup s fašismem a národním socialismem. Jako teenager jsem to moc neřešil, prostě jsem chtěl provokovat extrémní hudbou, symbolikou a stylem. Jenže hajlovačky a debilní náckovský kecy byly na mě prostě moc. V metalu se obecně moc neřeší sexismus, nacionalismus, homofobie a podobný témata, většina lidí křičí, že to není o politice, ale o hudbě, což právě dává prostor nenávistnejm zmrdům. Právě z toho důvodu jsem se někdy v 17 začal zajímat o jinou hudbu jako post rock, elektroniku, cold wave, ale taky crust a hardcore. Bylo strašně osvěžující, slyšet tvrdý kapely s politickou lyrikou. A byl to přesně ten moment, kdy pro mě kritický myšlení a subkultura začaly být důležitý. Pro mě není punk jenom o muzice, myšlenka DIY a subkultury otevírá zajímavej a důležitej prostor (v kapitalistickým světě).

M: Vím o tobě, že máš rád pěkný věci, co nebo kdo tě inspiruje?

R: Estetika mě vždycky dost zajímala, ale nikdy jsem neřešil módu nebo trendy. Nemám ani žádný oblíbený grafiky, nebo tak něco. Co mě inspiruje jsou kapely, hudba a občas věci z jiných subkultur. Co mě trochu zúzkostňuje tady ve Vídni je uniformita (a nezáleží o jaký scéně mluvíme) a fakt, že všichni vypadáme stejně. Na jednu stranu si říkám, že lidi by měli víc jít proti konformitě, na druhou stranu si ale uvědomuju, že konformita je to důležitej aspekt v týhle scéně.

M: A hudebně?

R: V podstatě cokoli. Na jednu stranu to mám rád hlučný a rychlý (ať už metal, techno nebo punk), na druhou si užiju i post punk, klasiku, folk, kytarovou hudbu (KAZUKI TOMOKAWA!) nebo ambient. A v rámci Rosa Nebel jsou hlavní inspirace LUST FOR YOUTH, MARTIAL CANTEREL, ΟΔΟΣ 55, SAND CIRCLES, ANCIENT METHODS. Velká inspirace byli taky APHEX TWIN.

M: Svoje věci vydáváš na kazetách, proč vlastně? A jak to máš s tzv internetovými releasy?

R: Kazety jsou hlavně levný. Jasně, že jsou retro a mají dobrou velikost. Líbí se mi ta jednoduchost – udělat mixtape, nebo si nahrát kazetu ve zkušebně. Nejsou na to potřeba extra dovednosti, vybavení, ani prachy. Myslím, že aktuálně je to trochu trend, protože upřímně, kdo dneska řeší kazety? Nepřehraješ je ani v moderních audio systémech, ani v autě, spousta lidí ani nemá doma kazeťák a kazety jsou pro ně prostě další věc na sbírání. I z tohohle důvodu mi přijdou důležitý download kódy, aby se k lidem dostala i hudba.

M: Co vlastně znamená jméno ROSA NEBEL? Považuješ svou hudbu za politickou?

R: To jméno je spojený s válkou a někde jsem ho četl. Říká se tak zbytkům těla po výbuchu bomby (jen upozorňuju, že nejsem fanda do válek). Fascinovalo mě, co to znamená – lidská existence, limity, náhlej konec, smrt, život a všechno, co s tím souvisí. Jasně, že je moje hudba politická. Nedokážu oddělit svoje myšlenky, názory a nálady od hudby, kterou dělám. Témata lidský existence v postmoderní společnosti jsou podle mě dost politický. Když bych to zobecnil, tak hlavní témata mojí hudby jsou: „dopad – exploze – pomalý kolaps“.

M: Jaký to je žít ve Vídni? Děje se tam něco?

R: Řekl bych, že aktuálně se tu děje hodně věcí spojených s DIY, uměním i politikou. Je tu spousta aktivních kolektivů i jednotlivců, pořádají se koncerty, ale taky třeba přednášky a demonstrace. Lidi spolupracujou, jsou navzájem solidární a samozřejmě, že většina scény je spojená s radikální levicí, politikou a emancipačním hnutím.

M: Kapely, knížky, filmy – jmenuj ty nejoblíběnější…

R: Kapely (aktuálně): JK FLESH, ANTWON, RIXE, HEIMAT, LUST FOR YOUTH, ARCA, GIGI MASIN, DEATHCULT.

Dlouhodobý favoriti: MAYHEM, KATHARSIS, KAZUKI TOMOKAWA, DIAPSIQUIRD, JOY DIVISION.

Knížky: »Die Wand« (Marlen Haushofer), »Wilder Mann« (Charles Fréger), »Jugend ohne Gott« (Ödön von Horváth), »The Art of Looking Sideways« (Alan Fletcher), Die Arbeit der Nacht (Glavinic).

Filmy: Ex Drummer (Koen Mortier), Rivers and Tides (Andy Goldsworthy), Babel (Alejandro González Iñárritu and Guillermo Arriaga), Battle Royale (knížka od Kōshun Takami, film od Kinji Fukasaku), Studio Ghibli movies,…..

M: A na závěr mi řekni, co máš rád kromě hudby…

Oh, no. Thank you. I hope I won’t dissappoint you with my aestethic.

Vanessa: art galleries, the grand budapest hotel, eyelashes, charlie cox’s voice, a tennis field, the night, music festivals, sleeping alone in a bed with white sheets.