"Vymáchat, oklepat, nabrat směrem k sobě, otočit na kornout a dvakrát rychle zmáčknout." říká pomalu starší paní v sepraný zástěře mladší kolegyni v zářivě nový zástěře. No výborně, slečna se dnes v tom zmrzlinovym stánku zaučuje. To by stálo za to ji trochu potrápit.

"Dala bych si doprostřed kokos a dolů čokoládu, nahoru asi... asi bánan... nebo jogurt? Moment, nene, dám si dolů vanilku a nahoru čokoládu teda. Jo a jestli máte tu čoko-polevu, co ztvrdne a je pak křupavá, tak tu taky! A poprosim ten velkej kornout." 

Slečna stojí jak opařená s naběračkou ve vzduchu a tápe. Je mi jí líto, asi jsem to trochu přehnala. Rychle teda s úsměvem dodávám: "Pardon, já jsem vás jen chtěla trochu vyzkoušet, když vidim, že jste tady nová. Řeknu vám to postupně."

"Ne, to se vůbec neomlouvejte, je tady už tejden a pořád neumí udělat blbej kopeček, viď, Leni?" poklepává starší zmrzlinářka s úsměvem slečnu po rameni a zvedá u toho oči v sloup. Lenka mezitím zvládne dostat do kornoutu spíš hroudu než kopeček citronový a já jí to radši odkejvám, když koukám, jak jí to vůbec nejde. 

Zhruba po pěti minutách a několika mejch asistencích si odnášim v kornoutu jakousi směs citrónu, čokolády a jogurtu, všechno zalitý čokoládovou polevou, která netvrdne a už rozhodně nekřupe. I tak se nad zmrzlinou usmívám a vzpomínám na svoji brigádu na zmrzlinovym stánku před x lety. Myslim, že to byla nejlepší práce, co jsem kdy měla. Ne, nebylo to dobře placený, to ani ne. Ale ty záblesky v dětskejch očích, když spatřej zmrzlinu a pak se lepěj na sklo zmrzlinovýho boxu div ho neolizujou, to je pohled k nezaplacení! A to, jak se děti i rodiče z pár kopečků v kornoutu usmívaj, to dělá z práce na stánku se zmrzlinou jednu z těch nejpozitivnějších brigád, co člověk, podle mě, může kdy dělat.

Moje nadšení však nesdílí evidentně každej. Slečnu Lenku v zácviku jsem ten den potkala ještě jednou, a to na autobusový zastávce pár hodin poté. Stála ke mně zády a chrlila (asi svý kamarádce) do telefonu zážitky z brigády: "A pak mě ta baba nutila umejvat ty skla upatlaný vod zmrzliny ze všech stran, no jsem myslela, že se voběsim ty vole...A že si prej můžu dát denně tři kopečky zdarma, tak jsem ji jasně řekla, že to nežeru. Baba jedna. Si myslí, že je to snad pro mě nějakej bonus? Jsem tam kvůli prachům přece, se ji na zmrzlinu můžu vysrat! A ty malý parchanti, co si navymejšlej, zcvoknu se z toho brzo..."

Měla jsem chuť ji chytit za vlasy, přitáhnout si ji obličejem ke kolenům a mezi zuby procedit něco jako: "Ty svině nevděčná. Laskavě si tý práce začni vážit!" Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem nasadila sluneční brejle (abych byla dostatečně inkognito) a "omylem" jí zezadu šlápla na bílej lem jejích dlouhejch letních šatů. 

"Pardon..." zamumlala jsem a s šibalskym úsměvem skrytym do vlasů jsem pokračovala v chůzi po zastávce pryč. Patřilo jí to.