Jak by vypadal tvůj vlastní "šťastný konec"?
Jsem ten nejupřímnější lhář, jakého znám.
Dlouho jsem žil ve lži, dlouho jsem utíkal, dlouho jsem sám sebou předstíral tolik věcí. Ale poslední dobou... Teď? Pořád si na něco hraju, jistě. Každý den předvádím herecký výkon hodný oskara, každý den si nasazuju tu dokonalou fasádu, kterou nikdo neprohlédne, protože jsem zkrátka tak dobrý ve lhaní. Nicméně myslím, že už z toho jsem unavený. Myslím, že jsem konečně začal činit kroky k tomu, abych mohl žít pravdivě. Žít v Pravdě.
Posledních pár měsíců se snažím si dát věci do pořádku, nebo nevím, možná mě to už prostě nebaví. A ačkoliv se díky tomu necítím líp, činím změny, které mají smysl. Netuším, kam mě to zavede. Ještě nechci odejít, ale bojím se, že mi už nezbývá moc času.
Chtěl bych všechno vykřičet, chtěl bych se přiznat ke všemu a pak nést následky, chtěl bych se stulit na zem do polohy plodu a jen čekat na smrt.
Tak to ovšem nejde. Musím brát věci postupně.
Upnuté džíny, drahý kabát a nové boty. Všechno černé.
Přestat kouřit.
Náhrobek s jejím jménem.
Rozpíchané žíly a čekání na výsledky všech těch vyšetření.
Dát si další skleničku.
Vyznat lásku?
Šukat, znovu a znovu, ale ani si to neužívat.
Vzít sobě samotnému pevnou půdu pod nohama.
Tetování na žebrech.
Bezesné noci v posteli bok po boku po příliš horké koupeli.
Vzpomínky na mou vlastní kancelář a na to, jak jsem si myslel, že jsem našel smysl.
Pach desinfekce.
Akademické prostředí.
Ztratit se a propadnout panice a zoufale hledat něco, čeho se můžu chytit.
Rozloučit se.
Jen poslouchat a nechávat hudbu, aby mnou rezonovala. S úctou a respektem.
Krok za krokem, dostat se tam, kam mám. Žít autenticky.A budu kurva šťastný, pokud to všechno přežiju. To by byl můj šťastný konec.
Ale nedávám tomu velkou naději. Zatím si myslím, že se nedožiju dvaceti pěti.
