Nejsem v pořádku. Nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu. Jediný co cítím je šílená bolest. Nevím co mám dělat. Každé ráno, když se probudím chci umřít. Každý večer, když usínám, pořád chci umřít. Na začátku to možná bylo vtipný, ale teď, když uběhla víc než dekáda a tyhle pocity pořád nemizí tak to už tak vtipný není. Každý den, každou vteřinu jsem jenom jednu ztrátu od ztráty sebe samotný. A jediný důvod proč jsem ještě nesáhla po tomhle řešení je to, že mám strach, že ublížím těm na kterých mi záleží. Není to tak, že jsem nezkoušela najít jiný řešení. Že jsem se nesnažila necítit tyhle pocity a že jsem se nesnažila najít pomoc, včetně tý odborný. Já se snažila bojovat každý den svého života, ale už jsem unavená, zoufalá a nevím co mám dělat, nevím jak s tímhle vším naložit. A tak trpím dál a dál a dál, nejsem v pořádku a vím, že nikdy ani nebudu, že jediné řešení je na druhém konci něčeho o čem nevím jestli je reálný, něčeho čeho se tak moc bojím, ale zároveň něčeho, co tak moc chci.
