Untitled

Něco jako start života.

Byl jsem na vysoký, už mě to nebavilo, studoval jsem už dlouho, moc dlouho a škola by mi stejně nedala to, co jsem vlastně od života očekával. Už od nějakých sedmnácti, kdy jsem poznal sever Velké Británie. Jsem věděl, že Skotsko je topový místo pro začátek života.

12.1.2017

Jsem po devíti hodinách přistál v Glasgow. Pár hodin jsem čekal na odvoz, které jsem trávil v kavárně, kde jsem očumoval mladou servírku, která mi dělala ovocný drink s ledem. Dokázal bych jí to tělo mačkat přesně tak, jak ona mačkala to ovoce do mého drinku. Potřeboval jsem se nějak spojit s Dannym, abych mu oznámil, že jsem už přiletěl…. Danny mě vyzvedl po dvouch hodinách a trošku změnil mé plány. První myšlenka byla, že hned po příletu pojedu do Hamiltonu, kde se zabydlím a dám chill po tom letu, ale Danny je chlap co má rád dobrodružství a nemarní svůj život jen tak nějakým posedáváním nekdě. Tak jsem jeli do Largsu, kde vlastně maká, učí plachtit na čtyřicetdvojkový plachetnici, celkem velká plachetnice. Ale jo, musím říct, že sem jedu kvůli dobrodružství, abych si užíval jestě svého mladého života, než příjdou děti, hypotéky a manželka. Largs je velký přístav, kde je jachta vedle jachty, plachetnice vedle plachetnice a prostě loď vedle lodi. Takže můj první večer jsem trávil sám na lodi, kde bylo potřeba ještě udělat úklid a nebo tady někdo měl rozdělaný úklid, ale nedokončil ho. Večer si dávám nějaký britský koblížek plněný kuřecím masem k večeři, kterým jsem koupil v Morrisonovi ve slevě. Tady večer všechno zlevňují a ty ceny padají dost dolu. No a tak skončil můj první den ve Skotsku. Spim na lodi, kde vám topení nezahřeje madračku. Zima jde na lodi od spodu, od studené vody, kterou nezahřejete.

Druhý den už byl o něco lepší, probudil jsem se celkem spokojený a jen co jsem vylezl z kajuty, ozářilo mě sluníčko, který u nás v Čechách v zimě moc nemáme. Bylo celkem teplo asi deset stupňů… Taky bych to do Skotska neřekl, ale je to tak. Když jsem vylezl ven a viděl jsem to sluníčko, zelené hory, otevřené moře a cítil ten vzduch. Stejně mi v hlavě proběhlo uvědomění, že jsem ztratil to všechno, co jsem u nás měl, ale byl to nový začátek. Poprvé stojím na vlastních nohách s tím, že když se něco podělá, tak si můžu nabít hubu. Spadnout prostě na dno. No, ale babička mi už pár let říká, že se oblíkám jak bezdomovec, že chodím, jak vandrák, tak asi k tomu nemám daleko….

Cesta stopem na jih

Vše začalo u piva, ne není to jen pohádka. Chtěli jsme si něco dokázat, chtěli jsme to ukázat všem, že na to máme a že to dáme. A taky jsme dokázali! Sice to stálo velkou přípravu, hodně finančních nákladů, ale zůstali nám v hlavách vzpomínky na které nikdy nezapomeneme. Poznali jsme spoustu nových lidí, nových míst a hlavně zážitků, který jen tak někdo nemá... Pokusím se teď co nejlépe popsat každý den...

1 den – Připravení a natěšení na velkou cestu jsme čekali na Autobus, který nám zkrátí cestu přes rodnou zem a zaveze nás přímo k Rakouským hranicím. Ještě jsme na nádraží udělali poslední kontrolu všeho, aby jsme se přesvědčili, že máme vše. Přijel autobus, starý a nesympatický řidíč nás mile přivítal a už nás čekala jenom dlouhá cesta do Znojma. Po třech hodinách strávených v autobuse, které nám naštěstí zpříjemňovala starší paní pobírající již pár let důchod jsme si vyslechli všechny špatnosti na dněštní mládeži, o důchodech a o tom, jak její syn je dobrej, ale pak jsme se dočkali cíle! Vystoupili jsme, nahodili batohy na záda a hnali jsme to k supermarketu koupit šůnku a pečivo. Chvilku jsme si dali pauzu a najedení jsme se vydali zpět na cestu k hranicím. Po silnici se auta hnala v prosti směru a ve směru zřídka projelo jen pár aut. Chytit stopa se nám na silnici nepovedlo. Dali jsme si chill na benzince a řekli jsme si, že by bylo lepší zkusit navázat osobní kontakt. Měl jsme strach, ale tak člověk se musí otrkat a tak jsme to šel zkusit... Přišel jsem k mladému klukovi, co povídal, tak mu táhlo na třicet. Byl velký fanda naší myšlenky a tak mu nedělalo problém nás vzít jeho naleštěným mercedesem. Měli jsme štěstí, vzal nás, protože měl cestu do Vídně za svojí drahou polovičkou, která byla s mladší sestrou na 1D. Cesta utíkala rychle, bavili jsme se o životě, studiích a jeho práci architekta. Nechtěli jsme tomu věřit, ale ještě první den jsme byli ve Vídni. Přijeli jsme před jedenáctou a jedinné, co jsme chtěli bylo najít nějaké místo v parku, abychom se mohli pořádně vyspat na další den, protože projít celou Vídeň není jen tak. Snažili jsme se najít nějakou mapu pro orientaci, jelikož jsme měli mobily bez internetu a baterky nám slábly. Našli jsme kousek od Prateru informační tabuli s mapou, tak jsme si to nafotili a vydali jsme se na cestu k random parku. Po cestě jsme ještě hledali nějakou restauraci, nebo fastfood, což ve Vídni nebyl problém po půlnoci. Park jsme nakonec našli, lehli jsme si asi metr od zdi, kde nás ráno probralo metro. Probrali jsme se kousek od centra, kde bylo docela rušno, děti šli do školy, dospělí do práce a my jsme byli opět na nohou.

2 den – Jak jsem již psal, spali jsme v parku a celkem fit jsme se vydali na cestu do centra. Bylo něco kolem osmé hodiny ráno, sedli jsme si kousek od kašny, najedli se nakonec provedli ranní hygienu. Lidi na nás koukali různorodě, někteří divně, někteří se smáli a některým se otevírala kudla v kapse. Naštěstí jsme byli za chvilku pryč, takže jsme bez problémů pokračovali v cestě. Skoro celý den jsme procházeli různými uličkami Vídně a pomalu jsme se přibližovali k dálnici směrem směrem na Graz podle plánu. Na obědě mě nezklama starý a dobrý McDonald a kolega nedal dopustit na travellunch, kvůli sázce fastfoody nenavštěvoval, jako já! Po obědě jsme ušli pár kilometrů a potom jsme si odpočali. Sluníčko hřálo co mohlo a my jsme potřebovali na chvilku odpočinek, protože jsme po cěstě byli utahaní. Ležel jsme na lavičce poblíž školy a s úsměvem na rtech jsem sledoval, jak probíhá v Rakousku výuka. Popůl hodině jsme šel k hlavní silnici, která byla poblíž. Vrátil jsme se pro Doda (kolegu) a vydali jsme se ve směru k dalnici. Jelikož jsme si mysleli, že jsme zabloudili, tak jsme se zeptali dvou holek, které na sobě měly oranžové kombinézy, vypadaly, jako by byly z vězení, ale tak radu nám daly dobrou a cesta se nám k dálnici zkrátila. Chvilku jsme odpočívali u parku, zjišťovali cestu podle map a najedli jsme se. Nevím proč, asi jsme byli dlouho na sluníčku, ale probírali jsme v tu dobu opravdu blbosti, nevím proč, asi jsme potřebovali nějak zabít čas, nebo zkrátit cestu podél bariér u dálnice. Začala docházet voda benzinka nebyla v blízkosti, tak jsme zkusili zazvonit na jeden barák. Prostě nám nic jiného nezbývalo. Otevřela celkem pohledná a slušná paní se kterou jsme se bez problému domluvili. Pochopila naší situaci a vodu nám dala, čímž nám moc pomohla a usnadnila cestu dál. Cesta stále vedla podél dálnice a jedinné co jsme hledali byla benzinka. Jen co jsme našli benzinku, začali jsme se ptát lidí, jestli nemají v autě volná dvě místa. Trvalo to asi půl hodiny, než se na nás usmálo štěstí a vzal nás Švýcar, který byl na obchodní cestě ve Vídni. Obchodní cesta, takže košile, společenský kalhoty a brýle pilotky, prostě styl, jako frontman Artic Monkeys Alex Turner. Byl jsme překvapen, že jsme se s ním dokazali v klidu a plynule bavit v angličtině, sympaťák.. Dokonce ani ta špetka humoru nechyběla! Cesta trvala chvilku, protože měl jiný směr, než my. Vysadil nás kousek za vídní na dálnici ve směru na Graz. Ještě nabídl žvýkačky a pak jel. Byli jsme opět na bezince. Chvilku jsme sledovali auta, jak projíždějí po dálnici ve směru na jih. Ani jednomu se nám nechtělo jít se ptát, ale nakonec jsme se střídali a vždycky se jeden z nás prostě ptal... Nějak to nešlo, ti Rakušáci asi měli strach, Češi najednou neuměli česky a Poláci si nás ani nevšimli. Po dvouch hodinách jsme si šli sednou a zkusit vymyslet nějakou taktiku. Bylo asi po páté hodině a stále nic. Byli jsme na benzince, někde na dálnici. Nebylo úniku, podél ploty a hlavní směr na Graz. Sedili jsme na patníku u koukali po značkách a koukali po lidech z Čech, nebo ze Slovenska. Asi po třech hoinách čekaní a povídaní s velkým množstvím lidí přijely dvě Slovenky, které měly cestu do Lubjany za kamarádkou na erasmus. To byla naše výhra! Bylo to něco, na co jsme čekali. Měli jsme si zase s kým povídat, probírat všechno od naší myšlenky až po vztahy s drahýma polovičkama. Pohodová cesta, fajn holky... Jedna upovídaná a sympatická, druhá zase dobře řídila a moc se na nás nesoustředila. Asi to největší překvapení na závěr dne bylo, že jsme mohli přespat na vysokoškolských kolejích v Lubjaně. Janka, což byla ta upovídanější nás představila dalším holkám, které tam byli na tom erasmu. Víte, jaký to bylo? Najednou sprcha jenom pro mě. Holky se chystaly na párty a aby se neřeklo, tak jsme šli s nima. Parta fajn lidí, studenti, naše věková kategorie. Jelikož jsme byli opravdu vyčerpaní, tak jsme to zabalili dřív. Co jsme se ráno dozvěděli, tak holky pokračovaly dál do centra.

3-den

Zatím co holky ještě spaly po dlouhé noční párty. Nechtěli jsme být na obtíž, tak jsem si sbalili, rozloučili se a slušně jsme odešli z kolejí. Za tuhle možnost jsme byli moc vděční a to jsme ještě ani zmála netušili, co nás čeká! Zatím co jsme se prodírali začátkem města, tak jsme se pomalu přibližovali k centru hlavního města Slovinska. Lubjana není nějak extra velké město, ale musím říct, že jsem byl ohromen tou krásou. Líbilo se mi tam úplně všechno architektura, obchody, restaurace, holky, to prostředí a ta společnost. No, zastavili jsme se v jednom supermarketu, nakoupili něco k zakousnutí a po dlouhý cestě jsem si vychlazený pivo, což prostě člověk v tuhle chvíli opravdu chtěl. Naše cesta do centra se pomalu krátila a byli jsme čím dál tím blíž ke středu. Nespěchali jsme a tak jsme se zastavili u obchodu, kde dělala mladá a pohledná slečna fresh koktejly. Další věc, která na cestě bodla. Už jsme byli v centru... Teď opravdu nevím, jak to popsat, opravdu mě to dostalo. Třeba se tam jednou přestěhuju, najdu si tam ženu, otevřu obchod s opičkama na gumě a budu spokojený parchant, nebo taky ne... Po procházce tím úžasným centrem (viz prostřední fotky druhý řádek) jsem si řekli, že by jsme tady mohli chvilku zůstat a tak jsme se začali dívat po motelu na jednu noc. Chtěli jsme tzo město ještě projít, podívat se, jak to tady vypadá v noci, ale v tomhle nám štěstí moc nepřálo, protože všechny motely, které jsme našli byly obsazené. Pokračovali jsme dál, šli jsme dlouhou protáhlou cestou až k dálnici. Potřebovali jsme se dostat na druhou stranu dálnice a benzinka byla oplocená a navíc před ní bylo golfové hřiště. Šli jsme v druhém směru k další benzince. Na nájezdu jen co Dodo zvedl ruku, zastavil nám mladý pár, který nás vzal na benziku v druhém směru na opačnou stranu. Mladý lidi, jeli někam do hor lézt. Byli jsme na špatném směru a my se potřebovali dostat na druhou stranu a tak jsme šli podél plotu chatové osady a blížili jsme se k mostu přes dálnici. Samozžejmě dobrodružství začalo, když jsme spatřili plot s ostnatým drátem, který byl naštěstí přeštípnutý. Přelezl jsme první a Dodo mi přehodil bágly. Kolega potom měl trošku problémy s přelézáním, ale zvládl to a to se cení. Vylezli jsme k mostu, prodrali jsme se křovinami a čekala nás ještě druhá strana mostu. Tu jsme ale zvládli taky a na benzinku jsme se dostali. Ovšem na benzince nás čekalo další překvapení... Byli jsme tam asi čtyři hodiny. Vůbec se nám nedařilo, ptali jsme se každého... Buď neměli směr, místo, nebo nekomunikovali. Šel jsem za jedním kamioňákem, byl to Čech, nácek,  prostě pleška. Říkám: Nejede náhodou do Zagrebu? Nácek: Zagreb? To je jenom pro buzeranty...  Já: Takže říkáš, že tam máš cestu? No, nečekal jsem na odpověď a vzal jsem roha, neměl jsem v plánu se někde rvát, kort s pleškou. Chvílemi jsme přemýšleli, že tam prostě přespíme na golfové hřišti. Štěstí se na nás přeci jen ale obrátilo po těch čtyřech hodinách a přijala mladá slečna, která čekala na přítele, který se vracel z Německa, kde pracoval. (viz třetí fotka z leva na první řádku). Chvilku jsme čekali. Holčina si dala něco k jídlu a jen co přijel přítel a ona mu oznámila, že tady jsme ještě my a potřebovali by jsme pomoct, tak nebyl žádným problém na štěstí, což nám pomohlo dostat se blíž na jih. Seděl jsem vzadu velde slečny a bavili jsme se o hlavně o pohádkách. Říkala, že jako malá sledovala Jáju a Páju a do dnes na to vzpomíná. Probírali jsme toho moc... Hledala práci, ale jelikož bydlí u moře, kde otec podniká s rybolovem, tak ona ve svém oboru práci v blízkosti domova najít nemůže. Což bude i důvod, proč se chce odstěhovat za přítelem do Německa. Dali nám pár rad, jak se dostat dál přes hranice do Chorvatska. Zastavili jsme na benzince asi třicet kilometrů před hranicema, rozloučili se a udělali poslední selfíčko. Na benzince se nám v ten večer už nic nepodařilo chytit a tak jsme šli spát na konec parkoviště. Kousek od výjezdu. Ještě než jsme usli, tak přijelo bílé auto a ozářilo nás. Vůbec jsme nevěděli kdo to může být. Ten strach tam byl, ale nakonec se ukázalo, že to je jen dalniční policie, zkontrolovali nás a upozornili, že nemáme stopovat na dálnici a ani se na ní nepohybovat... Do rána nás už nic na štěstí nepřekvapilo.

4 den – Ráno jsme se probrali asi kolem deváte hodiny ráno. Bylo to mé první probuzení u dálnice a celkem jsem se divil, že jsem se i vyspal. Zabalili jsme spaní do báglů a vydali jsme se k benzince. Dali jsem si k snídani bagety, které dělali čerstvé na benzince. Chill u dálnice, svěží ranní vánek do horkého dne a už jen chybělo to pivo. Po hodině se nám podařilo chytit mladého kluka, co nás vzal. Dodo chtěl sedět ve předu, tak jsem mu dal tu možnost. Byl to fajn, sice neuměl Anglicky a ani Německy ani slovo, tak jsme se nějak domlouvali ruka a Českopolskoslovenskou hatlamatílkou. Po chvilce cesty jsme přišli na to, že kluk, co nás veze mám na ruce pár tetování. Chvilkou jsem koukal co přesně to je. Po chvilce lámání zápletky jsem zjistil, že to je jméno jeho přítele, takže nás vezl homosexuál. Byl jsem rád, že ve předu tentokrát seděl kolega. Ale byl v pohodě! Jen kdyby uměl alespoň trochu Anglicky, tak by jsme si mohli říct víc. No co, jeho cesta měnila směrem do Bělehradu, tak nás vysadil kousek za hranicema v Chorvatsku. Čtvrtý den a byli jsme v Chorvtasku a bylo ještě ráno, ale stáli jsme na hlavní silnici ve směru na Zagreb. Šli jsme ve strašným horku podél hlavní silnice k nejbližší benzince. Odpočívali jsme v každém stínu. Sluníčko do nás pálilo, co mohlo. Na batohy jsme si po čtyřech dnech už zvykli, takže nás zátěž na zádech moc netrápila. Po pár kilometrech jsme našli benzinku. Měli jsme už kus cesty za sebou a byli jsme skoro u cíle. Prošli jsme přes velké parkoviště, kde bylo pár kamionů, autobusy a několik aut před benzinkou. Přišlo mi to, že ta benzinka byla spíš opuštěná, protože tam moc aut nezastavovalo. Ptali jsme se různě lidí a většinou byli plní a neměli místo. Potkali jsme i Čechy, kteří už si užívali důchodu, ale ti nám řekli, že neumí Česky, tak to bylo spíš smutný, než kdyby nám prostě řekli, že nás nevezmou. Po dvouch hodinách přijeli dva mladí Chorvati, byli to bráchové a měli cestu za prací do Srbska. Chytli jsme se na štěstí v Angličtině a chvilku jsme se bavili. Byl jsme vyčerpaný z toho horkýho dne, tak jsem na chvilku usnul v autě. Dodo nadále pokračoval v konverzaci a po tom mi vyprávěl, co všechno probrali, co kluci dělají za práci a co studovali. Říkal, že dělali společně do solárních panelů a že jim jejich job celkem vynáší. Vystoupili jsme si v Zagrabu a pro dnešní den byl před námi Zagrab. Nešli jsme do Centra, protože by jsme si moc zašli, tak jsme se snažili dojít k další cestě směrem na Rijeku. Benzinka, kde nás tentokrát chlapci vysadili byla poblíž nějakého motelu, restaurace a zkrachovalého zábavního parku. I ta restaurace byla zkrachovalá. Squatovat jsme v plánu neměli a bylo po třetí hodině odpoledne. Měli jsme před sebou ještě kus cesty. Procházeli jsme mezi polorozaplími budovami, opadaná omítna, nedostavěné domky, prostě to co není v centru, aby člověk si neudělal bylbý úsudek. Docházela nám voda a potřebovali jsme zase doplnit a tak jsme po cestě narazili na mladou hippízačku, která nám bez problémů dala vodu, šťávu a dokonce nás vzala kousek autem blíž k hlavní silnici. Vysadila nás u stánku s melounama, kde jsme si jeden z hecu koupili za pár Eur. Ten kluk vypadal, jako Kuba Vlček (bývalí spolužák), dělali jsme si z něj srandu, protože nás nejspíš obral. Snědli jsme meloun a šli dál prázdnou částí Zagrebu. Vyprahlá zem, firmy, prázdné budovy a silnice po které se mihlo jen pár aut. Kasárny, Sklad a v dálce supermarket, kam jsme směřovali. Cesta se táhla a sluníko se přibližovalo k západu. V supermarketů do nás uhodila klimatizace. Byl to celkem šok pro oba. Dokoupili jsme jídlo, protože člověk nemůže být neustále na instatních polívkách a maso s pečivem? Nemohlo být v tu dobu nic lepšího. Jen co jsme vyšli ze drůhé strany supermarketu spatřili jsme zarostlou louku, po pravici potok a za tím vším benzinu a dálnici se směrem na jih. Prodrali jsme se křovinami u potoku, přelezli plot, který je snad u každé dálnice a byli jsme tam. Tam přestava že vylezou nějací random týpci odněkud, odkud by neměli a vy tam kalíte s kamarádama? Asi tak se cítila parta mladých Chorvatů, kteří neměli co dělat a popíjeli na benzince u karavanu. Bylo to auto volkswagen T3. Mé oblíbené, škoda jen, že neměli místo (druhý obrázek z leva první řada).  Na benzince jsme se nechtěli moc zdržovat. Byl už skoro večer a nám se chtělo spát. Byli jsme vyčerpaní. Před osmou hodinou nás vzala mladá paní. Pohledná žena, dělala v knihovně, měla nové auto a dost jí to slušelo. Byla nezadaná a celkem jsme se divili, že neměla strach vzít do auta dva raipisty takhle večer. Ale my jsme slušní kluci, takže jsme se nechali jenom svézt autem... Zavezla nás do Karlovacu, kde jsme ztrávili tu nejhorší noc. Jelikož se v Karlovacu stékají asi čtyři řeky, tak je tam větší výskyt komáru. Nevyspali jsme se. Benzinka na které nás vysadila byla v rekonstrukci a navíc kus od dálnice. Poblíž byl zkrachovalí super market, něco jako Obi, nebo Baumax. Lehli jsme si na parkoviště, ale jak jsem říkal, spát se nedalo.