#blagac

Ty ospalé tři kilometry mne baví a než slunce vyjde, stojím uprostřed Başçarşiji a kolem mne se všechno probouzí, nebo naopak usíná po probdělé noci. Toulaví psi, toulavé holky, stálí řemeslníci a prodavači cetek.

Když začne zpívat muezzín z nedaleké mešity a z vížky pravoslavného kostela zvon, je mi jasné, že tady jsem správně. Uprostřed jiného světa, kde se ve ztracení zase můžu časem najít. Zase jednou.

Proto jdu dále. Do kopců, tam mezi ty domy, kde tyčí se bílé náhrobní kameny. Historie nedovolila tomuto místu, aby mělo jen jeden hřbitov, alabstrové sloupky tak stojí všude, kde zbylo jen trochu volného místa. A září jako jasná vzpomínka toho, co bylo. Zde se nezapomíná.

Pod dozorem Nejsvatější Matky Boží hrají staří pánové šachy na dláždění náměstíčka. Stejně jako včera, zítra a vlastně každý den. Kouří jednu za druhou, živě sdílejí strategie svého válečného tažení a vzájemně se popichují. To mne baví, ale.cítím, jak na mne padá únava. Čekání na check-in je nekonečné, za poslední dny jsem naspal pohodlných sotva pět hodin a tak usínám ve stínu minaretu. Když se probouzím, čumí na mne z lavičky vrána a z druhé strany holky v černých búrkách. Asi hádájí, jestli jsem nebo nejsem mrtvý. Pro tentokrát mají smůlu.

Barák, kde bych měl přespat, nenese žádné známky toho, že by tam měl být guesthouse. Nikde žádná cedule, ani na zvoncích nic. Pak mi přichází sms od majitele. Za chviličku přijde. Je to mladý kluk Adam. Pronajímá na černo cimry v bytě, který mu zůstal po otci. Díky tomu si vůbec může dovolit existovat v Sarajevu. Nemá práci stejně jako dalších 40% jemu rovných. Bavíme se jen tak o životě, lámu angličinu stejně jako on, ale rozumíme si skvěle. Slibuje mi, že mi ukáže hezká místa aspoň na mapě, ale od té chvíle už ho neuvidím.

Neva. Konečně sprcha a postel. Jako rozežraný cestovatel tohoto luxusu i hned využívám. Nastavím si biologické hodiny na podvečer, chci zachytit západ slunce nad městem. Vše vychází podle plánu, i když, zlato, z té postele se mi fakt nechce. Ale nehodlám zabít už ani vteřinu, dávám si pár facek, šálek bosenské kávy a trochu kuráže na cestu vzhůru do kopců.

Zvládám to, i když k rozstřelenému zámku, který jsem si vybral za cíl už ráno, se nedostávám. Zatracené ploty a zatracení policajti. To musí dělat svou práci? Ale co, mám vše, co jsem hledal přímo na dlani. Tak… to je ono. To půlmiliónové město z masa, kamení a nekonečných příběhů. Všechno to cítím. I ten kouř z komínů, co se obtáčí kolem věží, dokud jej nerozeberou poslední sluneční paprsky toho dne.

Na hradbách vedle mne vysedávají zamilované páry, rodinky a skupinky přátel. O tomhle místu se asi v turistických brožurkách nepíše, všude kolem zní jen srbština. I v těch písních, které mladý kluk vkládá mezi struny své oprýskané kytary. Ostatní se přidávají, já nerozumím ani slovo, ale vím, že je to kurevsky hezké v té prazvláštní tesknosti. Poslouchám, opírám se o starý strom. A najednou na Sarajevo neshlížim, ale jsem jeho titěrnou součástí. Nohy na zemi už dávno nejsou, patřím k těm příběhům.

Zvedá se vítr a začíná být chladno. Čas vrátit se do bludiště Starého města, které rezonuje večerním životem. Bary, restaurace, vinárny, kavárny, čevabdžinice i buregdžnice jsou plné k prasknutí. Ulice zaplnili i prodavači kaštanů, kukuřice a čerstvé šťávy z granátových jablek. A mezi nimi cikánští žebráci i váleční veteráni, kteří chtějí mé marky. Malému chlapci, co kakofonicky mačká klávesy a křičí do toho své písně, něco málo dávám a on děkuje.

U pomníku s věčným ohněm se seznamuji se Saevdičem a jeho ženou. Chtějí, abych je vyfotil malým kompaktem, který toho ale moc nezmůže a nakonec se vypíná. Nabízím jim, že je vyfotím svým strojem a pak jim pošlu fotku mailem. Jásají. Rodilí sarajevané, kteří žijí v Americe, mne naoplátku hned berou za loket, aby mi ukázali, kde sehnat nejlepší bosenský materiál. Baklavu u Turka, čevapi u Želja a burek v jedné zapadlé pekárně bezejména. Prolétáme městem. Saevdič vypráví o své práci pro Wallmart, o tradicích a hudbě, a jeho ženuška jen roztomile mlaská a povzdechuje si, když se bavíme o chutích a místech Bosny. Míjíme nejstarší mešitu, kterou za obléhání Sarajeva chtěli jugoslávské jednotky za každou cenu sundat, aby demoralizovali zdejší muslimy. Nepovedlo se jim to a já piji z jejího pramene. Saevdič totiž slibuje, že pokud to udělám, budu se do Sarajeva vracet. Stvrzuji pakt. A u nejlepší čebavdžinice se s nekonečnými díky loučíme.

Kupuji velkou porci za sedm marek, majitel říka, že ta malá je pro děcka, tak fajn, beru a mizím z toho ruchu. Na pokoji se zakusuji do opečené pity, plné malých šišek mletého, na dřevě grilovaného masa, cibule a kyslé smetany. Umírám, jak je to dobré. Když usnu, zdá se mi o vycpaných bažantech z předsíně, kteří se, zlákání vůní čevapi, chtějí proklovat do mého pokoje. Ale i tenhle boj vyhrávám.

Ráno vyrážim v plné polní zpátky na autobusák. Za necelých třicet marek kupuji zpáteční jízdenku do Mostaru, na peróně ještě stíhám odškrtnout další z bosenských kulinářských restů a dávám si burek. Ochucené mleté maso v listovém těstě, fakt dobré. Pokud nejste na maso, mají verzi se špenátem, zelím nebo sýrem. Ale já jsem vrah a tak po zbytek dne nežeru nic jiného, když nepočítám pečené kaštany, které jsem koupil předchozí den u dotěrné cikánky.

Cesta autobusem trvá dvě a půl hodiny, rád bych odpočíval, ale jsem neustále přilepený k oknu. Podzimní abstrakce zalila bosenské hory a pod nimi se poprvé seznamuji s Neretvou, která je definicí tyrkysové barvy. Chci mít sedmimílové boty a skákat po vrcholcích a poznávat ty osamělé koně na pastvinách. Neskutečné.

Ale Mostar je skutečný až moc. Tak trochu divoký. Ale možná je to tím vedrem, dobrých sedmadvacet. Jen pár metrů od autobusového nádraží bych měl mít pokoj. Zase žádná cedule. Babča v zástěře, co stojí uprostřed uličky s rukama v bok, na mne kývá bradou a ptá se: “Drevilj, Drevilj?” Přitakám a ona kývá bradou ke kolegyni v okně, se kterou ještě před chvilí živě debatovala. Ta se na mne usmívá a zve mne nahoru. Seznamujeme se a povídáme si, i když neumí ani slovo anglicky. Pořád se směje, nabízí mi čaj a chce mi vyžehlit košili. I když mi chválí ten lososový odstín, nepřijímám, i když je to celé groteskně hezké a já se musím smát s ní.

Ale tady má radost tak trochu končí. Na Mostar jsem se těšil o něco více než na samotné Sarajevo, což se ukázalo jako velká chyba. Postavte kolem Karláku dvacetitisícové město a dostanete přesně to, čím Mostar je. Sto metrů čtverečních historické senzace a jinak nic. Město, jehož génia loci rozkradl turismus. Prodírám mezi suvenýry, Němci a Japonci. Serou se mi pod objektiv a já je chci shodit z mostu dolů. Bože, vole, nepokoušej mne. Ale jsem si jistý, že než by něžně žbluňkli do řeky, stihli by udělat dalších dvacet snímků, zamávat mi nebo mne nějak jinak naštvat. Nikomu bych tím nepomohl a Neretva by se na mne zlobila. A vůbec, co jsem vlastně čekal od turistické destinace?

A tak se kroutím jak neodčervený pes, abych udělal aspoň jednu rozumnou fotek bez zasraných kšiltovek, ale nakonec to vzdávám. Sedám k řece, chladím nohy v ledové vodě a pozoruji kluky, jak vybírají bakšiš od turistů. Až nasbírají dostatek, jeden z nich skáče dolů z mostu, který za války rozstřelila jugoslávská artilerie, aby mohl být několik let na to zase postaven.

Zapadám do ulic. Nacházím kozí stezku dolů k vodě. V sandálech je to docela extrémní sport, ale zvládám to. Konečně ticho, konečně nikdo. Jen tak jsem…

Celý rozpálený se vracím na pokoj. Dávám si sprchu a děkuji své prozřetelnosti, že jsem zde jen na jednu noc. Absolutně mne nenapadá, co bych v tomhle kaleidoskopu dělal déle než pár hodin. Pak si vzpomínám, že někde poblíž by měla být vesnice se starým ottomanským klášterem.

Vyměňuji odpolední siestu za další výpravu do neznáma. Řidič je strašný frajer, trhá ručně štosy lístků, za jízdy stíhá počítat drobné, kecat se starým známým, kouřit a štelovat rádio, které je také jedinou elektronikou na palubě tohoto autobusu. Ten město dostalo od japonského lidu darem v roce 2002 a náležitě si ho váží. Jsem rád, že za půl hodiny a dvě marky jsem konečně v Blagaji.

Procházím příjemnou vesnicí, všude je ticho, jen pár dětí se vrací z karate, na zahrádce si občas odkašle strýc a kolem projede auto. Vše je jinak zastavené. Ani ptáci tu nelítají. Po několika kilometrech se vesnice vypařuje a začínají se objevovat stánky s upomínkovými předměty. Začíná to být podezřelé. Přímo pod horou pak stojí ten klášter u úst z kamene…, samozřejmě naprosto v obložení restaurací. Vzdychám si, dělám pár mizerných snímků a táhnu pryč. Potkávám kočku a cumel.

Na zastávce visí úplně stejný jízdní řad jako v Mostaru. Jsou na něm všechny zastávky v okrese a jen jedny časy. To mám chápat jak? Jak může ten autobus být v každé zastávce v ten samý čas? To se teleportuje? Nebo si to mám spočítat, že když vyjíždí z Mostaru v šest, tady bude cca v šest třicet? Čo co?

Snad správně chápu, že mi to jede za hodinku. Oukej, projdu se k další zastávce, třeba tam bude jiný časový údaj, nebo prostě něco. Na další zastávce není pro jistotu nic. Jdu k další zastávce. Další zastávka ale neexistuje. Jsem dobrých šest kiláků od první zastávky a kolem mne krouží pionýr na kole. Ukazuje mi zastávku. Což je prach u křižovatky. Za chvilku z obchůdku vylézá jeho otec, aby mi všechno potvrdil. Ano, zde skutečně jezdí autobusy. Z toho udusaného kousku země za chvilku pojede.

Po hodině přichází mladík a po něm stará paní. Čekají se mnou, aspoň jistota, že už opravdu něco pojede. Na vesnici padá tma, někde řve pes a cikáda. Po další půl hodině chlapec chytá stopa a stařena mizí kdesi v lese. Přichází ten chlap z obchodu a říka mi něco srbsky. Asi, že už to pojede. A skutečně, za další hodinu je autobus tady. Za volantem starý dobrý kovboj, s cigárem v koutku ladí ty své songy. Můj spasitel Dragan.

Konečně zase Sarajevo. Jen co se ubytuji v penziónu, který sice měl nejnižší ceny, ale stopy po osobitosti nikde, chci vypadnout ven. Nefunguje tu ale pořádně wifi, což mi krapet hatí plánování. Tak spřádám plány po staru, bez internetů a prostě táhnu ven směr Ilidža. Tam někde by měla pramenit řeka Bosna.

Trojkou na konečnou, proplést se mezi hotely a projít nekonečnou alej. U cikánského potěru si kupují za marku jejich fotku. Nejdříve skotačí, když vytahuji foťák, ale jakmile přikládám prst ke rtům, jako na povel se zklidní. Mávají mi, než se vytratí. Ve stínu javorů, kaštanů jdu další půlhodinu, co kilometr se rozplývá nejen město za mnou, ale i všichni ti lidé, kterých na začátku byly desítky. Nakonec jdu úplně sám, kolem mne jen občas zarachotí kočár tažený koňem a jinak mír. Je to příjemné. A stejně takový je i park u samotného pramene Bosny. Kupuji si kukuřici, nacházím si své místo a pšt… jen listy padají a voda šeptá. Nejlepší z podzimů.

Ráno musím vstávat brzy, abych stihl dročku do Jajce. Proto jsem rád, že v baru na nádvoří, kam vedou okna mého pokoje, do jedné rána vyhrává muzika jak na nefalšované vesnické tancovačce. Vůbec se v Sarajevu chodí pozdě spát a žije se dlouze. I pošta zavírá až kolem deváté večerní.

Cesta trvá čtyři hodiny, za zpáteční jízdenku dávám skoro čtyřicet marek, což není málo. Ale chci to. Hlavně na periferii měst, kterými brázdíme, pozoruji, že více než válka je všude patrná špatná ekonomická situace Bosny a Hercegoviny. Spíše můžete vidět domy opuštěné, nedostavěné, které za sebou nechali ti, co utekli za štěstím, než domy poznamenané dvacet let starým konfliktem. I ten podzim je tu jiný. Za Sarajevem se ta krásná řeka Bosna mění ve skládku. Vrby okolo ní jsou obsypány igelitem, celé vesnice jako by si libovaly v nepořádku. Všechno je jim jedno a mi taky. Čeká nás jen dálnice a kolem prázdno. A ták raději dospávám.

Jajce. Vodopád je vidět už od cesty. A nad ním prastaré město jako z pohlednic. Cestou dolů platím nějakému klukovi dvě marky, protože waterfall is not for free, sir, ale já ho stejně podezřívám, že se tu žádná vlezka nevybírá a on jen potřebuje prachy na ta hnusná cigára, co celou dobu kouří. A ták stojím pod vodopádem a vodní tříšť mne během chvilky smáčí. No jestli tohle není hezké, tak pak už nic. Ale přímo pod vodopádem toho vidět moc není a ták hledám své oblíbené kozí stezky. Za městem po pár set krocích vcházím do lesa a na jedné mítině mám konečně Jajce před sebou. Zkouším jít hlouběji do lesa, tam někde viděl jsem hezký, polorozpadlý dům. Po deseti minutách na to kašlu, jsem dost daleko, barák nikde a navíc na zemi nacházím něco, co jako poctivý divák Beara Gryllse identifikuji jako medvědí kakanec. Znamení, že bych se vážně měl vrátit k civilizační žíle.

Ve městě potkám déšť, babču, co se toulá městem se svým flekatým psem a prodává ponožky, pak hradby a konečně kostelík sv. Magdalény. Bláhově se vydávám k plitvickému jezeru, ale nakonec zjišťují, že není až tak zase o co stát. Rozhodně ne za těch osm kiláků, co mám v nohách. Jsem jen malý milovník přírody a to jezero mi připadá zcela ordinérní. To vesnice před ním byly mnohem poetičtější. Až na ty malé vodní mlýny na samém konci jezera. Těm vůbec nerozumím, ale jsou milé. Něco jako krajkový ubrus od prababičky.

A zase jsem rád zpátky v tom městě. Celý den se jen toulám, prolézám vše, co jsem prolézt chtěl - sv. Michala a Gabriela, další svatostánky, jako třeba polorozpadlý dům na nábřeží, kde po mně bezdomovci házeli pohledy, jako bych jim chtěl ukrást tu poslední igelitku svobody. Baklava je medovo-oříškové peklo, tak sladké, že plivu kostky cukru. Ale doporučuji aspoň zkusit, minimálně první sousto za to stojí. Večeřím zase v Zelju, majitel mne hecuje, ať si dám chlapskou porci - patnáct šišek čevapi. Už deset bylo na hranici mých možností, ale on toho nenechává a nabízí mi, že dostanu těch patnáct za cenu deseti, když s ním povečeřím. Risknu to a mám problém se ke konci nepoblít. Ale dobré! Plácá mne po zádech, jsem pro něj hrdina a mám pozdravovat Prahu. Tak ahoj, Praho.

A nashle, mé Sarajevo. Loučím se večerními toulkami v jeho ulicích. Zase tepou. A prší. Narážim znova na malého klávesistu, hráče šachu, rudé růže, co zakrývají díry po šrapnelech a ty bílé náhrobní kameny. Muezzíny, zvonky hvězdy po kopcích a v očích opravdu krásných žen. Uvědomuji si, jak strašně jednoduché to bylo, ztratit se a znova se najít pod střechami Başçarşiji. Jak strašně jednoduché bylo stát se Sarajevem. A stejně jako ono minulostí nežít, ale rozhodně nezapomínat.

"Ještě hoří oheň a praská dřevo, ale už je čas jít spát, Támhle za kopcem je Sarajevo, tam zítra budeme se, lásko, brát.”

-------------------------------------------------------------------------------------------