Seděli jsme na terase a vyhřívali se v posledních teplých paprscích slunce, něčí ruka se dotýkala broskví a najednou se přes terasu přehnala vlna – všechny ruce se na chvíli, ale každá v jiném okamžiku, ocitly na ovoci, krátký zlomek vteřiny, skoro nepostřehnutelný. Potom následovala další část této sekvence – nějaký list padal na nezralou švestku v trávě, ale jen ji pohladil a letěl dál. V rozhovoru, líném a bezděčném, se několikrát objevilo slovo „hladit“, ale nikdo si toho nevšiml, neslyšel, nepochopil.
Tehdy jsem si pomyslela, že se blížím k nějakému konci. Že odbila nějaká dvanáctá a začíná noční část dne. Že jsem už začala umírat, a ještě než se to stane, budu vidět všechno stejným šokujícím způsobem – zespoda, ze strany geometrie událostí, kde svět má svůj počátek v záhadné symetrii.
(Opakování, objevy – s. 229)
Mluvení škodilo, zasévalo zmatek a rozmazávalo samozřejmosti. Spolu s mluvením se ve mně objevoval jakýsi třes. Nemyslím, že bych v životě řekla něco opravdu důležitého. Na nejdůležitější věci se slov stejně nedostává. (Seznam chybějících slov. Nejvíce mi chybělo sloveso, jehož význam se nacházet někde mezi „cítím“ a „vidím“.)
Mlčeli jsme do té míry, že když k nám přijeli nějací hosté, zmohli jsme se jenom na lakonické zdvořilostní fráze, nějaké to „ahoj“ nebo „nazdar“, ale i tyto obraty jsme zkracovali, jak jen to bylo možné, a říkali jsme: „Se máš?“ Bez „jak“, protože to by už bylo příliš dlouhé. „Čaj?“ ptali jsme se bez možnosti alternativy, a nedali jsme jim tak na výběr.
(…) Mlčení R. je hladké jako jeho kůže. Je přirozené, nevinné. Mé je ponuřejší, vychází zevnitř břicha, vtahuje mne, topím se v něm a nenávratně se se ztrácím.
(Mlčení – s. 240)
Potom jsem si pomyslela, že mi asi nejde o stáří, že to není stesk po věku, ale po stavu. Možná že takový stav může člověk zažít jen ve stáří. Nic nedělat, a když, tak pomalu, jako by nešlo o cíl práce, ale o samotný pohyb, rytmus a melodii práce. Pomalu jít a pozorovat proudění času, nesnažit se ho dostihnout ani v něm plout. Ignorovat čas, jako by to byla naivní reklama na něco jiného. Nedělat nic. Počítat takt pendlovek v pokoji, údery holubích křídel o parapet, údery srdce. A hned na všechno zapomenout. Netěšit se, netoužit. Jen čekat na svátky, proto koneckonců jsou. Polykat slinu a cítit, jak splývá do nějaké „hloubi“. Bříškem prstu se dotýkat kůže na dlani a cítit, že je hladká jako ledovec. Ze zubů jazykem vyšťourat kousek salátu a ještě jednou ho sníst, jako by to bylo nové jídlo. Přitisknout se k vlastním kolenům. Snažit se vzpomenout si na všechno, od začátku do konce, dokud mysl nudou neupadne do dřímoty.
(Dhalie, jiřiny – s. 227, 228)
List popsaný rovným Paschalisovým písmem sklouzl na podlahu.
„Vím, že ve mně dlíš. Vidím Tě v sobě – projevuješ se tím vším, čemu mohu věřit – rytmům, přílivům a odlivům, pulzování a zanikání. Patřím slunci a luně, protože patřím Tobě, patřím světu rostlin a zvířat, protože patřím Tobě. Když ve mně luna každý měsíc bouří krev, vím, že jsem Tvá, že jsi mne pozval ke svému stolu, abych okusila chuť života. Když se každý podzim mé tělo zakulatí a přibere na váze, stává se ze mne divoká husa, srna, jejíž tělo ví více o podstatě světa než nejmoudřejší lidé. Obdaroval jsi mne velkou silou, abych přežila noc.“
(Kdo napsal život svaté a odkud ho znal – s. 158)
ellievsbear
amandla
prguitarman