#boulderingtrip

Na začátku každého delšího bouldrového výletu je otázka, s kým jet? Není to lehké sehnat k sobě někoho, kdo si může dovolit vzít si pět týdnů volno, je finančně samostatný a navíc nehrozí, že se budeme chtít po prvním týdnu zabít. Vloni se všechno neuvěřitelně sešlo a letělo nás společně šest Čechů a šest Slováků. Letos jsme se s Jonášem o tom, že bychom něco podnikli, začali bavit už začátkem roku. Z původního týdne v Zillertalu ale v průběhu první poloviny roku vzniklo pět týdnů v Norsku, kam se chystalo docela dost lidí. Na popud Davida Kozla jsme se ale na začátku června rozhodli změnit lokalitu a namísto objevování boulderů v Norsku vyhrál úderný výpad do Rocklands, na který jsme zbyli sami.  

Na zamluvení ubytování nám zbýval měsíc, ve kterém se ukázalo, že nejlepší variantou bude namísto baráčku, kde jsme bydleli loni, postavit si stan v kempu Sallie u oblasti de Pakhuys. První noc jsme přijeli za tmy a unavení a nechtělo se nám moc řešit hledání místa pro stan. Utábořili jsme se tedy uprostřed louky a po pár dnech jsme lokalitu stanu začali nazývat „na větrné hůrce“. Poryvy větru v noci přidávaly na intenzitě a před jednou nocí s obzvlášť větrnou předpovědí jsme stan přemístili do závětří. Sousedící americká skupina tak prozíravá nebyla, takže strávila bouřlivou noc a ráno byla o jeden stan chudší.

Jinak život v kempu probíhal komunitním stylem jak se patří. Společná péče o kotel s teplou vodou, dělení o jeden vařič, rychlovarnou konvici i nádobí, každý večer stejné známé tváře v baru u ohně. Namísto individuálního programu jsme večery žili ten společný: každé pondělí do Clanwilliamu na akci na burgery, každý čtvrtek pizza night, každý restday v kavárně Hen House nebo Yellow Aloe.

Akorát na lezení jsme zůstávali většinou sami (kromě ostravských novomanželů Kuby a Verči, se kterými jsme bydleli v kempu a občas se domluvili na lezení, a americké dvojky Hally a Andrew, které jsme náhodně potkali deset dní po sobě). Lezeme spolu dlouho bez toho, abychom si lezli na nervy, ale pět týdnů lezení v Rocklands byl otázkou kompromisů. Jonášova nechuť nacvičovat bouldery a ideálně je vylézt na tři až pět pokusů se vůbec neslučovala s mojí chutí na těžké přelezy. Došla jsem tedy k názoru, že bude nejjednodušší se přizpůsobit, a snažila jsem se zaměřit na lehčí bouldery na míň pokusů a nepřijít u toho o motivaci.  

Sečteno, podtrženo: božích pět týdnů, které se výrazněji nepodepsaly do lezeckého deníčku, ale nesmazatelně zapsaly do chuti k lezení a k životu kolem něj.