pluviophile

My dear little struggling Self,
I wish you knew
that you would make it
to your 23rd birthday, and your 24th,
and to all the ones after,
that this constant fear of dying
would eventually be reshaped
into deep trust, carrying you further,
that the opposite of trauma
wasn’t healing, but presence—
the constant one you choose
over and over again.

I wish you knew
that asking for help
would become the most powerful
act of self-love,
and that letting go of people and places
that don’t return
the soft and loving energy
you spread around
wouldn’t be a failure,
but the protection of the principles
that help you outgrow
what you no longer need in your life.

I wish you knew
that crying whenever you need to
isn’t being “overly sensitive,”
but being in touch with yourself
and with the emotions that need to flow.

And I want you to know
that your sensitive, tender heart
is the most precious gift
you could ever have been given,
that having it broken so many times
wouldn’t kill you,
but would help you accept hurt
while not closing yourself off anymore.

Only later would you discover the answer
to the question that kept you restless
and filled your eyes with tears
during those sleepless nights—
“What am I here for?”
Your soul mission is to feel, my love—
to feel all the intensity
and rawness of this life,
because that’s exactly what makes it worth living.

And I also wish you knew
that you didn’t need to chase your soulmate,
because one day you would meet people
who would make you see
the wholeness within you
that had been there all along.

che i miei baci sapevano di sigarette e cider

che quando vengo da te mi porti in giro su Frankenstein

Le parole dolci ti scorrevano dalla bocca in un modo così naturale

un abbraccio che sì e convertito in un bacio

Seduta al tavolo, tu ti sei avvicinato da dietro

stringendomi nelle braccia

riempiendomi le guance dai baci

Queste forme di romanticismo mi fanno sciogliere il cuore

ma una volta mi uccideranno

ne sono sicura.

R. Tys ke mne ze zacatku byl tak moc něžný a pozorný, ze jsem chvili fakt věřila, ze te miluju. Ale byla jsem porad tak zmatená, protože jsi mi nikdy nedával uplne najevo, co ke mne citis. A ten ignor, ve kterej to vyustilo, mi dával pocit, ze je těžký me milovat. Až když jsem odjela, zjistila jsem, jak moc ses na me upnul a ze ti tolik chybim. Jenže to už jsem si uvedomila, jak mi tvy chovani ublizovalo a ze už se k tomu nikdy vratit nechci.

S. Jsou lidi, kteří jsou v tvym zivote jen na určitej cas, aby te něco naucili a pak odchazi, i kdyz někdy boli nechat je jít. Tys byl presne ten člověk, kterej me naucil, ze se mezi lidma nemusim porad jen smat a pak trpět sama v tichosti. Že si muzu dovolit ukázat, kdyz mi není dobre, rict si o pomoc. Ze nemusim mít pocit, ze nekomu něco dluzim, když tu pro me je ve chvílích, kdy mi je tak uzko, až mám pocit, ze se nedoziju rana. A jemně jsi mi pripominal, jakou mám hodnotu, ve dnech, kdy jsem ji sama nevidela. Pak se naše cesty znovu rozešly, tak rychle, jak ses mi dostal do života, jsi i odešel. A ja jsem jen hrozne moc vděčná, ze jsem diky tobe mohla tolik vyrůst.

G. Tys pro me byl clovekem, kvůli kterymu jsem hodne trpela. Vic kvůli tomu, jak ztracenej jsi byl, než kvůli tomu, jak ses vůči me choval. Protože se v tvejch očích odrážela moje bolest a trvalo mi strasne dlouho přijmout, ze te nemuzu zachranit, ze pokud to nechceš ty, nikdo jinej ti nepomuze. Ze odejit neznamena vykaslat se na tebe, ale zachránit sebe. Často si na tebe vzpomenu. Kdyz mi zacne hrát L’altroieri, kdyz ctu nejakou Pasoliniho knizku a vzpomenu si, jak jsi mi o něm vypravel. A jen doufam, ze jsi v poradku, ze to všechno zvladas a třeba ti je i lip. Ale už vim, ze není na mne s tím něco udělat.

P. Nedokazu ani popsat, co k tobe citim. Možná proto, ze to vlastne nevim. Seznámili jsme se tak nahodou, ve 4 rano na Piazza Belini si povidali o zivote a v tu chvili jsem vedela, ze cokoliv reknu, ty to pochopíš. Jsi pro me clovek, se kterým muzu mlčet, který tu je, i když nemám co rict. Udělal jsi veci, který mi svým způsobem vrátily viru v lidstvo a taky v sebe. Protože když ses jen tak sbalil a prijel za mnou přes pulku Italie, uvedomila jsem si, ze není na miste spokojovat se s lidma, kterým nestojí za to prijet za mnou, i když bydlí ve stejným městě. Jsi pro me platonickou láskou, u který vim, ze musí zůstat platonicka, protože jinak by ztratila cely svy kouzlo. Ale platonicky te miluju a vždycky budu.

M. Tohle bylo tak kratky a tak moc intenzivní. Po par dnech jsem měla pocit, ze te znam celej zivot. Po dlouhý době jsem neměla pocit, ze se neumim vyjadrovat, protože jsi mi kradl slova z úst a ja jen nechapala, jak je možný, ze do me tolik vidis. Mohla jsem motat jazyky, kteryma mluvím (protože multilingvismus je svině a čím vic jazyku umíte, tím vic vám vypadávají slova v každým z nich) a ty jsi me doplňoval, protože to mas stejne. Jako první a jedinej jsi poznal, co znamená my tetování a nevěřícně jsi na me koukal, proč mi to prijde zvláštní, vždyť je prece uplne očividný, co znamená. Nasla jsem v tobe tolik nehy a lasky, jako nikdy predtim. Možná proto tak strasne bolelo zjištění, ze te musim nechat jít, ze to nepůjde. Protože jsem v tobe nasla presne to, co jsem ty dlouhý roky hledala, ale někdy v zivote ani to nestačí.

a je to krásný a děsivý zároveň,

protože netuším, jak tenhle svět funguje

a jestli v něm někdy budu schopná

jsem smutná, protože celej můj život se smrsknul jen na prezivani, na stereotypy, který mě nedělají šťastnou, ale nejsem schopna s tím něco udělat. vždycky jsem myslela, ze když budu dělat všechno jak mám, když se budu snažit, tak to cely dostane presne ten smysl, jakej by mělo. ale když se ohlidnu zpatky, vidim jak moc se toho změnilo, a ja přesto zůstala zaseklá, stojím na místě, moc unavená, než abych šla s proudem,

ale clovek ma pritom pocit

ze čas vubec neplyne

Diky temhle dvoum jsem se kazdej jeden den smala jako za celej rok ne,

když mi bylo smutno, nikdy to nebylo tak hrozny, protože jsem vedela, ze jen tak neodejdou

ze videj a chápou svět stejnym zpusobem jako ja,

ze i když se mi kvůli lidem, ve kterých jsem videla neco, čím nikdy nebyli, rozpadalo srdce na kousicky, oni je den za dnem skládali znova dohromady

a teď už to tolik neboli,

vlastne je mi i mnohem lip,

protože me naucili rozeznat

za koho dat ruku do ohne