#22072018

Asi budu znít jako ufňukaný idiot topící se v sebelítosti, že tu o tom pořád píši, ale její smrt. Absolutně jsem to nečekal, nikdo to nečekal. A v životě by mě nenapadlo, že zrovna já budu muset čelit něčemu takovému. Vždyť sebevražda vždy byla něco, o čem se dočtete v novinách, něco, co se stane někomu jinému, něco, co potkalo známé vašich známých - "manžel sestry mého kolegy se oběsil". A vy pocítíte takovou neurčitou sklíčenost a lítost a řeknete: "ach, jaká tragédie, jak smutné, jaký zmařený potenciál a zbytečně zahozený život" a "asi byl moc nešťastný". A pak už na to nebudete myslet, protože je to příliš depresivní.

Ovšem ve skutečnosti je to úplně jiný pocit. Tím "ve skutečnosti" myslím, když se vás to dotýká, když se zabije někdo, kdo vám byl blízký a na kom vám záleželo. Protože vy jste tu osobu znali. Není pro vás redukována jen na to, že zemřela a jakým způsobem, proto vzpomínky na ni jsou hořkosladké. Už se v myšlenkách nevyhýbáte tématu smrti a sebevraždy, protože už to je něco známého; není to depresivní, jelikož se to týká někoho, kdo je vám blízký. Potkalo to někoho, kdo by vám o tom mohl vyprávět, kdyby ještě žil, a komu byste věřili každé slovo. Proto je to zkrátka vaše součást a jste tím už navždy změněni.

Smrt je všude okolo nás. Sebevražda nikoho necharakterizuje. Je to jen konec, který potkal člověka se svou vlastní osobností, se svým příběhem, člověka, který kdysi měl budoucnost a naději. Je to smutný konec, který utnul vše, co mohlo a mělo být.

Pro vás to není jednorázová ztráta - vy tu osobu ztrácíte pořád, každou vteřinou, každým nádechem, každým okamžikem svého života. Neustále musíte žít bez ní. Je pryč z každého aspektu vašeho života, už navždy. Je navždy pryč.