mrzí mě to. chlapecká slabost. jejich pocit neomylnosti, jejich přesvědčení, že můžou jen brát. mrzí mě, jak skuteční na dotek jsou, jak se vám celí odevzdaj a změknou pod rukama, než zhrubnou. jak udělaj cokoliv, aby o tom nikdo kromě vás nevěděl. aby je přesvědčili, že jste šílená... aby přesvědčili sebe, že to jsou jen oni, kdo může brát, kdo má kontrolu.  ale já vím, že to tak nebylo. vím, že ten večer jsi mě chtěl. že sis mě našel a svlíknul. slyším pořád ještě tvoje slova, pořád cítím tvoji křehkost. dovolila jsem ti postavit se na moje místo. dovolila jsem si postavit se na místo tvoje a ty to nemůžeš unést. nedokážeš snést, že jsi byl jen fyzickej objekt, že jsem si šla jen zašukat. nedokážeš unést, že jsem ti rovná a že vím stejně dobře jako ty, že mi nikdo nemá co vyčítat. nedokážeš vydejchat, že jsem tě jen využila, že mě to netrápí. couro.

když přijde večer jako je ten dnešní, moje láska k tobě je jako obrovský jasný slunce hořící v mým hrudníku. rozpíná se a proudí mi skrz prsty, vylejvá se mi `ústy, teče skrz prsty, je lepkavá jak med. jsem tak šťastná, že ty jsi šťastnej. nic mě tolik netěší. a přes to všechno, dala bych všechno, abych tě mohla cítit, mít, vidět, nahmatat. milovat tě hrubě, se vší tou bolestí, co mi přináší odloučení, tvoje nepřítomnost a ty vzpomínky. tolik bych si přála ti říct, že jsi to ty, že nikdy nikdo nebude jako ty... už ani ty znovu ne. jsem tolik šťastná, že s tvojí sobeckostí odešla i moje nesobeckost. 

chtěla bych, aby se některý chvíle daly zavřít do sklenice od marmelády. a pak ji moct otevřít, pokaždé, když nebudu moct dál a chvilku se tam schovat. dívat se ti do očí, topit se v tvý tváři. milovat tvůj nos, tvoje obočí, jizvu co máš na rameni. znovu cítit tvoji vůni, tvoje prsty ve vlasech, tvůj dech. zapomenout, že tě mám jen půjčenýho.

některý večery mi strašně chybíš. ty a ty maličkosti. jak jsi mi po sprše utíral záda, hrál na kytaru a stěhoval nábytek. ze dne na den jsi mi zmizel, jsi mrtvej... a zůstal jen někdo, koho vůbec neznám.

za dvanáct minut se zvednu a půjdu za tebou. a pořád nevím, jestli to třeba nebude naposled... a pořád nevím, co by to mohlo znamenat. vím jen, že mi chybíš. a že mám strach že už tě nikdy nebudu moct políbit.

není to tak, že bych tě nenáviděla. jen ti nedokážu odpustit, jak jsi v mejch očích pokřivil každýho, kdo mi vleze do života.

seděli jsme na zadní sedačce auta, jen my dva, tma a potichu hrající rádio. zdálo se mi, že ti můžu říct všechno na světě a moje bolest byla tak hustá a těžká, byl to dokonalej důkaz, že jsem naživu. byla jsem tak šťastná, že jsem naživu zůstala.

můj den na chvíli tančil a zářil pod vší tou svobodou, pod úlevou a uklidněním, náhlým ujištěním, že dýchám dál i bez něj. a přesto pak stojí přímo přede mnou. nehnutě. položím mu ruce na ramena a naše tváře se dotknou. všechno to cítím tak skutečně... vůni, vousy, poznávám materiál jeho mikiny, dlaně vsouvám pod kapuci. cítím, jak mě svírá, jak se moje kůže dotýká jeho - hrubě, hladově.