Lobkowiczký Palác

Plátno je vyjmuto z rámu a umístěno na stojany, aby bylo profesionálně vyfotografováno.

Ředitelka Lobkowiczkých sbírek Veronika Wolf a restaurátor Martin Martan procházejí zprávu o stavu obrazu.

Paní Wolf a pan Martan s hlavním kurátorem sbírek panem Johnem Somervillem zkoumají detail plátna pod světlem.

Malba je opatrně sundána ze zdi a umístěna na stůl, aby mohla být prohlédnuta její zadní strana.

Speciální opora je připevněna k rámu, aby ochránila malbu během přepravy.

Během přepravy do Londýna je plátno chráněno speciálním potahem.

Malba je umístěna do dvojitého dřevěného obalu, který byl navržen přesně na rozměry plátna.

Zadní část vnitřního obalu je připevněna na své místo a bude zajištěna šrouby stejně jako zadní část vnějšího obalu.

Její výsost královna Alžběta II . zdraví Brooks, Alexandru a Williama Lobkowicze při zahájení výstavy Královská řeka.

Období renesance přináší do uměleckého řemesla nové techniky zpracování přírodních materiálů. V Itálii vzniká tzv. florentská mozaika, též nazývaná technika in pietra dura, která zpracovává vzácné polodrahokamy. Touto efektní, ale velice nákladnou technikou, při které umělec vytváří barevné mozaiky z nařezaných tenkých plátků kamenů, je vyzdoben pernštejnsko-lobkowiczký oltářík z Lobkowiczkých sbírek.

Roku 1603 byl věnován císařem Rudolfem II. jako svatební dar Polyxeně z Pernštejna a Zdeňku Vojtěchu z Lobkowicz. Oltářík o výšce 65 cm patří mezi vzácné rodinné památky. Je vytvořen z ebenového dřevaa do mozaiky poskládaných vzácných minerálů (ametyst, chalcedon, jaspis atd.).

Centrální výjev je lemován rámem vytvořeným z českých granátů zasazených ve zlatě. Autorem výzdoby je s největší pravděpodobností italský umělec původem z Florencie Giovanni Castrucci, který se svojí dílnou působil na dvoře Rudolfa II.Centrální výjev oltáříku znázorňuje sv. Markétu Antiochijskou, která je zachycena při modlitbě, se sepnutýma rukama. Světice klečí před křížem s trnovou korunou, nad kterým je latinský nápis: „in hoc signo vinces“ („v tomto znamení zvítězíš“). Ze sluje za sv. Markétou vylézá drak. Pravou část výjevu zabírá pohled na krajinu s kostelní věží. Osobu dárce připomíná malý habsburský znak, umístěný v levém dolním rohu mozaiky. Architektura oltáře roste z členitého soklu s volutovými konzolami a vázami, který vlevo zdobí lobkowiczký a vpravo pernštejnský erb. Není pochyb o tom, že lobkowiczký znak byl později upraven, jelikož obsahuje Řád zlatého rouna. Ten ovšem 1. kníže z Lobkowicz získal až 20 let po svém sňatku. Prostřední část předsunutého soklu zdobí v mozaice provedená veduta imaginárního města. Centrální výjev oltáříku lemují po stranách dva sloupy, horní část uzavírá volutami zdobený štít.

S potěšením oznamujeme, že dva významné exponáty – Relikviářová busta světice z Jezeří a Procesní kříž – jsou opět ke zhlédnutí ve stálé expozici Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě.

Tato výjimečná díla byla zapůjčena na výstavu „Otevři zahradu rajskou”. Benediktini v srdci Evropy 800–1300“ ve Valdštejnské jízdárně v Praze.

Jedinečnou výstavu středověkého umění, která představovala vysokou duchovní a uměleckou kulturu benediktinského řádu ve střední Evropě, navštívilo téměř 30.000 návštěvníků.

Relikviářová busta světice z Jezeří z druhé čtvrtiny 14. století je nyní opět k vidění v Lobkowiczkém paláci. Dílo pravděpodobně pochází z pokladu baziliky sv. Jiří na Pražském hradě a v roce 1938 bylo náhodou objeveno historikem umění V. V. Štechem mezi divadelními rekvizitami na lobkowiczkém zámku Jezeří.

Procesní kříž z 12. století, zdobený křišťály a zlacenou mědí, patří mezi ojedinělé památky románského umění na našem území. Kříž se do sbírek lobkowiczkého zámku v Roudnici mohl dostat z pokladu pražských biskupů přes jejich roudnickou rezidenci.

Zámek Nelahozeves byl vystaven na žádost bavorského šlechtice Floriána Griesbecka z Griesbachu (1504-1588), který byl osobním tajemníkem a blízkým rádcem císaře Ferdinanda I. Dle plánu královského architekta Bonifáce Wohlmuta tak po více než 60 letech vzniklo šlechtické sídlo ve stylu italského castella. Původně mělo jít o dvoupodlažní budovu se čtyřmi křídly propojenými na nárožích bastiony ve tvaru lichoběžníku.

Když v roce 1588 Florián zemřel, zámek zdědil jeho syn Blažej, a stavba zámku tak mohla pokračovat až do roku 1614. V roce 1623 se rodina dostala do finančních potíží, a tak byla Floriánova vnučka Veronika donucena zadlužené panství prodat Polyxeně z Lobkowicz (1566-1642).

Během třicetileté války (1618-1648) se zámek stal terčem mnohých útoků. Po válce Polyxenin syn, Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz (1609-1677), nejvyšší kancléř Českého království, nechal provést rozsáhlé rekonstrukce a začal zámek využívat pro správu rozlehlého panství. Přestože se jedná o krásnou budovu se všemi přednostmi šlechtického sídla, Nelahozeves jako hlavní rodinné sídlo nesloužila. Tím byl Lobkowiczký palác ve Vídni a později zámek v Roudnici nad Labem.

Charakteristické architektonické prvky

Zámek Nelahozeves je příkladem italského castella s bastiony a přístupem po kamenném mostě přes příkop. V polovině 16. století, kdy byla stavba zámku započata, byl tento styl považován za velmi moderní. Během následujících staletí prošla zámecká budova pouze drobnými úpravami. Díky tomu si zámek svou podobu zachoval až do dnešní doby.

Na stěnách severního reprezentačního křídla zámku jsou dochována sgrafita, která byla v nedávné době restaurovaná. Znázorňují scény z Bible a antické mytologie.

Co se týče zámeckých interiérů, za zmínku jistě stojí Arkádová hala a Rytířský sál z roku 1564 zdobený freskami zobrazujícími válečné bojovníky v nadživotní velikosti. Stropní dekorace ilustrují pět římských ctností dle interpretace Tita Livia. Strop je zdoben motivy z římských dějin a je rozdělen do devíti částí propracovanými štuky s motivy květin a ovoce.

Dominantou místnosti je renesanční pískovcový krb.

Zámek Nelahozeves ve 20. století

Na konci 19. století Vilemína  (1863-1945), dcera Mořice, 9. knížete z Lobkowicz (1831-1903), na zámku založila pensionát pro svobodné a ovdovělé šlechtičny, jednalo se o řád sester boží lásky. Vilemína byla posledním členem rodu Lobkowiczů, který na zámku v Nelahozevsi žil. Místem jejího posledního odpočinku se stal místní hřbitov.

V roce 1948 byl zámek konfiskován komunistickou vládou. V 70. a 80. letech byly jeho prostory využívány Středočeskou galerií, byly zde vystaveny některé z obrazů Lobkowiczkých sbírek a moderní socialistické umění.

Zřícenina hradu Střekova, pověstná romantickou atmosférou, si dodnes z původní stavby dochovala Věžový palác, spojovací chodbu, rekonstruovaný Rytířský sál, přízemí tzv. Velkého stavení a několik dalších místností.

Dramaticky vzhlížející siluetu hradu lze spatřit i ze vzdálenosti několika kilometrů. Prohlédnout si ji můžete také během cesty vlakem na trase mezi Prahou a Drážďanami.

Historické počátky

Stavba hradu Střekova byla pravděpodobně započata v roce 1316, kdy se Jan Lucemburský rozhodl postavit nad řekou Labe hrad, který měl sloužit jako strážní a celní stanice pro zajištění bezpečnosti labské plavby a obchodní cesty do Německa. Pozemky i skála byly uděleny v léno Peškovi z Veitmile, který byl pověřen jeho stavbou.

Po roce 1479 hrad vešel do vlastnictví Glaců ze Starého dvora, díky nimž došlo k opravám původního opevnění a rozšíření hradu o další budovy poblíž menší věže a východní zdi.

Hrad měnil majitele až do roku 1563, kdy jej koupil Václav Popel z duchcovské větve rodu Lobkowiczů. V roce 1599 se stal součástí dědictví Adama Havla z Lobkowicz, jehož prostřednictvím přešel do majetku roudnických Lobkowiczů.

Objekt vlastního hradu je poměrně dobře zachován, přestože byl během své historie několikrát poničen. Nejvíce utrpěl během třicetileté války, kdy byl hrad pro svou strategickou pozici střídavě obsazován saskými a švédskými vojsky, a za sedmileté války, kdy byl obléhán rakouskou a pruskou armádou.

Charakteristické architektonické prvky

Hradní komplex je rozdělen do dvou částí spojených mostem přes příkop. Z dřívějších dob se dochoval monumentální Věžový palác a citadela, která střežila vstup do hradu. Obrannou funkci měly plnit i půlkruhové bastiony.

Architektonická koncepce Střekova, tedy rozdělení hradu do dvou propojených částí a stavba bastionů, byla na svou dobu velmi neobvyklým řešením. Bastiony Střekova, budované po francouzském vzoru, byly pravděpodobně prvním příkladem tohoto typu obranné architektonické struktury v Čechách.

Hrad Střekov v 19. a 20. století

S příchodem romantismu v 19. století začala zřícenina hradu lákat k návštěvě básníky, malíře a hudebníky. J. W. von Goethe označil úchvatný výhled ze Střekova přes údolí řeky za jeden z nejkrásnějších v Evropě a Richarda Wagnera zdejší pobyt inspiroval ke zkomponování opery Tannhäuser.

Historické počátky

Již ve 12. století stál na místě dnešního zámku hrad vybudovaný mocnými pražskými arcibiskupy. Sloužil jako oblíbené letní sídlo pražských biskupů a arcibiskupů a říká se, že právě zde byl Jan Hus vysvěcen na kněze.

Ve 14. a 15. byla původní románská stavba upravena v gotickém stylu. Později hrad přešel z majetku církve do světských rukou. V roce 1603 se pak prostřednictvím sňatku Zdeňka Vojtěcha Popela, 1. knížete z Lobkowicz (1568-1628), a jeho tehdejší majitelky, Polyxeny z Pernštejna (1566-1642), stal vlastnictvím rodiny Lobkowiczů.

V roce 1652 Václav Eusebius, jejich syn a 2. kníže z Lobkowicz (1609-1677), pozval italského architekta Francesca Carattiho a později i Antonia della Portu, aby hrad přestavěli ve velkolepé barokní sídlo.

A tak vznikl zámek s více než dvěma sty místností, masivním oboustranným vstupním schodištěm, impozantní hodinovou věží, krásně zdobenou kaplí a divadlem. Kromě hlavní zámecké budovy jsou jeho součástí i klášter, kostel, hospodářské a administrativní budovy a jízdárna. Přestavba zahrnovala i vznik skvostných zahrad na nádvoří i v nejbližším okolí zámku.

Po dokončení všech úprav byly do zámeckých pokojů přeneseny nejcennějšími předměty ze stále se rozšiřující rodové umělecké sbírky. Jednalo se o obrazy významných evropských malířů, cenné církevní předměty, zbraně, porcelán a předměty užitého umění nejen z Evropy, ale i Dálného východu.

V této době Roudnické panství vzkvétalo, a tak mohla být i Lobkowiczká knihovna, jíž bylo na zámku věnováno několik místností, doplněna o další cenné knihy, rukopisy a archiv.

Součástí sbírek byly i hudební nástroje a manuskripty významných hudebních skladatelů 18. a 19. století, jako byli Glück, Mozart a Beethoven, jehož 3. (Eroica), 5. a 6. symfonie byly věnovány jeho mecenáši Josefu Františku Maximiliánovi, 7. knížeti z Lobkowicz (1772-1816). Mnohá z těchto děl byla představena lobkowiczkým orchestrem v divadle Roudnického zámku.

Charakteristické architektonické prvky

Z původního románského hradu se dochovaly pouze části obvodových zdí pod severozápadní terasou zámku a několik klenutých místností, které jsou dodnes dostupné ze zámeckého nádvoří. Součástí jedné z těchto místností je i patka a část dříku románského sloupu z 12. století.

Období baroka reprezentuje kaple se skvostnými freskami od Giacoma Tencally (1644-1692).

Mnohé za zámeckých salónků se pyšní unikátními architektonickými prvky, za zmínku stojí balkóny, stropy zdobené štuky a freskami a keramická kamna z 18. a 19. století.

Zámek Roudnice ve 20. století

Na počátku 2. světové války byla rodina Lobkowiczů donucena opustit nejen Roudnické panství, ale i zemi. Maximilián Lobkowicz (1888-1967) strávil období války se svou manželkou Gillian Somerville v Londýně, kde působil jako velvyslanec československé exilové vlády.

Nacistická vojska zabrala zámek včetně rodinných sbírek a začala zámeckou budovu užívat jako středisko pro výchovu mládeže jednotek SS. Nábytek, speciálně navržený pro Lobkowiczkou knihovnu, byl zničen, a její prostory byly přestaveny na umývárny. Během posledních dnů války bylo během náletu vážně poničeno divadlo v západním křídle zámku.

Po válce se Max Lobkowicz vrátil na rodné panství a započal opravy zdevastovaného zámku. V roce 1948 se ale do čela vlády dostala Komunistická strana a veškerý majetek byl rodině opět zabaven.

Sbírkové předměty byly převezeny z Roudnice na řadu míst po celé republice, nejcennější z nich do Národního muzea a knihovny. Po následujících pět desetiletí sloužil zámek jako prostor pro vojenskou hudební školu a kanceláře vojenské správy. V roce 1965 se zámecká jízdárna stala sídlem Středočeské galerie moderního umění, která zde působí dodnes. Galerie má velmi dobrou pověst, pořádá úspěšné výstavy, a je tak atraktivním cílem nejen pro místní obyvatele, ale i turisty.

Po schválení restitučních zákonů prezidentem Václavem Havlem se Lobkowiczům podařilo opět shromáždit většinu konfiskovaného majetku včetně zámku v Roudnici nad Labem. Zámek i poté zůstal pronajat vojenské hudební škole, přičemž výtěžek z pronájmu a další příjmy byly použity na opravy objektu, především věhlasné zvonice a výměnu střechy. Vláda ale brzy přestala hudební školu finančně podporovat, a tak byla škola na konci roku 2008 oficiálně uzavřena.

Jedním z nejvýznamnějších děl uložených v lobkowiczké hudební sbírce je bezesporu opera Ezio Christopha Willibalda Glucka. Zmíněný autor se do povědomí hudební veřejnosti zapsal především jako spolutvůrce tzv. druhé operní reformy. Není bez zajímavosti, že Gluck začal v souvislosti se svojí reformou kritizovat díla tzv. neapolské opery, která tehdy už po několik desetiletí ovládala evropská jeviště a jíž byl Gluck do té doby předním reprezentantem.

Opera Ezio je typickým příkladem neapolské „vážné opery“ (opera seria), žánru, jenž se vyvinul počátkem 18. století v I Itálii. Gluck v tomto případě zkomponoval dílo na oblíbený text nejslavnějšího libretisty vrcholného baroka, Pietra Metastasia (1698–1782).

Děje barokních oper bývají často velmi spletité, plné milostných intrik a překážek, v nichž pozadí tvoří upravené historické reálie. Typické je např. přepracování tragických konců na tzv. lieto fine – šťastné konce, v nichž vítězí ctnost a ušlechtilý charakter postav nad neřestmi a nepravostmi. Gluckovo zhudebnění Metastasiova libreta je v duchu baroka založeno na pevném sepětí hudby a textu. Jako příklad uveďme Valentinianovu árii z prvního aktu Se tu la reggi al volo (Zda povznášíš k letu), v níž je pomocí vzestupných a sestupných koloratur zpěvu znázorněn onen let a Valentinianovo hrdinství, nebo árii FulvieFin che un Zeffiro soave (Dokud líbezný Zefyr) s jemnými vlnitými figurami v houslích, galantně znázorňujícími vánek pohupující s loďkou na moři.

Gluckův Ezio byl poprvé proveden roku 1750 v pražském divadle V Kotcích Locatelliho operní společností za řízení samotného autora. Lobkowiczká rukopisná partitura je vzácnou připomínkou této významné události i jednoho z nejslavnějších skladatelů působícího mezi lety 1727–1731 ve službách Filipa Hyacintha, IV. knížete z Lobkowicz. Dle typického rukopisu se v případě lobkowiczkého exempláře jedná pravděpodobně o práci vídeňského kopisty, která byla vytvořena nedlouho po pražské premiéře. Podobných opisů existuje ještě několik, zejména ve vídeňských hudebně-historických institucích.

Každý rok vybírají zaměstnanci Lobkowiczkých sbírek spolu s českými i zahraničními odborníky předměty, které je třebarestaurovat nebo zakonzervovat. Osmnáct portrétů důstojníků – to je nejnovější restaurátorskýprojekt Lobkowiczkýchsbírek.

Popis a význam portrétů

V roce 1623 založil Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz (1609–1677), tzv. lobkowiczký pluk, který tvořil nedílnou součást habsburských císařských sil. Ve sbírkách se nachází osmnáct portrétů důstojníků, kteří sloužili v tomto pluku pod velením polního maršálka knížete Jiřího Kristiána z Lobkowicz (1686–1753/5). Tyto obrazy bývají připisovány Antoniu Lucinimu, o kterém je známo, že mezi lety 1702–1733 pracoval v Miláně, kde ve stejné době působil i polní maršálek Lobkowicz jako vrchní velitel habsburské armády v Itálii.

Současný stav

Všech osmnáct portrétů vyžaduje odborný restaurátorský zásah. Na většině obrazů je ztenčeno plátno a vypadaná barevná vrstva, což je daň působení času a také nešetrného zacházení v průběhu konfiskací nejprve nacisty a poté komunisty. Obrazy bude nutné nově podložit (rentolovat), v místech doplnit barevnou vrstvu a retušovat.

Detaily projektu

Malba: olej na plátně, 96 x 74 cm

Restaurátorský záměr: opravy a konzervace 18 obrazů

Celkové náklady: 671 000 Kč / 27 000 Euro / 35 000 USD

Náklady na jeden portrét: 37 300 Kč / 1 500 Euro / 1 950 USD

Doba trvání: 6 měsíců

Barokní rytec a kreslíř Václav Hollar (1607–1677) se narodil Praze, tu však ve 20. letech 17. století opustil a působil několik let v Německu. V roce 1637 odcestoval ve službách anglického šlechtice Thomase Howarda, lorda z Arundelu (1585–1646), do Londýna, kde pak žil až do své smrti, kromě období mezi lety 1644–1652, kdy působil v Antverpách.

Hollar vytvořil přes 2700 rytin a leptů, podstatné zastoupení mají v tomto počtu architektonické náměty a veduty měst. Snad nejproslulejší jsou jeho veduty a plány Londýna, který zachytil jak před velkým požárem v roce 1666 tak po něm. Známé jsou také jeho portréty nebo studie rukávníků, mušlí a motýlích křídel.

K nejznámějším Hollarovým leptům patří pohled na katedrálu Panny Marie v Antverpách, datovaný 1649. Stavba největšího gotického chrámu na území dnešní Belgie a Nizozemí byla završena v roce 1521, jižní věž katedrály však nebyla dokončena, což zobrazuje i Hollarův lept. Pro Hollarovy práce typicky živá figurální stafáž kolem stavby zachycuje průvod u vchodu do katedrály, kočár tažený koňmi, a nejrůznější kolemjdoucí a psy na náměstí před vstupem do chrámu.

Pozdější otisk z této Hollarovy desky byl použit v reprezentativní publikaci o významných stavbách Brabantska Castella et praetoria nobilium Brabantiae, jejíž první edici vydal v Antverpách roku 1694 historiograf Jacob le Roy (1633–1719). Kniha obsahuje přes 200 rytin staveb. Titulní strana publikace dokládá věhlas, který si Hollarovy práce získaly. Hollar je na ní mezi rytci, kteří na knize spolupracovali, uveden na prvním místě, a to i přesto, že publikace obsahuje jen několik málo jeho leptů.

Hollarův pohled na katedrálu v Antverpách je v současné době vystaven v Lobkowiczkém paláci v rámci krátkodobé výstavy knih ze sbírek Lobkowiczké knihovny.

Součástí Lobkowiczkých sbírek je i série 26 rytin zobrazujích Řím, jejichž autorem je slavný kreslíř, rytec, grafik a stavitel, Giovanni Battista Piranesi (1720-1778).

Během svého života Piranesi vytvořil řadu grafik zobrazujících věčný Řím. Tyto grafiky se staly sběratelským sortimentem vyhledávaným bohatými aristokraty. Sbírku 26 rytin, která je dnes součástí stálé expozice Salónu Piranesiho v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě,  přivezl v roce 1820 ze svých cest po Itálii Ferdinand Josef, 8. kníže z Lobkowicz (1797-1868).

Přestože jsou grafiky vystaveny veřejnosti a jejich stav na první pohled působí velmi dobře, nutně potřebují odbornou péči. Trpí totiž v důsledku zvýšeného obsahu kyselých látek obsažených v papíru, do nějž jsou zasazeny. Tyto látky se postupem času dále uvolňují a způsobují poškození struktury papíru grafiky. Chceme-li předejít tomuto stavu, musí být všechny grafiky přeneseny  na vhodný papír bez obsahu škodlivých kyseliny. Zároveň bude třeba zajistit i restaurátorské práce pro odstranění drobných vad a skvrn.

Lobkowiczké sbírky o.p.s. v současné době hledají prostředky, z nichž by mohlo být restaurování Piranesiho děl financováno.  

Velmi si vážíme podpory všech, kteří nám pomáhají uskutečnit naše projekty. Díky jejich štědrosti si můžeme být jisti, že poklady Lobkowiczkých sbírek zůstanou  i v následujících letech přístupné veřejnosti. Pro více informací o tom, jak můžete naši činnost podpořit, navštivte sekci věnovanou sponzoringu.

Nejvýznamněji hudební části Lobkowiczkých sbírek přispěl Josef František Maximilián, 7. kníže z Lobkowicz.  Tento talentovaný zpěvák, houslista a violoncellista byl zároveň i přítelem a mecenášem Ludwiga van Beethovena.

Kníže se poprvé se slavným skladatelem setkal ještě v mládí, v roce 1792, krátce nato, co Beethoven na žádost hraběte Valdštejna přijel do Vídně. Josefu Františku Maximiliánovi tehdy bylo 20 let a Beethovenovi o dva roky více. Poté, co se kníže seznámil blíže s Beethovenovou prací, rozhodl se jej v jeho činnosti podpořit. Spolu s arcivévodou Rudolfem a hrabětem Kinským mu zajistili roční příjem, který mu dovoloval věnovat se hudbě naplno, aniž by se musel obávat o existenční problémy. Beethoven se díky této štědré podpoře rozhodl zůstat ve Vídni, a to i přes slib, jímž se zavázal vůči vestfálskému králi.

Jak bylo zvykem, na oplátku za finanční přízeň, Beethoven Josefu Františku Maximilánovi věnoval některá ze svých děl, včetně šesti smyčcových kvartetů Opus 18, Trojkoncertu, harfového kvartetu Opus 74, písňový cyklus An die ferne Geliebte a 3. (Eroica), 5. a 6. symfonii.

Eroica, třetí Beethovenova symfonie, byla původně věnována Napoleonovi. Poprvé se hrála na zámku Jezeří v roce 1804, tedy rok předtím, než byla představena ve Vídni.

Poutavý příběh, který se k Eroice a její premiéře váže, se v roce 2003 stal námětem pro dramatické zpracování z produkce BBC. Toto DVD je možné zakoupit v prodejní galerii Lobkowiczkého paláce nebo  prostřednictvím www.amazon.com.

Letošní rok je 360. výročím narození španělské infantky Markéty Terezy (1651-1673), jejíž slavná tvář se objevuje hned na dvou obrazech Lobkowiczkých sbírek.

Markéta Tereza byla dcerou Filipa IV. Španělského a jeho druhé manželky arcivévodkyně Marie Anny Rakouské. Již v dětství byla zasnoubena se svým strýcem Leopoldem I.(1640-1705), v jehož službách na pozici kancléře Českého království působil Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz (1609-1677), a v prosinci roku 1666 za něj byla provdána.

Říká se, že císař a jeho žena, měli celou řadu společných zájmů, zejména hudbu a divadlo, což i přes velký věkový rozdíl mezi partnery a mládí Markéty Terezy vedlo ke šťastnému manželství. To bylo bohužel tragicky ukončeno, když Markéta krátce po porodu čtvrtého dítěte ve věku 22 let zemřela.

Krásná Markéta Tereza, ve věku pěti let, je zobrazena na portrétu, který je připsán slavnému španělskému malíři Diegu Velázquezovi. Toto velkolepé dílo je vystaveno v Pokoji Rožmberků v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě.

Tato velmi neobvyklá a vzácná skupina obrázků, zdobená skutečnými ptačími pírky, pochází z počátku 18. století.  

Použitá pírka málokdy odpovídají konkrétnímu ptačímu druhu, většinou jsou nahrazena peřím domácí drůbeže – kuřat, kachen, hus a holubů. Jednotlivá pírka byla nejdříve ošetřena dehydratačními a změkčujícími činidly, následně vytřízena podle velikosti a textury a nakonec, pokud bylo třeba, obarvena tak, aby odstín odpovídal konkrétnímu druhu. Tato technika se nejčastěji používala k zobrazení  skutečně existujících ptáků, o smyšlené se jednalo pouze zřídka.

Po vyříznutí tvaru ptačího těla z kartonu na něj byla připevněna pírka v překrývajících se vrstvách, k jejich fixaci se používalo lepidlo vyráběné z mízy kozince. Karton byl následně upevněn  k listu papíru a posléze byly domalovány oči, zobák a nohy, případně i okolní krajina.

Počátky tvorby tohoto druhu jsou spojeny se západočeským městem Cheb, kde žilo několik žen a rodin, které se jí až do roku 1917 věnovaly. Obrázky, které jsou dnes součástí Lobkowiczkých sbírek, mohou pocházet z této oblasti nebo ze Slezska, které bylo dalším známým centrem peříčkové techniky a kde Lobkowiczové vlastnili rozsáhlá panství.  

Senoseč od Pietera Brueghela staršího, jeden z nejvýznamnějších obrazů Lobkowiczkých sbírek, byla vytvořena roku 1565 a původně měla zdobit jídelnu antverpského kupce Niclaese Jongelinka.  Dílo je součástí série šesti obrazů, z nichž každý měl reprezentovat dva měsíce v roce, v tomto případě jde o červen a červenec.

V roce 1594 město Antverpy celou sérii darovalo arcivévodovi Arnoštu Rakouskému, který byl místodržitelem ve Španělském Nizozemí. Říká se, že během dělení Arnoštova majetku po jeho smrti v roce 1595, si Brueghelovy obrazy vybral jeho starší bratr Rudolf II.

V roce 1659 je ve vídeňském inventáři arcivévody Leopolda Viléma (1614-1662) zmiňováno již jen pět obrazů.  Není známo, zda Senoseč opustila Císařské sbírky již v této době, ani kdy byla pořízena rodinou Lobkowiczů, v majetku rodu je uváděna až od roku 1870. Další tři obrazy z původní série se nachází v Kunsthistorickém muzeu ve Vídni, jeden v Metropolitním muzeu v New Yorku a poslední zůstal nenalezen.

Senoseč, dochovaná ve velmi dobrém stavu, je vrcholným dílem západního umění. Jde o jedno z prvních děl, kde krajina netvoří pouze pozadí či prostředí biblického výjevu, ale jde o ztvárnění jí samotné. Je zde zobrazena jako prvek určující běh každodenní činnosti obyčejného venkovského lidu, žijícího v souladu s přírodou a jejími proměnami během roku. Brueghel považoval tvrdou práci venkovanů a jejich svazek s přírodou, k němuž byli předurčeni a z něhož nebylo úniku, za hodné obdivu.

K jednomu z nejkvalitnějších a nejpůsobivějších portrétů Lobkowiczkých sbírek patří Sprangerův portrét 1. knížete z Lobkowicz, Zdeňka Vojtěcha Popela (1568 - 1628) vystavený v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě. Portrétovaný je na obraze zachycen ve španělském oděvu a se zlatým řetězem kolem krku.

Portrét evokuje bohatství a důstojnost tohoto šlechtice, který roku 1599 získal z rukou císaře Rudolfa II. trvalou hodnost nejvyššího kancléře Českého království. Tento vysoký státnický post zastával i za následovníků Rudolfa, císařů Matyáše a Ferdinanda II. Roku 1620 ho španělský král Filip III. jmenoval rytířem Řádu zlatého rouna. O čtyři roky později byl povýšen do stavu říšských knížat s dědičným titulem vladař domu lobkowiczkého.

Autorem portrétu 1. knížete z Lobkowicz byl Bartholomeus Spranger (1546 - 1611), který v roce 1580 přijal od císaře Rudolfa II. pozvání k pražskému dvoru. Nizozemský mistr který patřil do nejužší elity rudolfových umělců, zůstal v Praze až do své smrti. Spranger pracoval nejen pro císaře, ale také pro četné šlechtické objednavatele. V Antverpách narozený a vyškolený malíř působil v Paříži, Římě a Vídni předtím, než se natrvalo usadil v Praze. Jeho celoživotní dílo ovlivnil zejména římský pobyt, kde ho inspirovala díla velkých italských mistrů (Parmigianino, Corregio a Zuccari). Mimo portrétní tvorbu se Spranger zaměřoval také na alegorická, mytologická a náboženská témata a také na malbu epitafů. Císař Rudolf II. ho jmenoval dvorním malířem a povýšil ho do šlechtického stavu.

Mezi nejvýznamnější obrazy Lobkowiczkých sbírek bezesporu patří obraz „Hygieia krmící posvátného hada“ od Petra Paula Rubense (1577-1640, který je součástí stálé expozice na zámku v Nelahozevsi. Dílo vzniklo kolem roku 1614, kdy byl Rubens již plně respektovaným malířem.

Téma nás odkazuje k řecké mytologii. Hygieia byla dcera boha lékařství Asklépia a na našem obraze je zobrazena jako poloobnažená žena, krmící z misky hada. Bohyně představující personifikaci zdraví a čistoty hraje důležitou roli v kultu svého otce Akslépia. Řecká báje říká, že Asklépios nejen léčil nemocné, ale křísil k životu také mrtvé, což se znelíbilo bohu podsvětí Hádovi. Požádal proto Dia, aby Asklépia zahubil. Ten jeho žádosti vyhověl a proměnil Akslépia v hada. Téma obrazu tedy představuje Diem zavrženého boha Asklépia, kterého sytí jeho dcera Hygieia. Slovo hygiena bylo odvozeno ze jména této řecké bohyně.

Předpokládá se, že obraz se do Lobkowiczkých sbírek dostal v roce 1681, díky Ferdinandu Augustovi, 3. knížeti z Lobkowicz. Ve stejné době byl zakoupen také obraz „David s hlavou Goliáše“ od Paola Veronese.

2011 rok je ve znamení 550. výročí narození Bohuslava Hasištějsnkého z Lobkowicz (1461-1510), jehož osobní knihovna tvoří nejstarší část Roudnické lobkowiczké knihovny.

Talentový básník a nejznámější představitel latinského humanismu v Čechách shromáždil za pomoci přátel a profesionálních nákupčích více než 650 knih. Bohuslavova sbírka byla na jeho dobu jedinečná. Knihy byly napsány především klasickými autory a také humanisty tehdejší doby. Není proto překvapením, že až na jednu výjimku se setkáváme pouze s latinou a řečtinou.