#zrzek

Woah!!!! Unexcpected..... My friend....

Ještě než jsme se rozloučili s rodinou, došli jsme si na oběd. A aby to bylo stylové, šli jsme do vietnamské restaurace. Čišník se hned pustil do řeči a vše názorně ukázal, jídlo bylo super, takže pokud chcete restauraci, kde se něco dozvíte a získáte ženšen jako pozornost podniku, víte kam jít.

Po vydatném obědě následovala cesta na letiště, respektive na autobus. A protože jsem se vykašlal na opravu zavazadla, co jsem našel po erasmácích, musel jsem si vzít naše staré. To, že budou potíže jsem tušil, ale že mi upadne madlo ještě než dojdu na autobus, to předčilo mé očekávání. Pak se to už stalo jen jednou. Vlastně i kolečka jsou na nic, takže jsem za sebou spíš táhl kufr na lyžích než na kolečkách. No co, aspoň každý ví, že jdu za ním... Na letišti jsem přesvědčil paní, že moje přiručný zavazdlo (batoh) má víc jak deset kilo (a ne požadovaných osm) jen kvůli pet láhvi, kterou stejně vyliji. Uvěřila. Pravda je, že nebylo co vylévat, byla totiž prázdná :)

Desetihodinový let do Soulu proběhl bez větších potíží, takže namísto příběhů fotka západu slunce a "svačinky".

#1

#2

Tak a teď zase zpět k nějakým zajímavým patáliím! Po příletu do Soulu si mě odchytily letušky u přepážky (naštěstí ne kvůli vypůjčené dece z letadla v mém batohu), kde jsem měl získat lístek na zbývající část cesty, s tím, že jsme měli zpoždění, tady je poukaz na jídlo jako projev omluvy a lístek na letadlo, co letí až za pět hodin. Jak se říká, vše špatné je k něčemu dobré a tak jsem vyrazil ten potravinový lístek rozfofrovat. Peněz jsem dostal celkem dost (280Kč), tak jsem si dopřál Pálivou omáčku Bulgogi v rozpáleném kamenném kotlíku (jedno z nejdražších jídel v nabídce). A protože přeci nedopustím, aby mi zbylo něco z mého kreditu, objednal jsem ještě kávu a dvě vody navrch.

 Ještě mi ani nestačilo slehnout a už jsem seděl v letadle Thai Airline do Taipei a předemnou přistálo tohle:

A v rámci hesla mé babičky "koukej to dojíst", jsem to do sebe i přes již přeplněný žaludek nasoukal. Babičky ví, proč to říkají, další jídlo jsem měl totiž až za 20 hodin. A jako jídlo přistálo předemnou, první pomoci chtivá taiwanka přistála, respektive seděla vedle mě. Takže dostat se z letiště na nocleh, který mi nabídl jeden místní na couchsurfingu mi zabralo namísto plánované hodiny a půl hodiny tři. Ale co, pokecali jsme, přidali se na FB, vyfotili a já pokračoval v mé cestě z vlaku na metro. Tam si mě odchytl další pomocník (myslíte, že je to kluk nebo holka?), který mě doprovodil opět skoro až za ruku do metru a i se mnou kus jel. Pak zavolal mému hostiteli, že už jsem na cestě, přidal si mě na FB, já si ho vyfotil a on si šel zase po svých. Lidi tady jsou opravdu strašně milý a chtějí pomoci komukoli, kdo nevypadá jako asiat :). Rozhodl jsem se, že si všechny tyhle "pomahače a dobré duše" vyfotím, tak uvidím, jak dlouho mi to vydrží.

Po příjezdu na konečnou stanici na mě už čekal můj hostitel. Po přichodu do jeho bytu jsem i pochopil, že věta v naší emailové konverzaci ...I live with my bf... neznamená, že to psala jeho přítelkyně, ale že opravdu bydlí se svým přítelem. Občas bych se mohl nad tím co lidi říkají víc zamyslet... Nakonec jsem u nich strávil dvě noci. Bylo to fajn a člověk má aspoň šanci dozvědět se něco od místních. Bůh žehnej couchsurfingu!

Tak tolik k cestě do Taipei. Další článek o mých touláních a zatoulaných psech zase příště.