#08042019

Mencintaimu itu tidak pernah mudah.

Semua perjuangan ini ku atas namakan ketulusan.

Meski kau balas aku dengan pengkhianatan,

One thing that I’m still trying to learn, after all these years, is asking for help. 

I remember some years ago, L asked me to ask K for help with a music video I’m shooting, and I replied, “Why should he help me though? What’s in it for him?”

Of course there’s no way for me to know what’s in it for him. All I can do -- or at least one thing I can do -- is make him the offer, and then let him decide if there’s something in there for him. Maybe he wants to learn a thing or two from me on set. Maybe he just likes me as a person and would want to do it to strengthen our relationship. Or maybe he’s just bored sitting at home and be happy to get out for any reason.

Unfortunately, I never found out. I never asked him. Classic Ask vs Guess.

While setting up the studio, M and V kept asking if they could do anything to help, and I kept saying no. Not because they couldn’t actually do anything, but because I didn’t want to inconvenience them as my guests. 

This time last year, I was at home alone, suffering, and I couldn’t ask anyone for help because I believed that I brought the suffering on myself. I resisted, because I didn’t want to inconvenience anyone. In a way, not asking for help is a reflection of how I view others asking for help. That they’re weak. Or that they now owe me something. All of this, of course, is nonsense. People help others for many different reasons. And sometimes helping someone is its own reward. 

Chtěl bych být někým jiným, abych mohl být sám sebou, rozumíte? Chtěl bych být někdo jiný, abych mohl být sám sebou, aniž bych musel být někým jiným.

Jsem, který jsem, jsem kdo nejsem, jsem paradox. Jsem punk-popová balada, jsem vzpoura proti systému hegemonie libující si v konformitě. Jsem protimluv, jako Bůh, tři a přitom Jeden; jako Marie, panna a přitom matka; jako člověk, dobrý a přitom zlý. Michal Habaj Michal Habaj a jsem ten okamžik, kdy řekl, že si na mě nevzpomíná. Jsem lesbický polibek a apoštol, bolest v mezižeberních svalech a zlomené srdce; ono to snad nikdy neskončí. Jsi chodící deprese s luxusním make-upem a já jsem chodící bolest v dámské košili. Zatímco tam někde dav šílí nadšením; show us an overdose!

Některé večery se zdáš jasnější než jiné a vyprávíš mi o tom, že už nejsem ten, kdo jsem; nebo možná ten, kým jsem byl, není ten, kdo jsem. Nejsem ten, koho si pamatuješ a s kým jsi kdysi procházela šerými prostory nové budovy Národního muzea a seděla ve Starbucks na Václavském náměstí, zatímco už tehdy možná přicházely předzvěsti okamžiku, kdy se svět hroutí do sebe, ale já ještě neměl tušení, nic jsem nevěděl.

Jsem někdo, kdo miluje příliš anebo naopak příliš málo, jsem někdo kdo může vyprávět o mrtvých dívkách a o sněženkách, které pokrývají hroby namísto mramorového monumentu.

Byl bych radši ty nechutné sochy z Eurovei, než abych byl anarchokapitalista.