sedím v kavárně, usrkávám horkou kávu, pozoruju život kolem a přede mnou bliká otevřený textový dokument, který prozatím zeje prázdnotou. potřebuju to ze sebe dostat, ale nenacházím ta správná slova.
jsme v baru plném lidí. hudba řve tak nahlas, že se neslyšíme. dopíjím a cítím, že mám dost. svět se se mnou točí. koukáme si do očí a nic jiného neexistuje. přemýšlím jak jsem se sem zase dostala.
jsme v přeplněné posluchárně a během pár minut rozhodnu o své budoucnosti. je mi z toho pocitu na zvracení a chce se mi brečet. jak to, že jsem se v té situaci ocitla podruhé, během tak krátké chvilky? prosím, ať tohle dobře dopadne.
sedím na terase a F. vypráví další z jeho sprostých vtipů. napůl ho poslouchám a přitom brouzdám instagramem. blikne mi zpráva, že včera večer zemřela. koukám na to jak opařená a nemám slov.
chybí mi. nemá mě kdo objímat, když se v noci budím z nočních můr, které přišly, ale pryč se jim nechce.
brousím bar, H. natírá dveře, F. se vzteká u dveří a V. pouští hudbu. všichni si začínáme pobrukovat a tancovat. tyhle chvilky jsou nejvíc. neexistuje nic jiného. a tak na 3 minuty je všechno perfektní.
už ani ne měsíc a odjíždím. jak já se těším. na tu slanou modromodrou. na vzduch. na to, až se zase nadechnu. bylo toho moc.
doděláváme poslední detaily. uklízíme o sto šest. dali jsem do toho každý kus sebe. a šíleně se těšíme. až znovu oživne. bude plná spokojených lidí. až zase začne psát životní příběhy. a tak stojíme ve dveřích, kocháme se, sníme a jsme na sebe pyšní. a taky trochu dojatí. už brzy.
netušila jsem, že si s někým naprosto cizím dokážete během tak krátké chvilky vybudovat vztah. je to křehký, ale strašně vzácný a moc hezký. #suvdecna
za chvilku mám narozeniny a každý se mě ptá, co si přeju. mám jedno jediný přání, který si ale musím splnit sama.
