#chci

Chci tě vlastnit. Chci, aby ses vzpouzel. Chci, aby sis mě podmanil. Chci, abys měl nade mnou vládu a já ti ležela u nohou.

Ta podzimní melancholie mě jednou zabije. Všechno jakoby utichalo a všechno jakoby umíralo. Je mi osmnáct a já nemám chuť k životu. Škola mě nebaví, a jediný co mi všichni řeknou, tak akorát “Proč tam teda chodíš?”. Docela logická otázka, ale tak, prosím, čuráci, není těžký najít dva tři základní důvody, proč tam má člověk chodit. Nebaví mě dojíždět, nebaví mě řešit maturity, řešit že holka na kterou každou chvilku myslím, patrně ani neví, že existuji. Všichni se ptají, co kam půjdu na vysokou, jestli jsem si správně vybral. Ty vole, já si nejsem jistý ani střední, a to jsem tam ve čtvrťáku, tak natož abych přemýšlel nad vysokou. Jsou to dilemata. Pracovat se mi nechce, a čurák s titulem se mi taky nechce být. Chci být svobodný, milovaný, jeden den vstát a vědět, že mě nic nebude honit ani stresovat. Chci bydlet sám, protože “rodiče si člověk nevybere”. Chci brát drogy, protože to je něco zakázaného, něco jiného. Nepotřebuji jít s davem, chci jenom mít svůj maličký kousek štěstí, vydechnout, nestresovat se. Je toho příliš snad?

Chtěla bych si popovídat někdy i vážně. Seriózně, upřímně a narovinu. Každý můj pokus o to je ale vždy druhou stranou posypán dávkou "vtipných narážek".

Chci si povídat, tak hrozně moc chci společnost až ji vlastně nechci ... mejvám očekávání, tak nějak ale prostý, třeba jako, že to ten člověk vydrží dýl ... pojďte si povídat 

Nejraději bych všechna jeho krásná slova, které mi kdy řekl, posbírala do náručí a přitiskla si je k srdci, abych je uchovala navěky.