Všem třem pravidelným čtenářům se omlouvám za jisté prodlení v dodávání novinek z Kostariky, ale byl jsem teď docela dost busy. V hlavě mám připravených hned několik příspěvků, stačí už je jenom hodit na papír. Nebo do Wordu. Tenhle příspěvek není věnován konkrétnímu zážitku, ale spíše pár drobným příhodám. Původně jsem chtěl pár odstavců věnovat i místním zvyklostem, ale ty si nechám na jindy, až přijdu na to, jak takový popis srozumitelně podat.
Středy ve Fitos
Výměnní studenti ve spolupráci s mentory tady zahájili příjemnou tradici společně strávených středečních večerů v baru Fitos, který leží jen kousek od kampusu. Přiznám se, že coby nepříliš nadšený účastník klubových zábav jsem počtem návštěv zrovna neoplýval, ale když už jsem dorazil, bylo to vážně fajn. Bar Fitos sídlí v památkově chráněné budově, která je chráněná proto, že je stará. Nabízejí jídlo i pití za (na místní poměry) rozumné ceny, není se tedy příliš čemu divit, že je tohle místo populární nejen mezi Ticos. Většina lidí se schází po půl desáté (říkají na devět, ale…), dá si pivo dvě, zatančí si salsu (po desáté hodině hraje pravidelně živá muzika), postěžuje si, co nového v životě a ve světě, a někdy kolem půlnoci zamíří do nedaleké diskošky Xcape. Tu jsem nenavštívil, vřeštivou hudbu já nerad, a latinskoamerické rytmy tomu taky nepomůžou. Fitos je fajn i pro seznámení se s mentory, kteří, na rozdíl od toho mého, na své „svěřence“ mají čas.
Sobotní trh
Každou sobotu mezi šestou a desátou ranní se v Guadalupe nedaleko Walmartu konají nesmírně populární trhy. S návrhem zajít tam jsem ochotně souhlasil, říká se, že právě na trzích potkáte tu pravou Kostariku. Něco málo na tom bude – panoval tam typický šrumec a rachot. Částečně zastřešené, částečně otevřené výstaviště bylo zasypáno prodejci a zákazníky. Naprostá většina z trhovců nabízela ovoce a zeleninu, pěkně domácí, právě utržené. Exotické plodiny jako čajot nebo kvajávu střídaly důvěrně známé jablka (strašně malinkatá!) či ředkvičky (strašně obrovské!). Z arabských zemí obvyklá praxe trhovského smlouvání se tady neuplatňuje, ceny jsou stanoveny pevně. Co mne potěšilo, bylo, že prodejci nabízejí ochutnávky všech svých produktů, takže pokud prostě netušíte, jestli vám takový čajot bude chutnat, tak si o kousek řeknete (ušetřím váš čas, ne, nebude, je to svinsky kyselé a se strašně silnou slupkou, kterou jsem si začal krouhat, načež můj doprovod zvolal, že to je regulérně ta nejabsurdnější věc na světě a musí z toho mít i fotky). Zkoušel jsem i nějaké místní sýry, ale oni je tady prostě neumějí. Co bych dal za kus pořádné goudy!
Střemhlavý pád
Krom veselostí jako trhy nebo bary se musím „pochlubit“ i první nehodou, kdy se mi na kampusu cestou k bankomatu podařilo slítnout z chodníku do malé strže nad říčkou. Šel jsem si takhle pěkně způsobně po kraji cesty, ať nezacláním, v duchu přemýšlím nad tím, v kolik musím další den vstávat, abych dojel včas k autobusu na pláž, jeden špatný krok a „šup, a byl tam“ a já to v pádu napálil levým stehnem o hranu chodníku. Chvíli tak ležím a nadávám a přemýšlím, jak budu fungovat se zlomeninou stehenní kosti. Pak se postavím, seznám, že se zlomeninou kosti bych nestál, udělám krok, konstatuji, že se syčením a nadávkami krok udělám a vydám se k bankomatu a domů. Co mi normálně trvá přejít dvanáct minut, jsem odplazil za půl hodiny a v domě se z Caroliny stala na chvíli zdravotní sestřička. Kůže rozdrásaná, sval bolel jako čert, kalhoty od krve, no prostě paráda. Vylili jsme na to pár deci peroxidu vodíku a já si naordinoval klid na lůžku – přeci jen, další den jsem měl jet na pláž! Carolina ještě volala své sestře, které je lékařka, aby stav zhodnotila, nafotili jsme nějaké fancy fotky zranění a já si počkal na definitivní schválení výjezdu. Jestli se ještě toulat, tak příště trochu opatrněji…
