Pirates cruising the night sky!

Na podlaze leželo cosi ve tvaru člověka zakryté bílou tkaninou, z níž vykukovala jen hlava. Lan SiZhui a ostatní chlapci měli utrápené výrazy, skláněli se k sobě, aby si objasnili situaci, a mluvili tichými vlasy. Konverzace pronikla až Wei WuXianovým uším.

“...tělo nebylo objeveno ani před třemi minutami?”

“Jen co jsme si podrobili chodící mrtvolu, přispěchali jsme ze Západního nádvoří na Východní a našli to tělo v hale.”

To cosi ve tvaru člověka byl podle všeho Mo ZiYuan. Wei WuXian po něm vrhl jediný pohled, ale nemohl si pomoct a podíval se znovu.

Tělo vypadalo v nějakých ohledech jako Mo ZiYuan, ale v ohledench jiných docela odlišně. Rysy patřily jednoznačně jeho malichernému bratranci, ale lícní kosti byly vpadlé, oči vylézaly z důlků a kůže byla vrásčitá. Ve srovnání s mladistvým Mo ZiYuanem, jako by tenhle náhle zestárl o dvacet let. Taky to vypadalo, jako kdyby z něj něco vysálo krev a maso a proměnilo ho v kostru potaženou tenkou kůží. Jestli byl dřív Mo ZiYuan škaredý, teď bylo jeho tělo ošklivé a staré.

Zatímco Wei WuXian zkoumal tělo, madam Mo k němu zničehonic vyrazila s blýskavou dýkou v ruce. Lan SiZhui, který vynikal lehkostí, dýku rychle odrazil. Než mohl promluvit, madam Mo se na něj obořila: “Můj syn tragicky zemřel, jenom ho chci pomstít! Proč mi v tom bráníš?”

Wei WuXian se znovu schoval za Lan SiZhuiho. “Co má smrt tvého syna společného se mnou?” zeptal se přikrčeně.

Během dne byl Lan SiZhui svědkem scény ve Východní síni a slyšel také spoustu přehnaných povídaček od ostatních lidí. Ten nemocný člověk mu přišel sympatický a neodolal tomu, aby se ho nezastal. “Madam Mo, z toho, co mohu posoudit podle toho, co vidím, z vašeho syna cosi vytáhlo maso a esenci, což znamená, že ho zabilo něco zlého, ne on.”

Hrudník madam Mo se hrozivě zvedl. “Nic nevíš! Otec toho blázna byl kultivátor. Musel se od něj naučit nějaká ďábelská kouzla!”

Lan SiZhui se otočil ke zdánlivě slaboduchému Wei WuXianovi a ujal se znovu slova. “Ehm, madam, nemáme dostatek důkazů, takže...”

“Můj syn je důkaz!” ukázala madam Mo na tělo na podlaze. “Podívejte se sami! A-Yuanovy pozůstatky mi tedy napověděly, kdo ho zavraždil!”

Nebylo třeba úkolovat jiné, Wei WuXian bílou látku sám a odkryl tělo od hlavy až k patám. Mrtvému tělu Mo ZiYuana něco chybělo.

Jeho levá paže, oddělená u ramene, byla pryč!

“Vidíte?” ozvala se madam M. “Všichni jste to včera slyšeli, ne? Řekl, že jestli mu A-Yuan ještě sáhne na jeho věci, usekne mu ruku!”

Po tomto výbuchu si zakryla tvář a rozvzlykala se. “...můj ubohý A-Yuan... Vůbec nic mu neudělal, očernil ho a ještě ho zabil... Ten blázen se úplně pomátl...”

Pomátl!

Už pěkných pár let neslyšel tohle označení své maličkosti, skoro by ho to potěšilo. Wei WuXian ukázal na sebe, ale nedostávalo se mu slov. Nebyl si jistý, jestli je teď ten nemocný on, nebo madam Mo.

Když byl mladší, docela často mluvil o vyhlazení celých rodů a klanů, zabíjení milionů lidí, naplnění řek krví a o dalších krutých činnostech. Ale většinou to byla jednoduše prázdná slova. Kdyby mohl něco z toho opravdu provést, už dávno by vládl kultivačnímu světu. Madam Mo se nechtěla pomstít, jen si potřebovala najít někoho, na koho vylije svou nelibost.

Wei WuXian se s ní nechtěl zahazovat. Zamyslel se a pak vstrčil ruku do Mo ZiYuanových rukávů. Chvíli je šacoval, než něco vylovil a rozložil to. Byla to překvapivě přízračná terčová vlajka.

Okamžitě mu došlo, co se stalo, a zamrmlal si pod vousy, že si o to koledoval.

Lan SiZhui a ostatní při pohledu na vlajku vytaženou ze ZiYuanova rukávu také porozuměli. V souvislosti s onou fraškou bylo snadné se domyslet. Mo XuanYuovo praštěné chování Mo ZiYuana zesměšnilo, on ho za to nenáviděl a chtěl s ním srovnat účty. Jenže Mo XuanYu byl tak dlouho venku, že si Mo ZiYuan naplánoval noční přepadení, až se vrátí.

Když se setmělo, tajně se vyplížil a zrovna míjel Západní nádvoří, když si všiml vystavených přízračných vábniček. I když jim opakovaně říkali, aby nechodili ven nebo poblíž Západního nádvoří, a zvlášť aby se nepřibližovali k těmto černým vlajkám, Mo ZiYuan měl za to, že je to kvůli tomu, že se bojí, aby jim lidé neukradli cenné zbraně.

Neměl nejmenší ponětí o nebezpečném působení přízračných vlajek, nebo o tom, že když ji bude držet, stane se živoucím cílem. Liboval si v tom, že bratranci bral jeho talismany a kouzelná udělátka, nad takovými předměty ho vždycky svrběly prsty. Nevzdával se, dokud je nezískal. A tak zatímco si majitelé vlajek podrobovali chodící mrtvoly na Západním nádvoří, tiše jednu uzmul.

Vlajková formace se sestávala ze šesti vlajek, z nichž pět se nacházelo na Západním nádvoří, s chlapci z klanu Lan jakožto návnadami. Všichni u sebe ovšem měli bezpočet magických pomůcek a, přestože Mo ZiYuan vzal jen jednu, on u sebe neměl nic, čím by se mohl chránit. I zlé bytosti mají selský rozum a ten jim kázal vybrat si nejslabší článek. Kdyby to byly jen chodící mrtvoly, tolik by na tom nesešlo. I kdyby ho pokousaly, nezemřel by hned a pořád by ho mohli zachránit. Jenže přízračná vábivá vlajka naneštěstí přivábila něco mnohem horšího než chodícího nebožtíka. To ta neznámá bytost zabila Mo ZiYuana a vzala si jeho paži!

Wei WuXian zvedl zápěstí. Jeden ze zářezů na jeho právě ruce vymizel, jak jinak. Vypadalo to, že nevědomky zaskóroval - obětní smlouva už zřejmě uznala smrt Mo ZiYuana jako jeho zásluhu.

Madam Mo si byla dobře vědomá slabůstek svého syna, ale nemínila připustit, že si přivodil vlastní smrt. Netrpělivostí a vztekem popadla šálek na čaj a hodila jím ve směru Wei WuXianovy hlavy. “Kdybys ho včera před tolika lidmi nenařkl, vypravil by se takhle uprostřed noci ven? Je to tvoje vina, ty bastarde!”

Wei WuXian si šálku včas všiml a uhnul před ním do strany. Madam Mo se obrátila k Lan SiZhuimu. “A ty!” zapištěla. “Ty a tvoje banda budižkničemů! Kultivujete si, odháníte zlé duchy, ale ani jste to neuměli ochránit! A-Yuan byl ještě dítě!”

Chlapci byli ještě mladí. Do světa venku se ještě nestihli žádně podívat a byli příliš nezkušení, než aby si všimli, že v těchto místech něco smrdělo, pročež jim bylo líto, že tak divokou a zlovolnou bytost neodhalili. Nicméně po absurdním spílání madam Mo všichni v obličeji mírně zmodrali. Koneckonců vyrostli v prominentním klanu, kde se nikdo neodvážil takhle s nimi zacházet. Klan Lan z Gusu byl velice přísný ke svým následníkům, zakazoval násilí vůči bezbranným a nestrpěl neúctu. Mladíci tudíž sklopili zachmuřené pohledy k zemi a mlčeli, i když se jim to pranic nezamlouvalo.

Wei WuXian to ale nevydržel a pomyslel si: /Je to tak dlouho, a přece jsou hodnoty klanu Lan stále stejné. K čemu je jim ta jejich “sebekázeň”? Koukejte se, jak se to má dělat!/

“Na kom si myslíte, že si to vyléváte zlost?” odplivl si hlasitě. “Vážně je vnímáte jako své pohůnky? Přicestovali sem z pěkné dálky, aby vám tu vymýtili zlé duchy, a nic za to nežádali. Jsou vám něco dlužní? Kolik je vašemu synovi? Vypadá nejmíň na sedmnáct, jak může být “dítě”? A kolik by tomu takzvanému dítěti mělo už být, aby rozuměl základům lidské řeči? Říkali vám nebo ne, a to několikrát a opakovaně, abyste na nic nesahali a ať nechodíte na Západní nádvoří? Váš syn se pod rouškou tmy vyplížil ven na vlastní pěst. To má být moje vina? Nebo je to na něj?”

Lan JingYi i ostatní si vydechli a ani jejich obličeje už nebyly tak zasmušilé. Madam Mo se utápěla ve smutku a zatrpklosti, všechno, na co teď dokázala pomyslet, byla smrt. Ne její vlastní, aby mohla být se svým synem, ale smrt všech na světě, a zvlášť těch, kteří tu před ní zrovna stáli.

Měla ve zvyku komandovat svého manžela, jak tančil, jak ona píská, a teď mu zatřásla rameny: “Zavolej všechny sem, hned!”

Její muž byl jako u vytržení. Možná ho zasáhlo, že jeho jediné dítě skonalo, protože do ní bezděčně strčil. To madam Mo zaskočilo a ona upadla na zem.

Dříve by ho ani nemusela tolik pobízet, stačilo jí jen zvýšit hlas a on se okamžitě podřídil. Jak se opovažoval se dneska vzpouzet?

Služebnictvo bylo soudě dle výrazů téměř omráčené strachem. Ding jí roztřeseně pomohla vstát. Madam Mo ji popadla za límec a rozechvělým hlasem rozkázala: “Ty... Ty... Ty odtud taky vypadni!”

Její manžel vypadal, že nic neslyšel. Ding věnovala pár pohledů Tongovi a Tong svého pána uspěchaně vyprovodil ven. Východní síň zachvátil chaos. Když Wei WuXian viděl, že rodina konečně zmlkla, už už se chystal znovu prozkoumat tělo, jenže než se stačil podívat, vzduch prořízl další vysoko posazený jekot. Vycházelo to z nádvoří.

Lidí se ze síně vyhrnuli ven. Na zemi Východního nádvoří sebou cukala dvě těla. První byl Tong, který byl ještě naživu, ale zhroucený. Druhé padlé tělo bylo vrásčité a sešlé, jako kdyby z něj vyprchala všechna krev. Levá paže byla pryč, ale rána nekrvácela. Vypadalo to stejně jako u Mo ZiYuana.

Madam Mo smetla podpůrnou ruku Ding před malým okamžikem, ale jakmile uviděla tělo na zemi, vytřeštila oči a konečně přišla o veškerou energii předvést další záchvat. Když omdlévala, Wei WuXian, který byl náhodou hned vedle, ji chytil a předal ji Ding, která hned přiběhla. Podíval se na svou pravou ruku a viděl, že další zářez mizí.

Trvalo jen pár sekund, než překročili práh síně, ještě ani nebyli na Východním nádvoří a viděli, jak manžel madam Mo umírá strašlivou smrtí. Lan SiZuhi, Lan JingYi pobledli. Jako první se uklidnil Lan SiZhui. “Viděl jsi, co to bylo?” zeptal se Tonga, který ležel na zemi.

Tong byl vyděšený téměř k smrti, neschopný byť jen otevřít ústa. Ani po další chvíli vyptávání se Tong nezmohl na odpověď a jen bez ustání vrtěl hlavou. Lan SiZhui vyhlížel úzkostně. Požádal jiného učedníka, aby Tonga odvedl dovnitř, a otočil se k Lan JingYimu. “Vyslal jsi znamení?”

“Vyslal, ale poblíž nejsou žádní starší, kteří by nám mohli pomoct. Bude trvat nejméně hodinu, než sem naši lidé dorazí. Co budeme dělat? Ani nevíme, co to bylo.”

Ale jistěže, nemohli jen tak odejít. Kdyby učedníkům klanu záleželo jen na vlastní kůži, když došlo na střet se zlými duchy, nepřinesli by tím hanbu jen klanu, už nikdy by nikde nemohli ani ukázat svůj obličej. Vystrašení členové rodiny Mo taky nemohli odejít, protože zlovolná bytost byla v největší pravděpodobností mezi nimi, což znamená, že by odchodem nic nezískali. “Počkáme tady na posily,” stiskl LanSiZhui čelisti.

Jakmile bylo znamení vysláno, další kultivátoři jim přijdou během krátké doby na pomoc. Wei WuXian by se měl stáhnout a držet se od toho dál, aby se věci ještě víc nezvrtly. Kdyby ho náhodou ona dorazivší pomoc znala z dřívějška, nebo s ním onehdy bojovala, bylo těžké odhadnout, co by se stalo.

Jenomže kvůli kletbě nemohl v dohledné době zatím opustit vesnici Mo. Navíc ta přivábená bytost musela být enormně zákeřná, když vzala hned dva životy za takovou chvilinku. Kdyby odešel teď, než pomoc dorazí, ulice by mohly být vydlážděné mrtvými bez levé paže, včetně pár učedníků z klanu Lan z Gusu.

Usoudil, že zrovna tak dobře může usednout do pozice lotosového květu a zvyknout si na nový domov. Čas utíkal jako splašený a den se chýlil ke svému konci. Když otevřel oči, mezírkami ve dveřích a oknech prosakovalo sluneční světlo. Ačkoli už se dokázal zvednout a chodit, pořád ještě se ho držela závrať.

Wei WuXian byl zmatený. Množství duchovních sil Mo XuanYua je tak zanedbatelné, že bych si toho ani nevšiml, takže by neměl existovat jediný důvod, proč nemůžu pořádně ovládat jeho tělo. Proč to nefunguje?

V žaludku mu zaškrundalo a on si uvědomil, že tohle s duchovními silami nemá vůbec nic společného. Ve skutečnosti to bylo tím, že tohle tělo nebylo zvyklé na půst a pociťovalo hlad. Jestli někdo mezi odpadky neposbírá něco k snědku, možná bude prvním ničemným ghúlem, který zemře vyhladověním už tak krátce po přivolání.

Wei WuXian už už zvedal nohu, aby vykopl dveře, když se náhle ozval zvuk přibližujících se kroků. Někdo zabušil na dveře a zavrčel: “Večeře!”

Nicméně nic neukazovalo na to, že by se dveře začaly otevírat. Wei WuXian sklonil hlavu a uviděl menší dvířka skoro u země, ve kterých stála malá miska.

Sluha venku znovu zakřičel: “Šup, šup! Na co čekáš? Vrať tu misku, až dojíš!”

Dvířka byla o něco menší nežli pro psa, aby se tudy protáhl - nedovolovala lidem, aby se protáhli, ale miska šla jednoduše. Byly to dva pokrmy a jedna porce rýže, která vypadala dost nevábně.

Wei WuXian si hořce hrál s párem hůlek, které do rýže byly zabodnuté.

Patriarcha z YiLingu se sotva vrátil do smrtelného světa, ale první, na co narazil, bylo nakopnutí a plísnění, o zbytcích coby jídle na uvítanou nemluvě. Kde byla všechna ta krev a násilí? Nemilosrdná řež? Absolutní destrukce? Kdo by mu uvěřil? Byl jako tygr v nížině, drak na mělčině, fénix bez peří, bez svých předností a podceněný slabšími, než byl on.

“Ding! Pojď sem!” ozval se sluha venku znovu, ale tentokrát se smíchem.

“Tongu, už zase mu neseš jídlo?” ozval se sladký dívčí hlas z dálky.

Tong mlaskl. “Proč jinak bych chodil na tohle zlověstný nádvoří?”

Hlas Ding zazněl blíž, jako kdyby stála přímo přede dveřmi. “Nosíš jenom jedno jídlo denně a nikoho nezajímá, jestli se neflákáš. Taková jalová práce a ty ji máš za zlověstnou. Podívej se na mě. Mám toho na práci tolik, že si ani nemůžu zajít ven.”

“Nošení jídla jemu není jediná práce, co zastávám!” stěžoval si Tong. “Jak si můžeš chodit v těhle dnech vůbec ven? S tolika chodícími mrtvolami tam venku se každý raději zamkne se svým domě.”

Wei WuXian při jídle přidřepl u dveří a poslouchal.

Vypadalo to, že ve vesnici Mo už nějakou dobu nepanuje klid a mír. Chodící mrtví, jak jejich název napovídal, byli mrtví lidé, kteří se dokázali pohybovat, druh pozměněného těla na nízké úrovni. Pokud zemřelá osoba nechovala vůči něčemu obzvlášť silnou zášť, většinou byli tupí a pomalí. Nebyli přespříliš nebezpeční, ale pro obyčejného člověka to bylo dost, aby se měl na pozoru, zvláště kvůli smradu, ze kterého se zvedal žaludek.

Pro Wei WuXiana to byly poslušné loutky. Když o nich zaslechl zmínku, skoro ho přemohl pocit známé důvěrnosti.

Tong nejspíš udělal obličej. “Jestli chceš jít ven, budeš mě muset vzít s sebou, abych tě mohl chránit...”

“Ty? Chránit mě? Moc se nechvástej. Jsi si jistý, že bys ty věci porazil?” odpověděla Ding.

“Jestli je neporazím já, ostatní lidi taky ne,” řekl Tong zahořkle.

Ding se zasmála. “Jak víš, že je ostatní neporazí? Řeknu ti, dneska přišli do vesnice nějací kultivátoři. Madam s nimi mluví v hlavní síni a všichni z vesnice jsou u toho. Neslyšíš ten ruch? Nemám čas tu s tebou laškovat; asi mi pak dají víc práce.”

Wei WuXian pozorně naslouchal. Opravdu sem doléhaly zvuky shonu od východní strany. Chvilku nad tím přemítal, postavil se a kopl do dveří. Se zařinčením praskly.

Ding a Tong, kteří spolu do té doby koketovali, zaječeli, když se dveře najednou rozletěly. Wei WuXian odhodil svou misku a vyšel ven, přičemž ucukl před přímým slunečním svitem. Na moment si přiložil ruku k čelu a zavřel oči. Tong ječel hlasitěji než Ding, ale když se podíval pozorněji a uvědomil si, že to je Mo XuanYu, osoba, na kterou mu mohl každý plivnout, vrátila se mu odvaha. Došlo mu, že před Ding právě ztratil tvář, a chtěl si to vynahradit, takže vskočil před Wei WuXiana a zamával rukama, jako by zaháněl psa. “Kšá! Kšá! Pryč s tebou! Co lezeš ven?”

Tong se k němu choval hůř než k žebrákovi, hůř než k nicotné mušce. Všichni služebníci rodiny Mo se tak k Mo XuanYuovi chovali po většinu času, protože nikdy nevzdoroval. Wei WuXIan Tonga lehce nakopl, čímž ho položil na lopatky, a zasmál se. “Jak troufalé od pouhého nedochůdného poslíčka, aby takhle ponižoval ostatní.”

S tím se vydal směrem k nepokojům na východní straně. Uvnitř a kolem Východní síně se nashromáždilo docela dost lidí. Zrovna když vcházel Wei WuXian na nádvoří, jedna žena promlouvala hlasem o oktávu vyšším než ostatní: “Jeden z mladších členů naší rodiny býval taky kultivátor...”

To musela být madam Mo, pokoušející se opět navázat vztahy s kultivačním rodem. Wei WuXian ani nepočkal, až domluví, procpal se davem do středu síně a zakřenil se: “Už jdu, už jdu. Jsem přímo tady!”

V síni seděla paní ve středním věku, s krásnou udržovanou tváří a v extravagantních róbách. Byla to madam Mo. Její manžel seděl o stupínek pod ní a na opačné straně zase sedělo několik mladíků v bílých hávech.

Mezi lidmi se právě objevil neudržovaný magor, a tak všechen hovot rázem ustal, ale Wei WuXian beze studu promluvil, jako kdyby si té atmosféry, která by se dala krájet, ani nevšiml: “Kdo mě to volal? Já jsem ten, který býval kultivátorem!”

Na obličeji měl příliš mnoho prášku, a když se usmál, prášek opadával. Jeden z mladších kultivátorů vypadal, že se neudrží smíchy, a vyletělo z něj přídušené “pfft”. Opět zvážněl, když po něm další, evidentně vůdce skupiny, loupl nesouhlasným pohledem.

Wei WuXian vyhledal očima původce zvuku a prohlédl si ho. Myslel si, že sluhové jsou jen nevzdělanci a přehánějí, ale k jeho překvapení to vážně byli učedníci “velkého klanu”.

Mladíci byli odění v hávech se vzdušnými rukávy a splývajícími pásky, do posledního vzor pastvy pro oko. Jak se tak díval na jejich uniformu, bylo zřejmé, že pocházeli z klanu Lan z Gusu. Musela to být mladší generace s pokrevními vazbami k rodu Lan, protože všem obepínala čelo stužka široká asi palec, s vyšívanými oblaky.

Moto klanu Lan z Gusu bylo “spravedlivost”. Stužka na čele naznačovala “sebekázeň” a oblačný vzor byl oficiálním vzorem rodiny Lan, kterou kultivátoři, kteří pocházeli z jiných rodin, neměli právo nosit. Wei WuXiana rozbolely zuby, kdykoli viděl někoho z klanu Lan. V minulém životě považoval jejich uniformu za “pohřební”, proto si ji taky nikdy nespletl.

Lady Mo svého synovce už nějakou dobu neviděla a před zděšení se chvilku přenášela, než si uvědomila, kdo tenhle člověk zanesený make-upem je. Zuřila, ale nechtěla ztrácet trpělivost a zneklidňovat se, a tak jen snížila hlas směrem k manželovi: “Kdo ho pustil ven? Dostaň ho zpátky!”

Její manžel se pohotově usmál, ale ji uklidnil, a přišoural se s mrzutým výrazem, připravený ho odtáhnout pryč z místnosti. Jenže Wei WuXIan sebou najednou pleskl na zem, přilepený všemi končetinami těsně k podlaze. Nikdo ho nedokázal zvednout, dokonce ani když povolali další sluhy, aby s ním pomohli. Jak tvář lady Mo postupně temněla, její muž se začínal potit. “Ty... zatracený šílenče! Jestli se hned nevrátíš zpátky, počkej a uvidíš, jak tě ztrestám!” spílal mu.

Ačkoli všichni ve vesnici tušili, že rodina Mo má mladého pána, kterého šplouchalo na maják, Mo XuanYu se v onom temném pokoji skrýval už pár let, příliš vystrašený, než aby vycházel ven. Když viděli, že jeho obličej i příšerné chování, začali si mezi sebou špitat a těšili se na dobré představení. “Mohl bych se vrátit, kdybyste chtěli,” řekl Wei WuXian a ukázal na Mo ZiYuana, “ale nařiďte mu, aby mi nejdřív vrátí věci, co mi ukradl.”

Mo ZiYuan nečekal, že ten pomatený budižkničemu bude mít koule na to, aby tu tropil scénu, zvlášť když ho včera srovnával do latě. Nápadně zbledl. “Takový nesmysl! Když jsem ti něco ukradl? P-proč bych měl od tebe cokoli chtít?”

“Jo, jo. Tak jsi nekradl, ale oloupil jsi mě!”

Madam Mo zatím nic neřekla, ale Mo ZiYuan už byl tak rozzuřený, že už zvedal nohu, aby mu dal sežrat svou botu. Jenže jeden z bíle oděných mladíků s mečem lehce pohnul prsty a noha Mo ZiYuanovi podklouzla, takže málem přepadl a Wei WuXiana bota jen štrejchla. Wei WuXian se i tak svalil okamžitě na podlahu, jako kdyby ho skutečně skopl, rval si předek roucha a ukazoval tak stopu po včerejším kopnutí, kterou mu tam Mo ZiYuan včera milosrdně zanechal.

Ostatní si samosebou pomysleli, že Mo XuanYu se přece nemohl kopnout sám. Kdo jiný by to mohl udělat, když to, že Mo ZiYuan se vždycky choval nerozumně a namyšleně, byl známý fakt? Rodina Mo byla naprosto bezcitná ke své vlastní krvi, je to tak. Takhle pomatený nebyl, když se poprvé vrátil, to bylo zřetelně znát, takže mu to museli zhoršit členové jeho vlastní rodiny. Nicméně, to všechno bylo v pořádku, dokud se jim naskytovala tahle nevídaná podívaná. Tohle bylo ještě zajímavější než kultivátoři!

Doteď ho madam Mo přehlížela, protože se nemínila dohadovat s nemocným člověkem. Nařídila, aby ho vyvedli. Teď viděla, že Mo XuanYu přišel rozhodně připravený. Měl úplně čistou hlavu a záměrně je zostuzoval. Cítila úlek i nenávist. “Děláš tady scénu schválně, že ano?”

“Ukradl mi věci, jsem tu, abych je získal zpátky. To se taky počítá jako scéna?” opáčil bezvýrazně Wei WuXian.

S tolika páry očí, které se na ně upíraly, ho nemohla madam Mo ani praštit, ani ho vyhodit. Hluboko v ní vytryskával hněv a ona mohla jen nuceně dojít k dohodě mezi oběma stranami. “Krádeže? Loupení? To je dost nezdvořilé, zdá se mi. Jsme všichni jedna rodina, jen se na ty věci chtěl podívat. A-Yuan je tvůj mladší bratr, tak proč by si nemohl vzít pár tvých věcí? Jakožto starší bratr bys neměl zdráhat půjčit mu jednu nebo dvě na hraní, ne? Není to přece tak, že ti je nevrátí.”

Mladíci z klanu Lan si vyměnili oněmělé pohledy. Tihle chlapci vyrostli v kultivačním klanu, vystaveni pouze honosnosti a nádheře, ničemu jinému. Takové frašce pravděpodobně ještě nikdy nebyli svědky, ani nikdy neslyšeli o takové logice. Wei WuXian se v duchu téměř hystericky zasmál a natáhl ruku. “Tak je vrať.”

Mo ZiYuan samozřejmě nic vrátit nemohl, jelikož všechno buď vyhodil, nebo rozebral. A i kdyby něco vrátit mohl, pýcha by mu to nedovolila. Vztekem málem zfialověl. “Matko!” zařval a jeho naprdnutý výraz se domáhal odpovědi, jestli mu skutečně dovolí, aby se k němu takhle choval.

Lady Mo ho zpražila pohledem, aby mu naznačila, že nemá situaci ještě zhoršit. Jenže Wei WuXian si znovu vzal slovo: “Nejenže mi neměl krást věci, co mi patří, neměl je krást uprostřed noci. Všichni ví, že jsem na chlapy. I kdyby mu to nebylo trapné, já aspoň věděl, jak nevypadat podezřele.”

Lady Mo zalapala po dechu a vyjela: “O čem to mluvíš, před všemi těmi vesničany? Jaká nestydatost - A-Yuan je tvůj bratranec!”

Co se týkalo umění dopalovat, Wei WuXian byl mistrem v oboru. Když chtěl vyvádět v minulosti, musel se ohlížet na své postavení, ale teď byl stejně šílenec, takže si mohl dělat, co chtěl a jak chtěl. Umíněně a vyzývavě se hádal dál. “I když věděl, že já jsem jeho bratranec, rozhodl se, že se mi nebude vyhýbat, takže kdo je tady nestydatý? Vaše pověst je mi volná, ale nemusíte kazit mou nevinnost! Pořád si chci najít dobrou partii!”

Mo ZiYuan zavyl a zahrozil na něj židlí. Jakmile Wei WuXian viděl, že se jeho vztek konečně vymkl jakékoli kontrole, překulil se a vyšplhal na sloup, čímž se vyhnul židli, která se roztříštila o zem. Horda lidí ve Východní síni měla původně škodolibou radost z potupení rodiny Mo, ale jakmile se spustila bitka, rozutekli se. Wei WuXian vystřelil směrem ke skupince mladíků z klanu Lan, kteří na celou scénu civěli, a zaječel: “Viděli jste to všichni? Viděli? Ten zloděj mě i mlátí! To je tak kruté!”

Mo ZiYuan mu šel po krku a už už se po něm sápal, když ho vůdce mladíků chvatně zarazil. “Prosím, uklidněte se. Slova jsou mocnější než zbraně.”

Madam Mo viděla, že mladý muž úmyslně chrání toho blázna, a obezřetně roztáhla rty v úsměvu. “Tohle je syn mé mladší sestry. Nemá to v hlavě úplně v pořádku; všichni z vesnice Mo vědí, že je nepříčetný, a často říká podivná slova, která by nikdo neměl brát vážně. Kultivátore, prosím...”

Než dokončila větu, hlava Wei WuXiana vykoukla zpoza mladíkových zad a on na ni zazíral. “Kdo řekl, že by moje slova neměl brát nikdo vážně? Jen si zkuste příště něco mi znovu ukrást. Uděláte to a já vám useknu ruku!”

Mo ZiYuana už držel jeho otec, ale jakmile uslyšel tohle, opět byl na pokraji toho, aby se neudržel. Wei WuXian vyskočil bleskově ven, mladík rychle zastoupil dveře a s vážným tónem změnil téma. “Půjčíme si na noc Západní nádvoří. Pamatujte prosím na všechno, o čem jsme mluvili - po setmění zavřete všechna okna a nevycházejte ven, nebo hůř, nesměřujte své kroky k nádvoří.”

Madam Mo se stále ještě třásla vztekem. “Ano, ano, prosím...” Mo ZiYuan měl pocit, že se mu to jenom zdá. “Matko! Ten pomatenec mě před tolika lidmi urazil, a to má být všechno? Říkala jsi, že je to jenom...”

“Buď zticha,” příkázala madam Mo. “Nemůžeš počkat, než se vzdálíme?”

Mo ZiYuan nikdy nezažil takovou potupu a okřiknutí jeho máti mu zrovna nepřidalo. Bublal záští a pomyslel si, že tenhle šílenec to má dnes v noci spočtené.

Jakmile WeiWuXian skončil s pícháním do vosího hnízda, opustil hlavní vchod sídla rodu Mo a poohlédl se po vesnici. I když tím zaskočil bezpočet lidí, zbožňoval každou sekundu a konečně si uvědomil to bezbřehé potěšení, jaké to je být bláznem. Začal dokonce schvalovat líčení, které připomínalo ducha oběšence, a bylo mu téměř líto to smývat. Upravil si vlasy a prostudoval svá zápěstí. Zářezy vůbec nevypadaly, že by byly svolné se zahojit, což znamenalo, že malou pomstu jako toto kletba neschvaluje.

Vážně bude muset zlikvidovat celou rodinu Mo?

Aby byl upřímný, to by nebyl příliš komplikovaný úkol.

Wei WuXian se vycházkovým tempem doloudal zpátky k Západnímu nádvoří. Učedníci klanu Lan stáli na střechách a zídkách a s vážnými výrazy něco probírali.

Navzdory tomu, že klan Lan z Gusu přispěl poměrně významně během tažení proti němu, tihle caparti se ještě nenarodili, nebo byli docela malí. Neměl by vůči nim směřovat nenávist, a tak se Wei WuXian rozhodl, že se tu ještě bude potloukat kolem a sledovat, co se chystají dělat. Po chvilce měl pocit, že něco není v pořádku.

Proč se mu ty třepotající se černé praporce na střechách a zídkách zdály tak povědomé?

Tenhle druh vlajek se nazýval “přízračné vábivé vlajky”. Pokud se třímal živý člověk přitahovaly všechny duše, ukřivděné duchy, chodící mrtvoly nebo zlé bytosti do určitého okruhu tak, že útočily právě na onoho člověka. Říkalo se jim také “terčové vlajky” jednoduše proto, že takový člověk se stával živým terčem. Mohla se umístit na dům, ale v tom domě museli žít lidé. Dosah útoku se pak rozšířil tak, že se vztahoval i na všechny uvnitř domu. Protože se kolem vytyčeného území vznášela zlověstná energie, jako kdyby se tam vzlínal černý vítr, říkalo se jim ještě také “vlajky černého větru”. Rozmístění formace vlajek na Západním nádvoří a zákaz vstupu muselo znamenat, že chtějí chodící mrtvé vlákat přímo sem a po jednom je pochytat.

A ohledně toho, proč vypadaly povědomě... Jak by nemohly? Tvůrcem přízračných terčových vlajek nebyl nikdo jiný než Patriarcha z YiLingu!

Zdálo se, že i když ho kultivační svět naoko nenáviděl, nezabránilo mu to využívat jeho vynálezy.

Jeden z učedníků na střeše si všiml, jak se klackuje poblíž, a promluvil k němu: “Prosím, vraťte se. Tohle není místo, kam by měl člověk jako vy chodit.”

Přestože ho vyháněl, bylo to z laskavosti a i tón hlasu zněl úplně jinak než služebníci rodiny Mo. Wei WuXian ho zaskočil, když bleskově vyskočil nahoru a uchopil jednu z vlajek.

Učedníka to vyjukalo, okamžitě seskočil za ním, aby ho chytil. “Nehýbejte se! Tohle byste neměl brát.”

Wei WuXian při úprku ječel a s rozcuchanými vlasy a rukama i nohama, které kolem sebe rozhazoval, vypadal jako opravdový cvok. “Nevrátím to, nevrátím, praštím tě!”

Wei WuXian se držel vlajky a nechtěl ji pustit. Vůdce mladíků, který se střeše seřizoval formaci vlajek, lehce seskočil ze střechy, když zaslechl ten rozruch. “YingJi, přestaň s tím. Žádné ciráty, prostě tu vlajku vezmi.”

“SiZhui, já ho ve skutečnosti nepraštil! Podívej se na něj, kazí nám vlajkovou formaci!” řekl Lan YingJi.

Už při přetahování se Wei WuXian zkontroloval vlajku, kterou svíral v prstech. Motivy byly správné, zaříkadla úplná. Nebyla tam žádná chyba, aby se něco pokazilo, když se bude vlajka používat. Osoba, která na vlajku kreslila, nebyla ovšem zkušená, takže vlajka bude přitahovat pouze zlé bytosti a chodící mrtvoly ze vzdálenosti pěti li. To by ale mělo bohatě stačit. V tak malé vesnici jako Mo by se neměla vyskytovat žádná zlovolná stvoření.

Lan SiZhui se na něj usmál. “Mladý pane Mo, obloha už temní a my brzy začneme chytat chodící mrtvé. V noci to bude nebezpečné, nejlepší pro vás bude, když se vrátíte do svého pokoje.”

Wei WuXian ho přelétl pohledem. Byl pohledný a uhlazený, důstojného vzeření a slabě se usmíval. Wei WuXian ho mlčky schvaloval. Formace vlajek byla zařízená organizovaně a jeho vystupování zdvořilé a uctivé, což z něj dělalo učedníka s úžasným potenciálem. Kdo u všech všudy v klanu tak zakonzervovaném, jako byl Lan, mohl vychovat takového chlapce.

“Ta vlajka...” promluvil znovu Lan SiZhui, ale než stačil dokončit, Wei WuXian mrštil přízračnou vlajku na zem a odfrkl si. “Je to jen vlajka, no a co? Umím kreslit o dost líp!”

Odfrčel v okamžiku, když vlajku zahodil. Mladíci, kteří stáli na střechách a sledovali celé vyjednávání, málem přepadli dolů, jak se nad tím rozesmáli. I Lan JingYimu uteklo zahihňání a zahozenou přízračnou terčovou vlajku zvedl. “To je ale maniak!”

Wei WuXian se ještě nějakou chvíli potuloval a chytal lelky, než se nakonec vrátil na menší nádvoří, které patřilo Mo XuanYuovi.

Nevšímal si rozbité závory ani nepořádku na podlaze, vybral si vcelku čisté místo a usedl opět do pozice lotosového květu.

Jenomže než se rozednilo, probraly ho z rozjímání zvuky zvenčí.

Řádka zmatených kroků, které se rychle přibližovaly společně s kvílením a výkřiky. Wei WuXian slyšel, jak se některé věty opakují. “...vlítněte dovnitř a vyvlečte ho!” “Dejte vědět četníkům!” “Co tím jako myslíš, jací četníci! Umlaťte ho, holomka!”

Otevřel oči. Několik sluhů už se vpustilo dovnitř.

Kopanec ho odhodil dozadu, hlavou přímo na podlahu. Zatímco bojoval s nutkáním zvracet, v jeho hlavě se utvořila myšlenka - to máš tedy odvahu, kopat do mně, Patriarchy.

Bylo to pro něj poprvé za několik let, co slyšel lidský hlas, natož takové hlasité, líté zaječení. Hlava se mu točila a v očích mu hučela ozvěna hlasu. “Na čím pozemku si myslíš, že žiješ? Čí rýži to jíš? Čí peníze to utrácíš? Co na tom, když si vezmu pár tvých věcí? Stejně by mi mělo patřit všechno, co vlastníš!”

Kromě pubertálního hlasu, který připomínal kachnu, slyšel bouchání, jak kdosi prohrabával truhly, a rozbíjení předmětů.. Jeho zrak se postupně vyjasnil.

Naskytl se mu pohled na matně osvětlený strop, následovaný osobou se zkoseným obočím a stonavým vzeřením, která na něj nevybíravě plivla. “Jak se opovažuješ žalovat otci a matce? Vážně sis myslel, že tě v tomhle domě bude někdo poslouchat? Ty sis opravdu myslel, že se tě bojím!”

Několik sloužících hromotluků se přisunulo blíž. “Mladý pane, všechno je rozmlácené!”

“Jakto, že jste skončili tak brzy?” otázal se mladý pán.

“V téhle chatrči toho stejně moc nezbylo,” odpověděl sluha.

Zdálo se, že mladého pána to potěšila. Šťouchl Wei WuXiana důrazně do nosu. “Odvážil ses na mě žalovat a podívej se na sebe teď. Hraje si na mrtvého na zemi! Kvůli komu? Jako kdyby někdo stál o tyhle hromady krámů! Teď, když jsem všechno zničil, podívejme se. Budeš na mě práskat i dál? Jsi na sebe pyšný jen proto, že jsi pár let studoval kultivaci? No, jaké to je, když tě vykopli rovnou domů jako toulavého psa?”

Wei WuXian usilovně přemýšlel.

Vůbec nepředstírám, že jsem mrtvý, vždyť jsem byl doopravdy pár let mrtvý.

Kdo je to?

Kde jsem?

Kdy jsem spáchal něco tak nemorálního, jako krást někomu tělo?

Mladý pán ulevil už dostatečně svému vzteku tím, že někoho zkopal a poničil příbytek, a odkráčel se svými dvěma sluhy v závěsu za hlasitého prásknutí dveřmi. “Dívejte pozor! Tenhle měsíc ho nepouštějte ven, nebo ze sebe zase udělá hlupáka!” křičel příkazy.

Jakmile skupinka odešla, pokoj naplnilo ticho. Wei WuXian zvážil, jestli dokáže vstát.

Jeho končetiny ho ale odmítly podržet, a tak si znovu lehl. Přetočil se na bok a se závratá zazíral na neznámé prostředí a haldy nepořádku na zemi.

U jeho boku spočívalo bronzové zrcadlo, pravděpodobně shozené na podlahu. Wei WuXian je uchopil a zadíval se do něj, jen aby spatřil úděsně bledý obličej s nánosy nachové barvy na obou líčkách. Stačilo by přidat už jen krvavě červený jazyk a vypadal by jako duch oběšence. Odhodil zrcadlo stranou a otřel si tvář, jen aby zjistil, že mu dlaň pokrývá bílý prášek.

Tělo se naštěstí takhle nenarodilo - byla to jen záliba jeho majitele. Byl muž, o tom nebylo pochyb, a přesto byl napudrovaný líčidly (a navíc špatně nanesenými). Fuj, jak nesnesitelné!

Šok ho probral, nějaká energie se mu vrátila a on se konečně posadil, všímaje si kulatého kruhu pod sebou.

Kruh byl šarlatový, pokřivený a zjevně ručně nakreslený krví, stále ještě vlhký a vydávající silný pach. Kruh byl vyplněný pokroucenými čmáranicemi zaklínadel, které tělem trochu rozmazal, nicméně stejně vypadaly příšerně.

Nakonec Wei WuXian byl známý jako Svrchovaný vůdce a Velmistr démonické kultivace, takže byl nanejvýš zvyklý na podobně hanebně vyhlížející kruhy, jako byl tento.

Ukázalo se, že ve skutečnosti se nezmocnil ničího těla - někdo mu ho nabídl.

Byla to prastará, zakázaná technika. Víc než kruh to spíš připomínalo kletbu. Sesílatel se sám zranil tím, že na svém těle udělal několik řezných ran, a vlastní krví pak nakreslil kruh a napsal zaklínadla. Zakončil to tím, že usedl do středu kruhu. Pak mohl povolat nesmírně ničemného ghúla a požádat ho, aby splnil jeho přání. Cenou, kterou musel zaplatit, bylo nabídnutí svého těla zlému duchovi, zatímco jeho vlastní duše se odebírala zpět do země.

Ta byla ona zakázaná technika, opak krádeže jiného těla - nabídka těla vlastního.

Kvůli závažnosti této oběti, jen málo lidí mělo dost odvahy, aby ji podstoupili. Nakonec neexistovalo ani tolik přání natolik toužebných, aby živoucí bytost obětovala všechno, co měla. Po dobu tisíců let se prokázaly a zapsaly pouze tři nebo čtyři takové příklady. A bez výjimky byla tato tři nebo čtyři přání stejná - pomstít se.

Wei WuXian to odmítl přijmout.

Proč by ho kdo dával do stejné sorty s “nesmírně ničemnými ghúly”?

Ačkoli jeho pověst nebyla kdovíjak skvělá a zemřel příšerným způsobem, nechtěl ani strašit živé, ani nevyhledával mstu. Mohl by přísahat, že byste pohledali jiného potulného ducha tak neškodného, jako byl on.

Ta komplikovaná část spočívala v tom, že jakmile zlý duch převzal tělo sesílatele, smlouva byla uzavřena. Zlý duch musel splnit přání, nebo se kletba odrazí nazpět - duch obývající tělo by byl úplně zničen a už nikdy by se znovu nezrodil!

Wei WuXian zvedl ruce, aby nepřekvapeně zjistil, že obě jeho zápěstí jsou posetá několika říznutími. Pokračoval tím, že si sundal pásek. Pod černým oblečením, jeho hruď i břicho byly rovněž pokryty něčím, co vypadalo jako tržné rány od nějakého ostrého předmětu. I kdyžz krvácení ustalo, Wei WuXian věděl, že to nebyla obyčejná zranění. Pokud nesplní přání majitele těla, zranění se nebudou moci zahojit. S časem by se to zhoršovalo, a pokud překročí daný časový limit, roztrhne to jeho duši i tělo vejpůl.

Wei WuXian si svou situaci potvrdil několikrát, ve svém srdci si zopakoval ”jak se mi to mohlo stát?” ještě několikrát a konečně se dokázal zvednout, opíraje se o zeď.

I když dům byl velký, zel prázdnotou a ošuntělostí, s pokrývkami a prostěradly, které vypadaly, že je už dlouho nikdo neměnil. V rohu stál košík z bambusu. Měl to být odpadkový koš, ale všechen jeho obsah se vykutálel ven, jak se do něj kopalo. Wei WuXian prohledal očima pokoj a zvedl zmačkaný útržek papíru. Rozbalil ho a zaskočeně zjistil, že se v něm hemží slova. Uspěchaně sesbíral všechny papírky.

Slova na papíře musel napsat majitel těla, když se potřeboval vypovídat a byl pod tlakem. Některé věty byly nesrozumitelné a rozházené, z rozrušeného rukopisu na každé stránce čišela úzkost. Wei WuXian prošel každý útržek a začínal si všímat toho, že něco nebylo v pořádku.

S pár odhady hrubě porozuměl stavu věcí.

Ukázalo se, že majitel těla se jmenoval Mo XuanYu. Tohle místo byla vesnice Mo.

Dědeček Mo XuanYua pocházel z bohaté místní rodiny. Rodina to nebyla početná a - ačkoli se snažil - měl jenom dvě dcery. Jejich jména nebyla zmíněná, ale ta starší byla dcerou jeho zákonité manželky, která si sháněla manžela, aby se přiženil do rodiny, a ta druhá byla dcerou služebné. Rodina Mo ji původně chtěla spěšně někomu dát, ale na ni čekalo dobrodružství. Když jí bylo šestnáct, vůdce dobře známého rodu kultivátorů tudy procházel a zamiloval se do ní na první pohled.

Každý obdivuje kultivátory. Kultivátorské rodiny byly v očích obyčejného lidu požehnány bohem, tajemné, ale vznešené. Zpočátku se lidé z vesnice Mo stavěli k celé věci s opovržením, ale protože Vůdce klanu často vypomáhal, rodině Mo se dostalo spousty výhod. Řeči se tak brzy změnily a rodina Mo na to byla hrdá, protože jim leckdo záviděl. Druhá lady Mo porodila vůdci jednoho syna - Mo XuanYua.

Netrvalo však dlouho a Vůdce klanu, který se s druhou lady Mo zapletl, aby zažil něco nového, to během několika let omrzelo. Když byly Mo XuanYuovi čtyři roky, jeho otec už se nevrátil.

Postupně se názor lidí z vesnice Mo opět změnil. Původní opovržení a odsuzování se vrátily společně s pohrdlivou lítostí.

Druhá lady Mo se s tím nechtěla smířit; pevně věřila tomu, že Vůdce klanu nebude hluchý, pokud půjde o jeho vlastního syna. A skutečně, když bylo Mo XuanYuovi čtrnáct, Vůdce klanu ho k sobě přijal.

Druhá lady už měla nosánek ve vzduchu a všem vykládala, že její syn se se vší jistotou stane Nesmrtelným tak rychle, jak jen to bude možné, a přinese slávu svým předkům.

Než ale Mo XuanYu mohl dosáhnout v kultivaci úspěchu a zdědit otcovu pozici, byl vyhnán zpět.

Aby toho nebylo málo, byl vyhnán s hanbou.

Mo XuanYu měl rád muže a byl dost oprsklý, aby tokal na ostatní učedníky. Skandál vyhřezl na veřejnost, a protože Mo XuanYu nedosáhl kdovíjakých úspěchů, nebyl žádný důvod nechávat ho v klanu.

Aby toho nebylo málo, kromě této události, choval se Mo XuanYu po svém návratu velmi podivně, skoro jako kdyby z něj někdo vylekal všechen život.

Ten příběh byl až příliš složitý, aby se dal vyjádřit slovy. Wei WuXianovi zacukalo obočí.

Nejen blázen, ale rovnou blázen nakloněný mužům.

To vysvětlovalo, proč měl na tváři dost růže a prášku, aby vypadal jako duch oběšence, a proč nikoho nepřekvapil obrovský krvavý kruh na zemi. I kdyby Mo XuanYu vymaloval celý pokoj rudou krví, od dlaždiček na podlaze, přes stěny a až po strop, ostatní by nebyli přespříliš vyvedeni z míry. Koneckonců všichni věděli, že má v hlavě o kolečko navíc!

Poté, co se deprimovaně vrátil domů, strefovali se do něj posměšnými poznámkami. Situace se musela zdát bezvýchodná a druhá lady Mo tu ránu nevydržela, celá traumatizující záležitost jí přivodila smrt udušením.

Tou dobou už byl Mo XuanYuův dědeček na druhé straně řeky. V čele rodiny stála první lady Mo, ale odmalička svou mladší sestru nemohla vystát, stejně jako jejího syna. I ona měla jediné dítko, Mo ZiYuana, což byla náhodou tatáž osoba, která před chvilkou vydrancovala jeho pokoj. Když si Mo XuanYua odvedl jeho otec, první lady žárlila a chtěla mít alespoň něco maličko společného s kultivačním klanem. Doufala, že stejný vyslanec by mohl vzít také jejího Mo ZiYuana k výuce kultivace.

Samozřejmě ji odmítli, nebo spíše ji ignorovali.

Tohle se samosebou nebylo prodávání kapusty. Člověk nemohl smlouvat, tím méně koupit jednu a dostat druhou zdarma.

Jaksi sebejistě se tahle rodina držela myšlenky, že Mo ZiYuan má potenciál i talent. Věřila tomu, že kdyby onehdy poslali jeho, získal by od klanu uznání, na rozdíl od svého neuspokojivého bratrance. Když Mo XuanYu odešel, Mo ZiYuan byl ještě mladý, ale vytrvale mu vštěpovali takové nesmysly a on jim celým srdcem věřil. Každý druhý nebo třetí den si Mo XuanYua našel, aby ho ponížil, proklínal ho, že mu ukradl jeho cestu ke kultivaci. Zároveň ho náramně zajímaly talismany, elixíry a kouzelná udělátka, všechna považoval za svůj majetek a dělal si s nimi, co chtěl.

Mo XuanYu měl i světlé chvilky ve svém bláznoství a rozuměl tomu, že ho ostatní ponižují. Snášel to, ovšem Mo ZiYuanovo chování přitvrzovalo, prakticky mu vyprázdnil celý jeho pokoj. Jeho trpělivost konečně přetekla a on si stěžovat tetě a strýcovi, čímž způsobil celý ranní rozruch s Mo ZiYuanem.

Písmena na papíře byla drobná a stlačená, z čehož Wei WuXiana rozbolely oči. Pomyslel si: “Jak zkažený má tenhle člověk život?”

Nebylo divu, že Mo XuanYu raději použil zakázanou techniku, aby obětoval své tělo a požádal ničemného ghúla, aby se pomstil.

Bolest očí se přesunula do hlavy. Sesílatel zakázané techniky by podle všeho své přání měl tiše zazpívat. Jakožto přivolaný zlý duch měl Wei WuXIan slyšet jeho výslovné požadavky.

Ovšem s největší pravděpodobností Mo XuanYu rozkouskované výňatky techniky někde opsal a tenhle krok přeskočil. Wei WuXian odhadoval, že se chtěl pomstít rodině Mo, ale jak by to měl provést? V jakém rozsahu? Získat zpátky předměty, které mu sebrali? Nebo všechny členy rodiny skopat dokulata?

Nebo... celou rodinu vymazat z povrchu zemského?

Se vší pravděpodobností to bylo vymazání z povrchu zemského. Koneckonců kdokoli, kdo měl aspoň malý náhled do kultivačního světa, věděl, jakými frázemi ho nejčastěji popisovali - nevděčný, výstřední, neuznával vlastní rodinu, nesnášený nebesy a další působivé tituly. Byl někdo “ničemnější” než on? Jestli se Mo XuanYu odvážil přivolat právě jeho, přání nejspíš nebylo právě snadné splnit.

“Kdyby ho klan Jiang z Yunmengu nepřijal za svého a nedopřál mu vzdělání, byl by z něj obyčejný pouliční tulák, kdepak, aby takhle působil zkázu, kam se jen vrtnul. Vůdce klanu Jiang ho vychoval jako vlastního, a přesto ho Wei WuXian odvrhl a stal se nepřítelem veškerého kultivačního světa, čímž přinesl klanu Jiang hanbu, dokonce jej přivedl na pokraj vyhubení. Ukázkový případ toho, jak někdo pokouše ruku, která ho krmí!”

“Jiang Cheng mu dovolil žít až příliš dlouho. Být na jeho místě, bodl bych ho, už když zběhl. A ještě bych důkladně prověřil všechny učedníky klanu, aby nedělal ty blázniviny, co páchal později. Komu záleží na tom údajném “ohledu” na jeho kamaráda z dětství.”

“To jsou samé klepy. I když byl Jiang Cheng jednou z hlavních sil, on neuštědřil Wei WuXianovi onu poslední ránu. Jelikož praktikoval Ďábelskou cestu, moc Wei WuXiana se odrazila zpátky a to ho roztrhalo na kousíčky.”

“Hahahaha... To je karma! Ti přízrační vojáci, které vytvořil, jsou jako vypuštění psi, rafají každého, kdo jim přijde do cesty. Dobře mu tak, že ho to roztrhalo!”

“Kdyby ale nebylo Jiang Chenga, který vymyslel plán zaměřený na Wei WuXianovy slabé stránky, obléhání nemuselo uspět. Mám vám lidičkům připomenout, jaké věci to Wei WuXian vlastní? Zapomněli jste na ten den, co vyvraždil tři tisíce zdatných kultivátorů?”

“Já slyšel, že to bylo víc než tři tisíce, možná pět tisíc.”

“Docela určitě se zbláznil.”

“Je dobře, že tu zlořečenou zbraň zničil, než zemřel. Kdyby ji ponechal v tomto světě, aby škodila lidstvu, jeho hříchy by byly o to horší.”

“No jo... Víš, tehdy býval Wei WuXian jeden z nejslibnějších kultivátorů, pocházel z vysoce postaveného klanu, byl úspěšný už v mládí. Jak pro všechno na světě skončil tam, kde je teď?”

“Tohle jen dokazuje, že kultivovat se dá jen tak, že se řídíte správnou cestou. Používání těhle nečestných praktik vypadá prospěšně jen na první pohled. A podívej, co se nakonec stalo? Ani po něm nezůstalo tělo v celku.”

“Ne všechno bylo jen kvůli jeho kultivační stezce. I samotná osobnost Wei WuXiana byla nemravná. Za skutky se platí, ať tak či onak, jak čím kdo zachází, tím taky schází.”

Po smrti Wei WuXiana se za tímto tématem napsala výrazná tečka. Debaty lidí zůstaly vesměs stejné, s několika neobvyklými názory, které se okamžitě zadupaly.

Pověstný slon v místnosti ovšem setrvával lidem v hlavách.

Nikomu se nedařilo přivolat duši Wei WuXiana, což znamenalo, že jeho duše zmizela.

Možná ji roztrhaly miliony přízraků, které ho pozřely.

Nebo uprchla.

Pokud to byl první případ, pak je vše v pořádku. Nikdo nepochybuje nad tím, že Patriarcha z YiLingu měl moc pohnout horami a vyprázdnit moře. Je-li to případ druhý, jeho duše se nakonec vrátí, aby vdechla život jeho tělu. Až takový den nastane, kultivační svět, ba celá země smrtelníků, by čelily tomu nejšílenějšímu zatracení a pomstě a potopily by se do chaosu a zoufalství.

Různé klany postavily na vrchu LuanZang sto dvacet kamenných stvůr a zahájily časté rituály přivolávání duše, následované zvýšenou ostražitostí a pátráním po podivných úkazech napříč celým světem.

První rok se nic nedělo.

Druhý rok se nic nedělo.

Třetí rok se nic neděle.

Třináctý rok se také nic nestalo.

Čím dál víc lidí začínalo věřit tomu, že Patriarcha z YiLingu možná doopravdy zmizel.

I kdyby byl schopný obrátit svět vzhůru nohama, nakonec byla řada na něm, aby byl svržen.

Na vrcholu nikdo nezůstává věčně - legendy jsou pouze legendami...

__________________________________________