Je to poštovní korespondence bez příjemce, pouze s adresátem.
Již nevím, co je za den. Každý jest nekonečný, čas jako by se zastavil, plynul ve smyčce, bez přestávky, začátku a konce.
Uzavřena ve vlastní hlavě, se srdcem, které by nejradši vyskočilo z těla. Už to fyzicky to bolí tak, že nejde spát. Noc co noc. Neutichající myšlenky a rozhovory. Zda je to víc psychickým či fyzickým vyčerpáním?
Každý den s Tebou mluvím. Celé hodiny. Klademe si otázky. Otázky, jejichž odpovědi by mi dopomohly klidu mysli. Jenže, Ty už tu nejsi. A být nechceš.
Snažím se, celý den. Snažím se ustát boj mysli & srdce. Hlava se snaží, moc, ale srdce nechce. Vše to znamenalo tolik, že se nelze jen tak vzdálit. Neutichající bolest odloučení milovaného.
Milovaného, který ode me utekl. Odříznul naše společné bytí tak nenadáhle a za podivných okolností, jako cizího člověka. Člověka, s nímž říkal, že poprvé poznal, co znamená milovat. Někoho, s kým říkal, že již zůstane, že po něm již nikdo další nebude.
A pak, jsi znenadání zmizel. Tvoje energie mě opustila a zůstal pouze strach, jimi ovlivněné, zmatené emoce a stesk. Prázdné místo. Tvoje místo, v mém srdci, v mém životě.
Psal jsi mi & říkal mockrát, jak mě miluješ. Ano, lituji dní, kdy jsem Ti tvoje city náležitě neopětovala. Každou situaci. Každé dětinské uražení. Dnes bych již jednala jinak.
Psal jsi mi, že se máme učit společně. Nyní jsi odmítl i to. Naučila bych se s Tebou cokoli, vše, co by pro Tebe & nás bylo podstatné. Vše, na čem by Ti záleželo. Společně by nás posunulo a učinilo silnějšími. Vše postaveno na dostatečné komunikaci a respektu. Respektu ke všemu.
Jenže, Ty jsi zmizel. Ještě před Vánoci. Tvoje sdílení emocí utichlo. Po Vánocích jsi zmizel i fyzicky. Tak mě to ranilo. Neutichající touha Ti napsat a cítit naši energii, když jsme spolu. Jenže Ty jsi mě u sebe nechtěl, chtěl jsi být sám. Za jiných okolnosti je v pořádku být sám, jenže, proč jsi to semnou nekomunikoval?
Moje zmatené emoce ani nevěděly, co se děje. Jak mají jednat. Najednou jsi mě u sebe nechtěl. Rozdrtilo mě to.
Vrátil se za několik dní a bez jakékoli šance pro nás, pro nás dva a naši lásku, jsi ji opustil.
Vedu s Tebou další rozhovor. Bez vidiny, kolik je hodin & zda vůbec dosáhnu klidu duše. Mantra, že Tě musím nechat odejít, že jsi odešel (ať už za jakýchkoli okolností) se opět stává živou noční i denní můrou. Pocity, které k Tobě moje srdce chová nechtějí ustat. Ubrat na intenzitě. Otevřenost mého srdce Tobě, srdce které toliko toužili po obrovské lásce, kterou v srpnu našlo. A nebo si našla ona jej? Ať už to bylo jakkoliv, bylo to správně. To jest jediná jistota mojí duše.
Určitě jsi ten neutichající koloběh myšlenek & lásky k Tobě cítil. Nebo ho naopak záměrně ignoroval? To se již nedozvím.
Naše naděje pohasíná, poslední plamínek se brzy rozplyne. Zůstane jen popel, špinavý & studený. Bez špetky jiskry, ohně. Našeho ohně, který miluju. A chybí mi. Slovy se nedá vyjádřit jak moc.
turnnoffyourmind
dailybridgerton
blakekathryn
dededos
prguitarman
