#cetba

La "Tour Blanqui-Corvisart" de l’agence CETBA (1962) - constituée des architectes Abro et Henry Kandjian (père et fils) - depuis le “Square René-Le Gall” ou “Jardin des Gobelins” créé dans le style néo-classicisme par l'architecte Jean-Charles Moreux (1936), Paris 13e, juillet 2025.

Marek Šindelka, rozhovor pro časopis Téma 06/2017

Stephen King, Právo nálezce

Kolem poledne komisař zašel do ústavu choromyslných navštívit budoucího tchána. Pan Hedbávný měl stále pěnu u úst, ale Durman si všiml zajímavějšího jevu — že ředitele blázince i všechny zřízence, kteří rovněž utekli před Prusy, s naprostým úspěchem nahradili pacienti. To jej přivedlo na geniální nápad, využít blázny k pořádkové službě. Z těch, kteří trpí stihomamem, budou skvělí strážníci, zatímco autisté, neschopní empatie a nutkavě opakující stále stejné vzorce chování, mají všechny předpoklady stát se svědomitými úředníky. Nové vedení ústavu projevilo pro Durmanovu reformu státní správy naprosté pochopení. Hned po obědě začali šílenci spolu s ostrostřelci hlídkovat po celé Praze a do večera byl ve městě obnoven zákon a pořádek. Komisař si tím jenom potvrdil dávné podezření, že stát vynalezli blázni.

Na nádraží zjistil, že vlak odjíždí až za půl hodiny, a napadlo ho nechat Paříži na památku pár vousů. Zašel do nejbližší oficíny a uvelebil se v křesle. Kníratý barbier ho ovinul prostěradlem, obtáhl břitvu na juchtovém řemenu a zeptal se, zdali si pán přeje oholit s pointou, nebo bez? Durman sice nevěděl, jakou pointu má ten dobrý muž na mysli, ale světácky si vybral dražší variantu a nebyl zklamán. Zatímco holič mydlil obličej štětkou, pod prostěradlo vklouzla jeho dcera a zkušeně mu rozepnula poklopec. Oba živnostníci byli skvěle sehraní a drželi stejné tempo. Poslední zarostlý pruh, táhnoucí se přes ohryzek až ke krku, si holič nechal na finále. Zatímco děvče polykalo, přidržel mu břitvu pod bradou, a když Durman po vychrlení rozkoší zaklonil hlavu, sám se tím pohybem dooholil. Hladce oholen i vyhulen nastoupil do vlaku a otevřel Le Figaro, avšak rytmické dunění kol o kolejnice jej brzy ukolébalo do spánku.

Komisař nevěděl, co to znamená U Grobiána, a byl poučen, že se tak říká hostinci, kde je výčepní na hosty nevlídný, sprostý a vůbec sršatý, zato však točí nejlepší pivo v okolí. Obyčejní lidé odsud prchají zděšeni, avšak pravověrní pijáci tyto podniky milují a pro chuť piva jsou ochotní snášet všechna příkoří. Tento jev byl dosud pozorován pouze v Čechách a dosud není uspokojivě objasněn.

„Je mi líto, pane komisaři, ale za to může náš velitel — von rapluje, páč je to Maďar jako řepa. Dal nám rozkazem to tady rozehnat, že prej se tady páchá nepovolený shromáždění.“ Komisař se rozhlédl a okamžitě velitele poznal podle troglodytích uherských knírů, několikrát zatočených jako prasečí ocásky. Vzpomněl si také, co mu kdysi radil Dedera: „Němec poslouchá toho, kdo nejvíc řve. Maďar toho, kdo nejsprostěji kleje.“ Postavil se mu tedy před koně, a když se na něj velitel rozpřáhl bičem, vytáhl pistoli a těsně nad rukou mu přestřelil bičiště. Celá ulice jako na povel ztichla a čekala, co bude dál. Komisař se zhluboka nadechl a spustil co nejzupáčtější němčinou: „Ty plesnivý vřede na svém žaludu! Ty zakyslá prdeli, vytřená shnilým tchořem! Já ti uříznu ptáka, vrazím ti ho do řiti a nakonec ti ho dám sežrat! Skoč kurvamámě zpátky do píči a nech se přemrdat! Aby tě kulohryz honil po poli a upadly ti nohy! Máš v hlavě mozkožrouta a ten už dávno chcípl hlady. Ty vemeno z kachny, dozdimrde, vykunděná píčo, okamžitě mi tu přestaňte mařit záchranné práce! Vypůjčíte si v obecním dvoru žebřiňáky a budete vozit do Vlašského špitálu — nejdřív raněné a pak mrtvé!“ Avar se s každou nadávkou tvářil radostněji a na konci tirády vysloveně zářil štěstím. Zahodil zmrzačený bič, řízně zasalutoval a bez diskusí odklusal splnit rozkazy.

Na odchodu náčelník Tyrš přátelsky poplácal komisaře po vypouklém břiše a poradil mu, aby začal cvičit v Sokolu, to se rozumí tajně, pod pseudonymem a klidně i s falešným knírem, protože kdyby to vešlo ve známost, jakožto státního úředníka by jej za to nadřízení šikanovali. „Rád šermuji šavlí i kordem,“ přiznal se komisař s uličnickým úsměvem. „Touché!“ zaradoval se Tyrš, „já rovněž. Avšak i když je šerm sport vznešený, je příliš osamělý. Pravým vrcholem tělesné i duchovní kultury jsou prostná cvičení ve skupině, čím početnější, tím dokonalejší. Cvičenec přestává být omezeným člověkem, a spolucítěním s ostatními se proměňuje v buňku vyšší, pokročilejší bytosti. To se nedá popsat, musíte to zažít.“