zápisník nevalné poezie

Proč musel ses zapsat tak hluboko pod kůži,

proč zadřel ses bolestně jako trn po růži,

proč kradeš mi myšlenky po tolik let,

proč ještě nezvadl pomněnky květ.

Proč čas rány tak docela nezhojil,

proč sis to u mě tak hrozně pohnojil,

proč představa setkání mě pořád tak trýzní

proč stále jsi předmětem tolika básní.

Chci konečně zakřičet, že k tobě nic necítím,

ale stále tě nenávidím,

nenávidím,

Někteří lidé,

mají správný vajb

nevím, co víc dodat,

Jen pro pár dukátů

a plnou kolonku,

jen proto tu jsi,

ty jeden holomku.

Přiznám se, nemám tě,

v oblibě největší,

přesto se příčí mi,

způsoby vezdejší.

Ztrácíš tu léta svá,

zbytečným bojem,

ó kéž by tě nevzali,

Mám pocit lehce schizofrenní,

když mám problém, co jinde není.

Prázdná fóra, diskuze,

mlčí i televize,

Ráda s ohněm si hraješ,

zřejmě moc tě to baví,

věz však že spálené mosty,

nelehko zpátky se staví.

Teď na všechny jako med,

všem pomocnou ruku nabízíš,

jen z nějakého důvodu,

z ní pořád sirky nepouštíš.

Mísí se ve mně lítost se studem,

že nacházím radost v tvém trápení,

pak pohlédnu na popel u svých nohou

Cítím, jak nade mnou visí,

hrozí mi tvrdým svým pádem,

na dosah vše co si přeji,

Musím se usmívat,

jak moc mě vždy zaráží,

že z nebe i zaprší,

Mezi přednosti mé nové skříně,

patří objem, nepochybně.

Můj milý jen přitakává:

Prokrastinace je mým,

přítelem odvěkým,

však nejvíc nesnáším,

Výhodou bytu,

kde místa je dosti,

je přesunout bordel

Objevila jsem dnes,

království své,

kde látek je tolik,

kam oko dohlédne.

V tom království žijí ženy,

co se vším rády poradí

a v ulicích se návštěvníci,

jako já vším kochají.

Bylo těžké opustit jej,

a nenechat v něm celé jmění,

snad navštívím jej někdy znova

Pod Točníkem v příkopu,

mají dvojku medvědů,

na návštěvy jsou už zvyklí.

Jestli něco nemaj rádi,

tak když jim lidi foto'paráty,

cpou až někam k čumáku.

Není proto k podivu

že už čtyřicítku mobilů

má brácha medvěd na kontě.

Tak až navštívíte medvědiště,

za uši si všichni pište,

Stále čekám, až spadne mi,

do klína štěstí,

pak mé starosti pominou,

Pomalu topím se,

ve vlastním bordelu

Smějte se, chcete-li,

že s ním nic nesvedu.

Tak moc bych si přála,

mít všude pořádek,

proč ale, nejde to,

na to nemám dost řádek.

Snad zítra, stane se

ten zázrak přemilý,

že ráno vstanu,

Bořit tvář do jeho srsti,

popíchá či pohladí?

Který blázen si však troufne

Při pohledu na tebe

se neubráním žárlivosti.

Jsi laskavá a důvtipná,

máš nádherné dlouhé vlasy.

Jsi vším čím bych chtěla být,

ztělesňuješ dívčí krásu,

vím, každá jsme unikát,

Mrzí mě to a mrzí mě, že víš,

že žárlím na tvé bývalé lásky.

Vím, že tobě na nich už nesejde,

ale stejně mi vedle nich není moc hezky.