INVENTory

Breakaway Backpacker: Take a risk, take a chance, make a change & breakaway...

A kdykoliv se objeví zpráva, kterou nedokážou zkousnout, zmáčknou čudlík a změněj kanál.

Hm... já zas píšu na tumblr, kterej nikdo nečte.

Dneska jsem spal asi jenom čtyři hodiny. Když jsem se vzbudil, bolelo mě něco v hrudníku. Reakce 21-letýho vysokoškoláka v 21. století? Jdu si stanovit diagnózu na Wikipedii. Mám zápal plic. Nebo rovnou AIDS. Ještě jsem zkontroloval nějaký rakoviny... Zní to cynicky, ale radit se s Wikipedií vážně není nejlepší nápad.

Každopádně ještě můžu vstát z postele. Ani jsem si nevyčistil zuby a šel jsem (oblečenej, don't worry) ven, protože mi v těch šest ráno svítilo slunce přes celej byt do pokoje a já si řek, že chci jít za nim.

Blízko domu máme velkej park se dvěma vodníma nádržema, stromama, hřištěma a prolejzačkama (proč se cejtim provinile, když se chci zhoupnout na houpačce?). Překvapilo mě, že i takhle ráno zvládnou lidi běhat. V uších jsem měl sluchátka a něco poslouchal (Jefferson Airplane - Coming Back to Me), takže mě občas vyděsil nějakej cyklista, co kolem mě prosvištěl. Šel jsem na východ za sluncem.

Napadala mě spousta věcí - že se ze mě stal neoholenej poustevník, že jsem unavenej, že bych rád viděl lidi, kterejm jsem se před třema rokama smál do obličeje, že nejhorší nemoc je ta bez viditelnejch příznaků, protože se člověk pořád pohybuje na hranici "mám nemoc X - nemám nemoc X", a je pak v každym případě nemocnej v hlavě.

Už dřív mě napad příběh o člověku, kterej si myslí, že by moh bejt HIV+, ale bojí se jít na krevní testy. Pozoruje na sobě různý příznaky, ale před ostatníma se je snaží pečlivě maskovat - vlastně i před sebou, ale svym způsobem mu ty nemoci dávaj do života nějakej smysl, účel. Řekne si, že to je trest, že si to zasloužil, a rozhodne se umřít. Čím dál tim víc se odděluje od ostatních (zatimco si představuje, jak mu bílý krvinky vypovídaj službu). Nakonec se rozhodne úplně odjet do neznáma a umře. Čtenář se nikdy nedozví, jestli to byl pozitivní, nebo ne, a spíš to má působit tak, že se zabil svym způsobem sám, svym uvažováním.

Ale jinak bylo tohle ráno fakt optimistický. Cestou zpátky domu už mi slunce svítilo bohužel jenom na krk a záda. V uších mi zpíval José González "It's your life, your call" a dostal jsem hlad.

Pořád jsem myslel na Augustina a hříchy a pořádek ve světě a odpuštění, bla bla, jak na sebe nechceme brát odpovědnost, tak jsme si vymysleli instituce. Proč se ptáme na politický názory předevšim herců a zpěváků? Proč se tak rádi pohoršujeme nad televizníma zprávama? Proč si myslíme, že všichni stárneme stejně?

Anyway. Kafe a omeleta to spravila.