#vojtechgawlas

Taury jsou majestátnou ukázkou síly přírody a vybrat si jediný kopec, na který je čas, energie a v neposlední (a rozhodující) řadě i vhodné počasí, je těžký úkol. Krása střídá nádheru a když jste v takovém národním parku poprvé, nevíte, za jakým kopcem se ohlédnout. Protože ale Jakub do té doby nepokořil hranici tří kilometrů, rozhodli jsme se zdolat Hoher Tenn. Moudřejší nám sice radili dvoudenní výstup s přespáním na chatě Gleiwitzer Hütte, ale to bychom nebyli my, abychom si 30 kilometrovou trasu s více než 3 200 metry převýšení nechtěli střihnout za jeden, necelý, den. Počasí navíc na vybraný, a zároveň jediný možný, den mělo být perfektní: jasno od rána do večera, bez srážek i v partiích, kde začíná ledovec a navíc bez silnějších poryvů větru. Zkrátka idýlka.

V nohách z předešlého dne na “rozhýbání” úspěšný přechod masivu Hochkönigu, 2 000 metrů převýšení a 28 kilometrů se ráno v den D zdálo jako nic. Se sedmikilometrovým nástupem do prvního sedla, 1400 metry převýšení a následným sestupem k chatě pod dvě hodiny čistého času (vzhledem k času ukazatelům 5-6 hodin) jsme si říkali, že rady moudřejších ohledně dvoudenního výstupu jsou, jako obvykle, pro nás mimo. Že Hoher Tenn bude další tou “obávánou”, přitom ale lehce zdolatelnou třítisícovkou. Nenáročné lezecké pasáže, do té doby absence sněhových polí – to vše nám hrálo do karet a my si lehkým krokem pobíhali po místních stezkách směrem k prudkému nástupu na první ze tři třítisícovek před Hoher Tennem, Kempsenkopf.

Po pár kilometrech za chatou jsme ale zbystřili, když se do té doby dobře značená trasa ztrácela ve sněhu. Přes dvacet stupňů i nad dvěmi kilometry, absence maček, nesmeků a jakéhokoli dalšího vybavení měla za následek následné kilometry v průměrném tempu 20 a více minut. Co krok, to podjetí nohou a kde sníh vystřídala skála, tam následovalo technické lezení na skále o sklonu přes 45°. Optimismus z lehce zdolatelné a “běhatelné” třítisícovky vystřídalo vystřízlivění. Hřebíčky do mentální rakve nám zaklepalo pár turistů jdoucí opačným směrem – sedáky, lana, mačky, helmy... Výbava, na kterou jsme  si při balení na hory ani nevzpomněli – vždyť jsme z Beskyd. Po dolezení do sedla Obere Jägerscharte jsme se tak s Jakubem dohodli, že boj o Hoher Tenn kvůli přibývajícím sněhovým polím měřící i několik kilometrů, naší absenci jakéhokoli vybavení a průměrnému tempu na posledních kilometrech vzdáme a vylezeme tam, kam nás hora a vlastní hlavy pustí.

Na druhé straně příběhu, motivace Jakuba o vysněném zdolání mety tří kilometrů byla všudypřítomná, přestože výška i vystřídání ladných běžeckých kroků čistokrevným lezením po hřebeni ostré skály s kilometrovým srázem pod námi, udělaly v našich hlavách svoje. Zastavování po každých sto metrech. Hluboké nádechy řidšího vzduchu i naše technická (ne)připravenost měly za cíl jediné – hození ručníku do pomyslného ringu a cestu zpátky.

Před metou 3 kilometrů nás dělilo 60 výškových metrů. Hoher Tenn vůbec nepočítaje. Tak málo a přitom v našich hlavách tak daleko. Naštvanost nad vlastní slabostí nás asi oba sžíral celou cestu dolů, ten večer, možná následující ráno, a možná když na to pomyslíme i teď. Po více než týdnu přemítání o tom rozhodnutí za sebe ale musím říct, že bylo správné.

Zima v Taurách byla drsná, naše vybavení krom obuvi, které nás oba podrželo, bylo spíš na hodinové proběhnutí se kolem domu, než na zdolání 3368 metrů vysokého ledovcového masivu, jednoho z dominant celých Vysokých Taur. A co zlepšit někdy pro příště? Jednoznačně kartografickou orientaci. Věřím totiž, že pokud bychom znali možné alternativy sestupu a nechtěli jít stejnou cestou i zpátky, na první z třítisícovek, jež nás čekala před Hoher Tennem, bychom došli. Dělilo nás od ní přece jenom sotva 400 metrů. A samozřejmě technickou výbavu  v čele s mačkami, lanem nebo cepínem.