Pěšky z Aše až ...

u rybníčků | 08:44

„Musím si spolu vážně promluvit. Takhle to dál nejde. Buď já, nebo ty. Ale kdo je kdo? A kdo chce co?“ mluvím sám se sebou. Nakonec mlčím, protože nevím. Jediné, co je mi naprosto jasné, je to, že dál pobyt v Krušných horách nesnesu. Že je dneska musím nutně překonat. Což znamená zdolat Děčínský Sněžník. Což znamená ujít 35 kilometrů, samozřejmě ne úplně po rovince...Prásk. Láme se mi lžíce u snídaně. To se jako nemám už ani najíst? Všecko mě sere. Naštěstí si zrovna píšu s dvěma přáteli. Oba o mém výkonu nepochybují. Já pořád ano.

u rybníčků | 10:30

„Tys pořád nevyrazil?“ píše mi jeden. Ale jo, už jdu na to. Sám cítím, že chtít ujít 35 km, ale vycházet v půl jedenácté, je prostě nesmysl.

Komáří hůrka (808) | 11:31

Ušel jsem asi 2 km. Stojím, koukám do otevřené krajiny z vyhlídky, piju kávu. Je to takový moment jako zatravňovák v hovnech. Prostě můžete pokračovat. A taky vím, že další zastavení si dovolit nemůžu, a že ani žádné nebude. Vyrážím po Fojtovické pláni do Východních Krušných hor. Krajina se mění k obrazu mému.

Fojtovická pláň | 12:48

Sedím na zemi a fačuju si levý kotník. Zase natekl. Jediný krok mi nedá zadarmo. Tejpuju prsty, tejpuju patu.. proměňuju se v mumii. Zbývá asi 30 km. Jsem blázen? To nemám šanci zvládnout. Bolí mě ramena z krosny, pořádně jsem několik nocí nespal, nohy na hadry. Ale motivace zamávat Krušným horám je vysoká. Vstávám. Jdu.

Adolfov | 13:12

Vycházím z lesa a hrozně v dáli vidím stolovou horu. To… to, to musí být Děčínský Sněžník. Zastavuju se. Chvíli nemám ani myšlenku. Ta hora je tak strašně daleko, že přeci není v lidských silách tohle za odpoledne ujít. S bolavýma nohama a 15kg krosnou. Musím logicky zvážit mezikrok, že to dneska zapíchnu někde u paty hory, možná někde v Petrovicích nebo v Tisé. NECHCI. Chci tam vyjít DNES. Bytostně mi to svírá srdce.  

jdu jdu jdu

Popsat stav, který zažívám, nejde. Jdu, ale nemyslím. Nejsem totiž Já. Jsem chůze. Stal jsem se jí celý.  

Krásný les | 14:44

Procházím pod dálnicí do Německa. Nohy mám těžké, tak zastavuju a odpočívám ve stoje. Vytahuju z kapsy mobil a po pár dnech zkontroluju pracovní e-mail. To, co nacházím, mě rozebírá na prvočinitele. Celou dobu tam tikala bomba, která brzy vybuchne. Když jsem v Kolibě Lupin odesílal pracovní lejtra, byl jsem na sebe pyšný. V mobilní verzi e-mailu jsem ale nescrolloval do strany, kde na mě čekaly další 2 dokumenty. Ty je nutné vypracovat do zítřejšího dne...

Přichází snůška těch nejvůlgarnějších slov. Jindy mi to pomůže, teď se mi ale vůbec neulevilo. Potím se víc, než doteď po destíkách kilometrů. Tohle je prostě úplně v prdeli. Když budu pochodovat, třeba mě něco napadne.

někde | 15:11

Napadají mě 2 varianty, jak průser vyřešit, aniž bych musel pouť přerušit a nemusel se vracet domů. Přičemž varianta č.1 je ta hlavní. A to obrátit se na dalšího Trail Angela po cestě. Zítra po sestupu z Děčínského Sněžníku půjdu kolem paní, která by mi teoreticky mohla pomoci. Pustit mě k sobě, půjčit mi PC a nechat mě hodinu pracovat (to je ale nesmysl, že?). Varianta druhá je taková, že povinnost přehodím na kamaráda spolupracovníka, ale udělat mu to za minutu dvanáct je kurevstvo.  

pastaviny | 16:00

Dneska se mnou není sranda. Neexistuje nic, jen krok za krokem, přibližující se Sněžník i pracovní průser.

Petrovice | 17:05

Jak hadrový panák vcházím do Petrovic, dalšího příhraničního městečka. Bizárek se opakuje, korunu tomu dává obchod, kde je z potravin (1!!!!) paštika a asi 4 balené kroasany. Beru. Doplňuju i 2 litry vody. Čeká mě stoupání, tak proč si batoh nezatížit. Večer si díky vodě udělám pořádnou večeři, ráno snídani. Aby mi to šlapalo do kopce s ještě těžším batohem, piju na ex redbulla. Dodávám si sebevědomí a dostávám se do tempa.  

Ostrov | 17:21

Začínají se mi zavařovat nohy. Puchýře mě bodají. „Vidíme Ježíšovo utrpení snášet tiše a jemně, proto snášejme utrpení s radostí, jak to chce otec Bůh,“ opakuju si liturgickou báseň z kříže na Špičáku.

někde po Sněžníkem | 17:40

První pískovce jako vstupní brány, klaním se jim. To je znamení. Vyděržaj pioněr!

někde po Sněžníkem | 18:00

Dávám si další energetickou tyčinku, pojďte, nožky! Slunce, ty ještě sviť!

Sněžník | 18:30

Cílová rovinka. Asfalt pod Sněžníkem znám, už jsem skoro tam. Já stoupám, lidi scházející k parkovišti, s kočárky a podpatkama se za mnou otáčí. Lýtka mám zcákané, obličej nerudný, pohled jako byste zamávali rudým šátkem. Vím co chci a už to držím za pačesy. Chci vrchol a západ slunce!

Děčínský Sněžník (723) | 19:04

35 km. Povoluju přesky, krosna padá, až se zapráší. Stojím na samém horizontu. Nad skálními sochami Tří králů. Slunce zapadá. Na zem dopadám i já, a to v konzistenci kravince. Sakra! Na tuhle osobní oslavu nemám ani kapičku moku. Beru poslední zbytky sil a nalehko bez batohu jdu další stovky metrů do hostince na východní straně.  

Děčínský Sněžník | 19:35

Stojím ve futrech restaurace, která zavírá za 25 minut. Dovnitř se nesmí. Zvoním na zvonek a chci si poručit plechovku piva. Užiju si ten západ slunce pořádně hořce. „Nemáme,“ říká protivně paní v šedé teplákovce celé umaštěné. To je pohled. Není jasné, kdo vypadá zdevastovaněji. Jestli poutník po 10 dnech tortury nebo tahle paní po dnešní šichtě. Jako kompromis volím malou desítku ve skle. Jedním polknutím ji mám v sobě, vážně se mi motá hlava. Cítím se opilý.

Děčínský Sněžník | 22:45

Bradáčov | 07:12

Spal jsem, ale ne moc. Nakonec jsme si oba lehli na zem. Tam, kde bylo jakžtakž sucho. Vichr ale neustal a silně co pár minut bičoval plachtu. Ale je to za námi. Je modré ráno a konečně vidím tvář, se kterou jsem si do noci povídal. Oválný krátkovlasý obličej s brejličkami. Snídáme spolu, dělám pro oba černý čaj. Naše cesty se rozchází, Jaromír míří do Prahy. Na cestu mi přeje štěstí a protože ví, že dnes po cestě nepotkám žádný obchod s potravinami, daruje mi čtvrtku svého chleba. Dojatě mu děkuju. Ani neví, jak mi včera pomohl.

někde | 8:24

Nálada není dobrá. Přemýšlím nad smyslem mé výpravy, protože konstatní chmury z počasí, vlhka a bouřek prostě není to, co jsem na cestě v srpnu čekal. To bych býval šel na jaře nebo na podzim. A sehnal si jinou výbavu. Vlastně čím dál častěji přemýšlím nad motorem, který mě stále udržuje v chodu. Už mi několikrát spadl řetěz… přesto pořád jdu.  

V. n. Fláje | 09:23

Dorážím k Flájské vodní nádrži. Najivně jsem si myslel, že bych tu ohromnou vodní plochu mohl uvidět ze silnice, která kolem vede. Takže jsem si k dnešní tůře přidal 2 kilometry. Samozřejmě kulové, žejo. Neviděl jsem nic. Je skvělé si takto po snídani místo dezertu dát pár kilometrů asfaltíčku. A úplně zbytečně. U přehrady se zakusuju do darovaného píseckého chleba a z itineráře lovím další kontakt. Zkouším se ozvat Trail Angelovi, která by mě možná mohla večer ubytovat na své zahradě v Cínovci. No že bych dal sprchu, dobil mobil i vlastní energii. Aby večer nenastalo další improvizované lovení noclehu. I když… už KONEČNĚ NEMÁ PRŠET, že prý se to vybouřilo včera. Píšu paní SMS, ale zase nic, dneska na mě nebude mít čas.  

Pastviny nad Moldavou | 12:22

Mám ďábelské tempo. Nejdříve Horní Ves, pak Žebrácký roh. Kolem oběda se mi vybíjí dopolední baterky a na nekonečných pastvinách a lukách nad Moldavou se už flákám. Nevadí mi to. Vidím konečně velký široký prostor. Konečně horizonty. Konečně vidím dál než do nejbližšího smrku. Slunce je teď bez mraku a já si to celé užívám.

Moldava | 14:00

Zasloužím si oběd. V Moldavě toho ale na výběr moc není, snad jen 2 restaurace. Ta u silnice je od pohledu bez ducha. Zato je úplně plná lidí. Jdu dál a spoléhám na reštyku o 2 km dál, někde mimo dosah hlavní silnice. Za chvíli mám, co jsem chtěl. „Jídlo bych si dal,“ prosím. „Nooo…Ale mám jenom jedno,“ odpovídá trochu nervózně obsluha, číšník, výčepní a majitel v jednom. „Mám jen bratwurst a bramborový salát,“ nabízí. Neodpovídám a dávám palec nahoru. Usedám na skromné zahrádce pod vybledlými pivními slunečníky, poslouchám německou hatmatilku 5 seniorů u piva. Na stole je čisto a malinký česko-německý slovník se zahnutými zažloutlými rohy. Než se naučím první slovíčko, zůstávám u bratwurstu se salátem sám. Můžu mlaskat! Bože, to jídlo je táák strašně dobré! Mám sice plnou papuli, ale má chvála nemůže počkat. Dávám se proto do řeči s mladým majitelem. Až teď chápu, proč jako světový unikát nabízí jenom 1 jídlo, 1 druh piva, asi 2 lahve vína a rozpustné kafe. A naopak nemá wi-fi ani cukr. Kšeft totiž podědil po tátovi, který horskou hospůdku, tolik oblíbenou Němci, zdědil a provozoval zase po svém tátovi. Pak přišel covid. Chlapík kolem 35 roků není z oboru, restaurátera dělá sotva měsíc, je na to úplně sám jen s adoptovaným pejskem s jizvou za krkem. Spolu tady v Moldavě, skoro mimo svět. Ani v Německu, ani úplně v Česku. Pro housky musí až do Teplic. Ten vynikající salát, ten mu včera dělal nějaký kuchařský kamarád. Jsem dnes podruhé dojatý. Vidím v něm totiž trochu sebe. Jestli zrovna teď, nebo v budoucnu, nevím. Cítím z něj veliké odhodlání čelit takovéhle výzvě. Doporučuju mu nabízet stezkařům jako já základní služby - nocleh na rovné zahradní ploše za kilečko, sprchu a něco teplého. Třeba velkej bratwuřt. Nápad se mu líbí. „Rád bych vyrazil do lesů s batohem stejně jako ty, vždycky jsem chtěl, to musí být super,“ říká mi. Já bych byl zase rád jeho prvním zahradním hostem a třeba se s ním večer v suchu hrozně opil. Ale musím jít.

Cínovec | 17:30

Od zastavení v Moldavě pokračuju v kuse. Krok za krokem. Vcházím do Cínovce, domnělého dnešního cíle. Uvědomuju si, že tady dneska spát nechci. Jako první vidím golfový resort, z jehož hřišť vidíte až skoro do Prahy. Mercedesy s Áčky, holčičky v třičku s barbie řádí na kolech… no radost pohledět. Spocený jak vrata od chlíva usedám na rozcestí a přemýšlím, co teď. Čas napovídá, že bych pomalu měl složit batoh… ale tady mi to prostě smrdí. Koukám proto na počasí a ujišťuji se, že nebude pršet. NEBUDE. Zvedám kotvy a můžu si dovolit šlapat ještě dál, další dvě hodiny chůze situaci vyřeší. Někde v lese vyřeším zbytek.

někde v lese pod Cínovcem | 19:00

Z lesní cyklo cesty přeskakuji závoru a mizím mezi stromy. Na mapě totiž vidím místo, které bude buďto úplně nahovno (tůň, komáři, bažiny a temno), anebo úplně nejněžnější romantika (rybníček, hráz, sucho, slunce, výhledy až do Středohoří). Věřte, nevěřte, druhá varianta vítězí. Padám blahem na zem, našel jsem asi nejúžasnější místo v celých Kruškách. Já a Já mají rande se společnou večeří.  

u rybníčků | 19:50  

Opět kontroluji předpověď. ZMĚNA. Objevují se mraky, které nevypadají vůbec přátelsky. Téměř jistě mě minou, přesto na holích stavím plachtu jako áčko.  

u rybníčků | 20:40

Zachází slunce. Ulehám pod plachtu, kontroluju počasí. Mraky jdou rychle, mraky mě neminou. Má vůbec cenu to počasí řešit? Nebo se mám prostě spokojit navždy s tím, že bude úplně chujovo pořád..?  Ale co, mám plachtu, jsem klidný.

u rybníčků | 21:30

Zvedá se vítr. První velký náraz do plachty mě vytahuje ze spacáku. Upevňuju znovu kolíky a koukám na předpověď. Nechápu, nevěřím, co vidím. Už za kopcem je VELKÝ ČERNÝ MRAK, ze kterého šlehají mraky. Vidím to i na obloze. A jde to ke mně. Dramaticky polykám. Uvědomuju si, co může přijít – vichr mi sebere plachtičku i s hůlkami, déšť zničí mě i spacák, a když nahej poběžím do lesa, spálí mě blesk. Tohle není sranda, chystám se na další apokalypsu. Ten kousek zarudlého mraku, který jako ve skládačce na obloze včera chyběl a ušetřil nás, měl akorát den zpoždění. A teď přichází v plné parádě. Všechny věci proto hážu do báglu, natahuju na něj pláštěnku. Vedle těla mám jen boty a druhou pláštěnku. V případě nouze ji musím natáhnout na sebe, obout si boty, spacák si nasoukat po pláštěnku, nasadit batoh a utíkat do lesa. To vše během 3 sekund. Co pak - ? kdo ví.

u rybníčků | 22:40

Do plachty, kterou mám asi 10 cm od ksichtu, buší déšt. Krajinu rozsvicují blesky. Držím provázek, aby mi plachta neodletěla. Jsem schoulený do spacáku a poslouchám to tupé dunění. Říkám mrakovi... přežil jsem dětství i pubertu v Karviné, nocleh na bostonském autobusáku, návstěvu gangsterského Comptonu v L.A., podnájem v Libni i opici z budvaru. Tohle přece není konec. A zajímá to ten mrak?! Fak!  

u rybníčků | 23:49

Zákoutí | 08:11

„Dáte si k těm vejcím, chlebíčku, kroasánu, džusu, čaji…. i kávu?“ ptá se mě ráno majitel. Láduju se pořádnou poctivou snídaní. Taky za to poctivě platím. Jsem cash švorc. Dělá mi radost kotník, který mě přestal bolet, takže tuším, že dnes ujdu dálavu. Po jídle si dávám ještě rychlou řeč s třemi postaršími dámami, které jsou na Stezce Českem. Srdečně mě to těší.

Svahová | 09:40

Je modré nebe. Náladu mám skvělou a výhledy po krajině jsou boží. Chůze je jedna radost. Koukám na předpověď. Večer má přijít nějaký přívalový déšť a hlásí silné bouřky snad po celém Česku. Jak to říkal ten pán s traktorem? JÁ to mrdám… já to nebudu dělat. NEBUDU TO DĚLAT!!!!  

Lesná | 10:30

Odpočívám po dalším strmějším výstupu. Koukám do mapy a hledám nějaký bytelný přístřešek, kde večer přežiju. Nacházím horu Bradáčov (876) kousek u Českého Jiřetína, kde dle fotek stojí hezký dřevěný přístřešek. Hned vedle nějakého loveckého zámečku. To zní skvělě! Přinejhorším budu zámeckým hostem! :) Od Lesné je to asi 22 km. To mám celý den co dělat. Začít kropit má asi od osmi. Vyrážím za nosem.

Mníšek | 14:55

Sedím na čerpací stanici a pozoruju ten bizár okolo. Je to další hraniční město a více než obyvatel je tady zahradních trpaslíků. Housku tu koupíte ztěží, ale prsatou Šmoulinku určitě. Piju energeťák a doplňuji vodu na hajzlu. Jsem nervózní. Předpověď mi zkrátila čas. Začít pršet má už od 17 hodin. „Chlapi, jestli nechcete být durch, tak dejte do kroku,“ radím náhodným mladým trampům ležícím na karimatce vedle čerpacího stojanu. „Ale pršet nebude, z čeho?!“ odpovídají. No jak myslí… já přidávám do kroku a jedu na max. Včerejšek se nesmí opakovat!

Bradáčov (876) | 17:20

„Špatná volba, měl jsem tam vyjít na slušňáka po asfaltu,“ jsem na sebe naštvaný. Do strmého kopce s černým mrakem za zády se hrnu bahýnkem a vysokou trávou. Chtěl bych odpočívat, ale nemůžu. Musím vystoupat až nahoru dřív, než přijde ta spoušť a bouřka. Už teď má zase zpoždění.

Bradáčov | 17:50

29 km v nohách..... a přichází ŠOK! Zklamání, zrada. Průser jak vrata. Ten dřevěný vysněný přístřešek má ve stropě díry. A na zemi od včera neuschnuly kaluže vody. Jsem sprostý...tohle je totiž totálně v řiti. Navíc chybí jedna stěna boudy, takže tam bude pěknej fičák. Nevím, co dělat. Zámek mě nezachrání, je to zapečetěná ruina. Sedám na lavici v temném rohu, zavírám oči a cestuji pryč, někam daleko. Piju poslední doušky chlastu a vidím dno.

Bradáčov | 18:08

Začíná pršet. Není na co čekat. Jediná možná záchrana je lovecká chatička,o které jsem se nezmínil. Doplňuje trojúhlník osamocených staveb. Na její zahradě zrovna čistě náhodou griluje partička zaměstnanců Lesů ČR. Tipuji dle terénních aut a zelených mundůrů. Pijou ferneta a smějou se. Ví, že jejich zadky budou dneska v teple. „Dobrý den, dobrou chuť,“ mávám přes plot. „Nevíte o nějakém přístřešku tady v okolí? Tento má děravou střechu a hodně zatéká,“ hlásím přehnaně smutně a doufám, že mi bude nabídnut azyl. Třeba malá půdička, klidně i ten krmelec, cokoliv! To, co se blíží v mracích, je totiž hotový konec světa. „Nene, není tu nic víc, jen tu boudičku, kterou vidíte. Ale včera tam spala rodina i s dětmi,“ odpovídají moc nadšeně. A tím to taky hasne. Nic víc. Ani šťopička ferneta na kuráž. Odcházím proto zpět do boudy a začínám plachtou zakrývat bok dřevěnky, aby tak silně nefoukalo a aby na mě opilí lesáci z pohodlí teplíčka nekoukali. Ze stropu začíná kapat, spát není kde, jen na uzounké lavici sotva k sezení. Lehám si na ni, opírám se v rohu o krosnu, úplně dopíjím kořalku a koukám na myš, která běhá po mokrém betonu.  

Bradáčov | 19:40

Fouká strašně silný vichr. Vážně to vypadá, že to mou napnutou plachtu každou vteřinu urve. Uletím i s boudičkou? Mohl bych… někam k moři třeba. Při mé smůle by mě to ale odfouklo k moři do Polska a bylo by to ještě horší. Vítr v plachtě tedy rozbíjím zapřením trekových hůlek o staré kovové přepravky od limonád. Upěvňuji stavbičku provazy. Víc nezvládnu. Víc propriet ani nemám. Musím přečkat do rána. Jedna radost přece přichází. Změna předpovědi hlásí, že krutá bouře snad ušetří Krušné hory. ŠTĚSTÍ V NEŠTĚSTÍ.

Bradáčov | 21:02

Farský les | 08:23

Je ráno, svítí slunce. Nikdo mě nepodřízl, tak si na oslavu sladím černý čaj. Přemýšlím nad místem, kde jsem nocoval. S přáteli čundráky, se kterými jezdíme do lesů, si čas od času během chůze krajinou klademe vzájemné otázky: „Kdybys byl na vandru sám, spal bys tady?“ a ukážeme na nějaké specifické místo. Vtipné je, že většinou zazní NE! SÁM NE. Kdyby se mě někdo zeptal včera, tak mu odpovím přesně takhle: Kurvažene. Nedokážu to vysvětlit nějak logicky, fakticky. Prostě ti součet evolučních slepých uliček (nebo prostě pocit? :D) říká, že tady ne. Dál není třeba pátrat. Dneska ten samý stres z hledání vhodného místa před deštěm zažívat nechci. Nebaví mě to. Chci jít naprosto vklidu, myslet na housenky, nebo možná vůbec nepřemýšlet, neřešit, kde se večer složím. Koukám proto do oficiálního trek listu stezky a nacházím horskou chatu v Zákoutí. Volám a domlouvám si nocleh…….Hele, housenka...

Hora sv. Šebestiána | 11:18

Šplhám se na kopec nad Horou sv. Šebestiána. Chci vidět tu útulnu, nad kterou jsem ještě včera mírně přemýšlel. Byly tu ale dva háčky, za prvé na webu Krušnohorské útulny nebyla fotka (takže neriskovat) a za druhé byla od altánu ve Farském lese vzdálená další dlouhé kilometry. A helemese, ona fakt existuje. Leží těsně pod větrnými turbínami nad městem a vypadá vcelku použitelně. Do patra, do kterého se dá údajně vylézt po piknikovém stole, se vážně člověk dostane. Jen musí mít tak 190 cm nebo vysoké gymnastické nadání!!!! Sám s krosnou bych se tam večer vážně nedostal. To bych asi lehnul pod turbínu a čekal, až se ulomí. Uff. Pořizuji jen fotky pro jejich web (pro ostatní umělce) a scházím do městečka.

Hora sv. Šebestiána | 12:13

Život je hořký, bohudík! Víc než dřív chápu slogan, na který civím. Venku zase šíleně chčije, já mačkám plechovku piva, jím párek a teším se na kafe. Sedím na Shellce u rychostky do Německa. Hora sv. Šebestiána je totiž přímo na hranici. A tahle skutečnost dává městu puch. Zavřené hotýlky na náměstí vypadají jako vybydlené kulisy z natáčení o aljašské zlaté horečce, nejhezčí dům je tady bordel. No vážně katastrofický pohled. Nabíjím telefon, vyřizuji práci a ztrácím se opět v lese.

Někde u Kamenné hůrky (878) | 13:00 až 17:00

Skromné zápisky z mého deníčku:

Déšť. Bažiny. Prší. Kunda déšť! PRŠÍ!! ….

Tolikrát jsem se během dne zatím nepřevlékal. Nakonec už to nemá smysl. Jsem mokrý, jsem promočený, jsem … už ani nejsem nasraný. Nastartují mě zase až kilometry asfaltu.… bolí mě strašně nohy. A co víc? Natekl mi tentokrát pravý kotník! Demotivace 99 procent. Jediné procento útěchy je to, že budu spát v posteli. A bude sprcha. A sucho.

Zákoutí | 18:21

„Začneme pivem,“ hlásím tuto povinnost majitelce horské chatičky. Po okamžiku mě uvádí do noclehárny, jak se pokoj jmenuje. To je pohled. Místnost totálně plná postelí. Jedna vedle druhé. Bez mezer vedle sebe. Stačí se v noci převalovat a hlava nehlava urazíte po tomto letišti 15 metrů. Říkám si, že bude zajímavé, až na tu runway přicestuje nějaká cestovatelka. Ha haha. Ve vší počestnosti, samozřejmě!

Zpět do reality. “Je to horská chata,“ culí se prsatá majitelka. „Jen mi nahlaste, ve které posteli spíte,“ upozorňuje mě. „Ve které? V každé chvíli,“ komentuji (myslím si, že vtipně). „A prosím vás,“ doplňuji při jednom „mohl bych si za příplatek poručit ručník? Já že bych si dal sprchu.“ „Hm… tak to nevím. Ručník nemám, ale mám povlečení na polštář, tak tady máte.“ Beru všemi deseti a jdu do sprchy v duchu 90‘ školy v přírodě.

Zákoutí | 19:43