#vestec

Biokoridor - Zelená páteř - Vestec

Kompletní studie (100+ stran) zde:

Údaje o jeho narození se podle pramenů liší. Ty totiž jeho narození kladou do let 1807 či 1808 („Učitelstvo národních škol v diécesi Kralohradecké léta Páně 1868, za slavného vrchnopastýřského panování Jeho Excellencí nejdůstojnějšího a vysoce urozeného pána, pana Karla Boromea Hanla, biskupa kralohradeckého, Jeho Svatosti Pia IX., trůnního assistenta a praelata domovského, řádu Františka Josefa velkokřížníka, jeho cís. král. apoštolského veličenstva skutečného tajného rádce, cís. král. českého gubernia bývalého rady, doktora bohosloví, činného úda Musea království Českého, Jednoty pro zvelebení hudby chrámové, ústavů dospělých nevidomých a hluchoněmých a Jednoty pro zvelebení průmyslu v Čechách, ochrance a zakladatele Dědictví maličkých, spoluzakladatele Dědictví sv. Prokopa, úda Dědictví svatojanského, pána na Chrasti atd. atd. atd.“) a neshodnou se ani na přesném datu, protože se uvádí jak 22., tak 23. květen. Při nahlédnutí do svinišťanské matriky narozených však zjistíme, že tím správným datem je 22. květen 1807 a narodil se do rodiny místního panského zahradníka Josefa Smetany a jeho manželky Valburgy, rozené Killingrové. Byl tudíž bratrancem Bedřicha Smetany a bratrem římskokatolického kněze, přírodovědce, historika a spisovatele P. Josefa Františka Smetany.

Vychováván byl tudíž ve velmi skromných podmínkách. Po absolvování školy ve Velkém Třebešově se vydal na studia do Hradce Králové a dále do Prahy. Zkoušku na normální školu složil v Praze roku 1825. Působil jako podučitel 1 rok a 2 měsíce v Německé Brusnici, 14 let v České Skalici, kde mj. učil do roku 1828 po Augustinu Purmovi Barboru Panklovou, později známou jako Božena Němcová, a 6 měsíců byl osobním podučitelem ve Vestci. V květnu 1841 nastoupil na filiální školu v Libňatově, odkud 11. října 1860 přesídlil na farní školu do Úpice (dekret obdržel již 22. září 1860), kde byl představen mládeži obou tříd zdejším děkanem a školdozorcem P. Františkem Dytrychem. Krátce poté se velmi aktivně vložil do zdejšího veřejného a společenského života, což se projevilo tím, že byl v letech 1864 a 1867 zvolen do tamního městského zastupitelstva a ve volbách v roce 1873 se stal náhradníkem. Od roku 1870 byl také kontrololem Společného akciového pivovaru a pálenky v Úpici, přičemž naposled byl do této funkce zvolen v roce 1875.

Vedle svého horlivého a uvědomělého národovectví byl velkým znalcem dějin a známý v širém okolí též tím, že měl výbornou paměť nejen na různé letopočty, ale rovněž na tváře i jména všech, které kdy v životě potkal. Kromě pedagogické činnosti, která vrcholila jeho velmi aktivním členstvím v Učitelské jednotě "Komenský" v Náchodě, byla jeho velkou vášní hudba a zpěv. Vedle toho patřil zejména mezi předáky úpického souboru divadelních ochotníků (od roku 1865) a tamní sokolské jednoty (od roku 1869), ale společenského a kulturního života se účastnil i jinak, neboť byl velmi dobrým a horlivým řečníkem, který měl na kontě velké množství přednášek a popularizačních akcí. Pod různými pseudonymy psal též články a statě do mnoha časopisů a periodik. Jeho zápisy můžeme objevit také v pamětních knihách škol, na nichž působil.

V květnu 1876 však těžce onemocněl, což úpický kronikář Vilém Schreiber zaznamenal takto: „Dne 15. května 1876 postížen byl Jan Smetana nezhojitelnou nemocí, která jeho dlouholetému a horlivému působení na roli školské konec učinila. Byv v pátek, 19. května, svátostí umírajících zaopatřen skonal v Pánu dne 23. května v úterý o 7¼ hod. ranní, právě když procesí kolem bytu jeho, v obecním domě za hřbitovem, se bralo, na ochrnutí mozku.“ Zemřel 23. května téhož roku v Úpici, kde byl též o 3 dny později pohřben. Tehdy se na jeho pohřbu sešlo 26 učitelů a velké množství obyvatel z Úpice a celého širého okolí, přičemž smuteční průvod vedl místní farář P. Josef Rudiš za asistence páterů Františka Pecky a Ignáce Matouše.

Údaje o jeho narození se podle pramenů liší. Ty totiž jeho narození kladou do let 1807 či 1808 („Učitelstvo národních škol v diécesi Kralohradecké léta Páně 1868, za slavného vrchnopastýřského panování Jeho Excellencí nejdůstojnějšího a vysoce urozeného pána, pana Karla Boromea Hanla, biskupa kralohradeckého, Jeho Svatosti Pia IX., trůnního assistenta a praelata domovského, řádu Františka Josefa velkokřížníka, jeho cís. král. apoštolského veličenstva skutečného tajného rádce, cís. král. českého gubernia bývalého rady, doktora bohosloví, činného úda Musea království Českého, Jednoty pro zvelebení hudby chrámové, ústavů dospělých nevidomých a hluchoněmých a Jednoty pro zvelebení průmyslu v Čechách, ochrance a zakladatele Dědictví maličkých, spoluzakladatele Dědictví sv. Prokopa, úda Dědictví svatojanského, pána na Chrasti atd. atd. atd.“) a neshodnou se ani na přesném datu, protože se uvádí jak 22., tak 23. květen. Při nahlédnutí do svinišťanské matriky narozených však zjistíme, že tím správným datem je 22. květen 1807 a narodil se do rodiny místního panského zahradníka Josefa Smetany a jeho manželky Valburgy, rozené Killingrové. Byl tudíž bratrancem Bedřicha Smetany a bratrem římskokatolického kněze, přírodovědce, historika a spisovatele P. Josefa Františka Smetany.

Zkoušku na normální školu složil v Praze roku 1825. Působil jako podučitel 1 rok a 2 měsíce v Německé Brusnici, 14 let v České Skalici (na vlastní žádost od 25. května 1826), kde učil rovněž Boženu Němcovou, a 6 měsíců byl osobním podučitelem ve Vestci. V květnu 1841 nastoupil na filiální školu v Libňatově a 11. října 1860 přesídlil na farní školu do Úpice, kde byl představen mládeži obou tříd zdejším děkanem a školdozorcem P. Františkem Dytrychem, přičemž prezenční listina na úpickou školu mu byla doručena 22. srpna 1860. Zavedením nových školních zákonů bylo v roce 1870 zrušeno dosavadní vybírání školného a učitelům byl ustanoven celoroční plat podle tříd platů. Zdejší škola byla zařazena do II. třídy, podle níž dostával řídící učitel 500 zl. služného a 200 zl. funkčního přídavku; k čemuž navíc dostával řídící učitel Jan Smetana 50 zl. přídavku na pětiletou službu.

Krátce po svém příchodu do Úpice se velmi aktivně vložil do zdejšího veřejného a společenského života, což se projevilo tím, že byl v letech 1864 a 1867 zvolen do tamního městského zastupitelstva a ve volbách v roce 1873 se stal náhradníkem. Od roku 1870 byl také kontrololem Společného akciového pivovaru a pálenky v Úpici, přičemž naposledy byl do této funkce zvolen v roce 1875. Ve všech těchto funkcích se osvědčil a právě zejména díky němu vše fungovalo, jak mělo.

Vedle svého horlivého a uvědomělého národovectví byl velkým znalcem dějin a známý v širém okolí též tím, že měl výbornou paměť nejen na různé letopočty, ale rovněž na tváře i jména všech, které kdy v životě potkal. Vedle pedagogické činnosti byla jeho velkou vášní hudba a zpěv. Vedle toho patřil mezi předáky místní sokolské jednoty a souboru divadelních ochotníků. V květnu 1876 však těžce onemocněl, což úpický kronikář Vilém Schreiber zaznamenal takto: „Dne 15. května 1876 postížen byl Jan Smetana nezhojitelnou nemocí, která jeho dlouholetému a horlivému působení na roli školské konec učinila. Byv v pátek, 19. května, svátostí umírajících zaopatřen skonal v Pánu dne 23. května v úterý o 7¼ hod. ranní, právě když procesí kolem bytu jeho, v obecním domě za hřbitovem, se bralo, na ochrnutí mozku.“ Zemřel 23. května téhož roku v Úpici, kde byl též pohřben.

První světová válka byla skutečně velkým neštěstím, které zasáhlo všechny obory lidské činnosti, ale nejhorším jejím efektem byly lidské ztráty, jež byly skutečně nezměrné. Většina obcí měla po ní nejen padlé, nýbrž řadu invalidů a různě nemocných lidí. Nejinak tomu bylo i ve Vestci a v jeho osadách Hostince, Větrníku, Heřmanickém Dvoře, k nimž ještě musíme připočíst přiškolenou obec Světlou, která se nevrhla do budování vlastní vzpomínky na oběti 1. světové války, ale spojila se právě s Vestcem, přičemž úplně první vzpomínkou na zdejší oběti bylo vysazení dvojice lip - "Jeníkovy" (na památku syna obecního starosty Jana Vlčka) a "Válečné", u jejichž počátků bylo nařízení c. k. zemské školní rady z 29. ledna 1916, v němž bylo všem školám uloženo vysazování tzv. válečných stromů, alejí či sadů na paměť tehdejší doby a podpořeno bylo oběžníkem českého odboru rady zemědělské:

"Čís. 9858/1916.

Zakládání válečných hájů a vysazování válečných stromů.

Okresní výbore!

K zachování památky na světovou válku a na padlé v ní hrdiny i pro budoucí pokolení, byly c. k. místodržitelstvím učiněny různé návrhy ohledně zakládání válečných hájů a vysazování válečných stromů.

C. k. ministerstvo orby zmocnilo též výnosem ze dne 4. února 1916, č. 2799 c. k. místodržitelství, aby k uvedenému účelu vydávány byly ze státních lesních školek zájemníkům lesní sazenice i s obalem zdarma a franko odesílací stanice.

C. k. místodržitelství oznámilo toto rozhodnutí c. k. ministerstvu orby o darování sazenic k naznačenému účelu vyhláškou ze dne 19. února 1916, čís. 32-25/1-38257 s poukazem, že c. k. lesní inspekce mají býti zájemníkům při vysazování pamětních stromů radou nápomocny. Mnohé školní správy i obecní úřady vyžádaly si též již letos na jaře k založení hájů potřebných sazenic a daly je vysázeti.

Akce této zúčastňuje se též c. k. zemská školní rada a vydala v tomto směru příslušné pokyny c. k. okresním školním radám oběžníkem ze dne 5. dubna 1916, čís. 12289.

Český odbor rady zemědělské pro království České, který vždy vysazování lesních stromů a zalesňování méně plodných pozemků podporoval, upozorňuje okresní výbor na tuto c. k. místodržitelstvím zahájenou akci a žádá, aby veškeré v obvodu své působnosti ležící obecní úřady, po případě i majitele vhodných k tomu pozemků na výhodu bezplatného dodávání lesních sazenic k zakládání válečných hájů ze státních lesních školek upozornil a použití výhody této co nejvíce doporučil.

Současně žádá český odbor rady zemědělské, aby okresní výbor působil též k tomu, by vysazování pamětních stromů a hájů nedělo se šablonovitě, nýbrž aby při tom přihlíženo bylo jednak, a to především, k poměrům místním, jednak aby se dělo i s hlediska estetického, při čemž by příslušné pokyny, rady a návrhy mohl udíleti - zvláště je-li sídlo c. k. lesního inspektora příliš vzdáleno - okresní lesní technik neb lesní inspektor českého odboru rady zemědělské, jehož by český odbor rady zemědělské do okresu vyslal.

Konečně připomíná český odbor rady zemědělské, že obce a soukromníci nemají snad k vysazování pamětních hájů a stromů býti nuceni, nýbrž na vysazování toto pouze upozorněni, protože také vysazování bývá jen tehdy skutečně cenným, je-li prováděno zájemníky dobrovolně.

V Praze dne 29. května 1916.

Český odbor rady zemědělské pro království České.

Předseda:

Adolf Prokůpek v. r."

Vzhledem k finančním možnostem zmíněných obcí bylo nakonec rozhodnuto, že nebude postaven pomník, nýbrž dojde ke zřízení pamětní desky, jež bude pořízena z dobrovolných příspěvků a umístěna na zdejší škole. K jejímu slavnostnímu odhalení došlo 28. října 1928, a to za účasti několika legionářů, členské základny SDH z Vestce a Světlé, k nimž se přidalo vedení oněch obcí a velké množství domácích i cizích obyvatel. Slavnost byla zahájena předsedou místní školní rady Jaroslavem Hromádkem a slavnostní řeč přednesl penzionovaný ředitel českoskalické měšťanské školy Josef Měřička. Poté převzal pamětní desku do ochrany řídící učitel Josef Hronovský a žáci Antonín Čapek, Růžena Hromádková a Vlasta Jeníková přednesli několik básniček. Po zapění národních hymen došlo k ukončení této slavnosti.

Od té doby se tedy na školní budově vyjímala černá kamenná deska se jmény padlých: "BORŮVKA JAN ČAPEK ALEXANDR DRTINA RUDOLF KUDERA JOSEF KOLÁČNÝ JOSEF MERTLÍK KAREL PICH JAROSLAV POKORNÝ KAREL ŠPETLA JOSEF ŠTĚPAŘ JOSEF TYLŠ LADISLAV VIK BEDŘICH VLČEK JAN VLČEK JOSEF PROUZA JOSEF" v pískovcové kartuši, která je na horní a dolní straně zaoblena, nahoře se nachází nápis: "PAMÁTCE PADLÝCH 1914-1918" a dole navíc ozdobena reliéfem dvojice lipových ratolestí. Zde je potřeba dodat, že při zpracování desky došlo k omylu a místo správného jména "ŠTĚPAŘ KAREL" se na ní objevilo jméno "ŠTĚPAŘ JOSEF", který byl synem padlého.

Po osvobození od německých okupantů bylo na desce dodáno jméno jejich oběti - "HOLÝ JOSEF 9.V.1945". Tento bývalý legionář totiž padl při obraně České Skalice. V roce 1960 byla škola zrušena a následně byla její budova prodána do soukromých rukou. Díky tomu došlo k sejmutí pamětní desky a uložení ve sklepě. Uplynula řada let, než se na ni opětovně vzpomnělo a došlo k jejímu nalezení a následné opravě a vyčištění. Roku 2015 pak byla umístěna na novou budovu obecního úřadu, kde ji můžeme vidět dosud.

Původní název obce „Vesce“ má být odvozenina od pojmenování pro malou vísku, což potvrzuje také kniha prof. Antonína Profouse “Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl IV. S-Ž”, v níž nalezneme následující: "11. Vestec (lid. ta V., ve Vesci, do Vesce, vesteckej), ves 3 km sz. od Čes. Skalice: (1415 Hynek z Dubé na Heřmanicích a Vestci, v. Šrám: Okr. českoskal. 56); 1544 (1540) ves celou Zblowy ..ves Wescze ..ves Hostinie ..ve vsi Wesczy, DZ. 44 E 2; 1577 Jan Jiří Straka z Nedabylic ..děd. své ves Hostinney s lidmi ve vsi Wesczy ..postoupil, DZ. 19 H 20; 1654 Wescze (v kr. Hradec.), BR. 12/782; 1790 Hft Nachod: Hostinka von 11 N., Westecz von 18 N., Schal. XV, 154."

Podle lidové tradice měla v místech čp. 1 stát v dávných časech dřevěná tvrz, kolem níž později vznikla postupnou zástavbou obec. Neoficiálně je uváděno, že první zmínka pochází z roku 1415, kdy podle českoskalického kaplana a regionálního historika Václava Šráma je připomínán Hynek z Dubé na Heřmanicích a Vestci. Problémem však je to, že je toto zmíněno nejen bez odkazu na jakékoliv historické záznamy, ale navíc může jít o Vestec u Jaroměře, ne ten u České Skalice. 18. června 1454 se zase Jan Straka z Nedabylic ucházel o jisté dědiny odumřelé ve vsích Vestci a Mečově. Oficiálně se ale udává, že první zmínka o Vestci pochází z roku 1544 a odkazuje na Desky zemské. Pak je tu ještě zmínka o roce 1540, kdy zemřel Petr Straka z Nedabylic a studnické zboží si podělili jeho synové, přičemž dvořiště Zblovské s poplužím a vsí celou, vsi Mečov, Rybníky, Vesce a ostrov pod Hostynským rybníkem získal Jan Straka z Nedabylic. Roku 1562 měli Vestec a Heřmanice Zdislav Straka a jeho bratr Jan mladší Straka. Po řadě změn vlastníků, mnohokrát nejasných a vzájemně si odporujících, jež můžou být způsobeny záměnou s nedalekou obcí téhož jména, zakoupil heřmanické zboží v roce 1637 kníže Oktavián Piccolomini. Roku 1814 (některé prameny uvádějí též rok 1817) byla vystavěna jednotřídní škola, i když již předtím vyučoval v čp. 13 Josef Huneš, který bydlel ve Skalici a vyučování svěřil svému bratrovi Václavu Hunešovi.

Osudy této obce byly přinejmenším složité. V letech 1849-1960 byl Vestec samostatnou obcí, v letech 1961-1985 částí Lhoty pod Hořičkami, od 1. července 1985 do 31. srpna 1990 částí střediskové obce Hořiček a od 1. září 1990 je opět samostatnou obcí. V roce 1876 byla vystavěna nová školní budova a roku 1887 byla provedena nástavba druhé třídy. 21. května 1892 udeřil blesk do hrušně v sadě Jana Vojtěcha, od níž se odrazil a vletěl do chalupy čp. 10. Naštěstí nezpůsobil žádné velké škody a neohrozil také nikoho na životě. Jak vypadaly spojené obce Vestec, Hostinka a Větrník v roce 1901, tak to nám dochoval "Adresář-kalendář politického okresu náchodského na rok 1902":

"Vestec, Hostinka, Větrník.

Rozloha 377 ha 3 a 35 m2. Obyvatelů Vestec 277, (Čechů 275, Němců 2; katol. 274, evang. aug. 1, evang. helv. 2), domů 39. Obyvatelů Hostinka 51, (katol. 48, evang. helv. 3), domů 16. Obyvatelů Větrník 87, domů 15.

Starosta: Antonín Janko, radní Antonín Mrdílek, Jiří Borůvka.

Fara Česká Skalice.

Škola dvoutřídní. Řídící učit. Josef Stolín; uč. Vojt. Klos, ind. uč. Terezie Hartmanová. Žáků 125. Přiškolené obce: Hostinka, Světlá, Větrník.

Pošta, dráha Česká Skalice.

Živnostníci: Hostinští: Karel Mikeš, Antonín Mrdílek, Antonín Janko (Větrník). Kolář: K. Mikeš. Kovář: Jos. Lipský. Krejčí: Josef Tylš. Obchod smíšeným zbožím: Ant. Mrdílek, Jan Vlček. Obuvník: Josef Vejr. Pletařství na pletacím stroji: Josef Zemánek (Větrník). Trafikanti: Viktora Janková, Jan Vlček. Truhlář: Hynek Horák."

11. září 1909 způsobila řadu škod velká průtrž mračen. 3. července 1914 uhodilo do stavení Josefa Haška čp. 14, jež následně úplně vyhořelo. Z front 1. světové války se nevrátilo 15 mužů z Vestce a jeho přiškolených částí, a to včetně Světlé.

V letech 1922-1923 byl postaven obecní domek jako reakce na to, že v obci nebylo bydlení pro zdejší učitelstvo. V červnu 1923 byl založen SDH. 16. prosince 1923 se uskutečnila ustavující valná hromada ochotnického spolku „Ratibor“. Následujícího roku došlo k parcelaci heřmanického dvora. V roce 1926 vznikla TJ Sokol. V letech 1926-1927 byl postaven vodovod. 11. června 1927 nadělalo velké krupobití řadu škod. 28. října 1928 byla na školní budově odhalena pamětní deska padlým v 1. světové válce. 4. července 1929 řádila v celém okolí větrná smršť. 27. února 1930 se uskutečnila 1. valná hromada družstva pro rozvod elektrické energie, jež se zasloužilo o elektrifikaci obce. 19. července 1945 byl ustaven Jednotný svaz českých zemědělců. V témže roce ještě vznikly místní organizace KSČ, ČSL a národních socialistů. 22. července 1945 došlo k velké vichřici. 23. července 1945 došlo k požáru stavení čp. 35. Roku 1950 byl zaveden do obce telefon. 6. května 1951 byla zasazena lípa na památku Josefa Holého, jenž padl při obraně České Skalice v květnu 1945. 27. srpna 1952 bylo ustaveno JZD II. typu, z něhož se 3. října 1957 stalo JZD III. typu. Prvním předsedou JZD se stal Jaroslav Pokorný z Nouzína. V roce 1952 došlo k vybudování dřevěné autobusové čekárny a v obci řádila epidemie slintavky a kulhavky. 1. června 1955 bylo velké krupobití. Roku 1963 shořelo hospodářské stavení JZD 25. únor. V roce 1966 byla uzavřena ZŠ. Roku 1987 došlo k zatrubení příkopů kolem okresní silnice. V letech 1987-1989 došlo k opravě požární nádrže. 30. května 2015 bylo slavnostně otevřeno nové dětské hřiště. V letech 2021-2022 došlo k výstavbě nového veřejného osvětlení. Roku 2022 došlo k rekonstrukci obecní budovy čp. 60.

Největšími místními pamětihodnostmi jsou: na návsi se nacházející dřevěná zvonička, jež byla poprvé postavena v roce 1798 a podruhé roku 1883 (původní zvonek odebrán roku 1916, v roce 1919 opatřena zvonkem od firmy Josef Pujman z Nového Ránska) a vedle ní stojící kamenný kříž z roku 1784, který byl obnoven v letech 1871, 1935, 1956 a 1970. Za zmínku stojí též pamětní deska na památku 15 místním padlých v 1. světové válce, jež byla slavnostně odhalena 28. října 1928 na školní budově, v roce 1945 doplněna o jméno Josefa Holého, který padl 9. května 1945 v České Skalici, po zrušení školy sňata, později opravena a 28. října 2015 slavnostně odhalena na budově obecního úřadu. Nejvýznamnějšími zdejšími rodáky jsou bratři generální ředitel akciové společnosti paroplavební Dunaj v Bratislavě Ing. Josef Prokop (24. května 1876 Vestec - 1948 Hradec Králové), náměstek generálního prokurátora v Brně JUDr. Vilém Prokop (1878 Vestec - ?) a sekční šéf ministerstva vnitra v Praze JUDr. Ladislav Prokop (3. ledna 1881 Vestec - 3. května 1942 Praha).

Obecní úřad

Vestec čp. 4

Kříž na návsi

Vestec čp. 42

Jedná se o malý vodní tok o délce 3,13 km a celkovém povodí 6,618 km2 na turonskými pískovci ohraničeném kvartérním podloží, jehož počátky můžeme vysledovat na západ od Nového Dvora, místní části obce Hořiček, a to v blízkosti silnice z Újezdce na Hořičky. Původně pramenil ještě více západním směrem (v lokalitě "Na novodvorském"), ale situace se změnila díky několika melioračním a regulačním zásahům 20. století, kdy začal být dokonce jeho pramen zaznamenáván teprve až nad Hostinkou (na severozápad od lokality "Na hranicích", viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=topo1952&idrastru=D7_2__M-33-57-C-a-3) a část potoka od Nového Dvora byla vedena jako nepravidelná, navíc se jednalo o kompletně zatrubený díl. Obdobně dopadl na přelomu 60. a 70. let 20. století několikaramenný výtok z Heřmanického rybníka, který byl nahrazen jediným a plně zatrubeným tokem.

Od Nového Dvora teče jihovýchodním směrem k Hostince a od ní k Nouzínu, pod nímž přibírá vody od Vestce tekoucího bezejmenného potoka, někdy zvaného Sedlákovým (od okolních pojmenování "Sedlákova louka" a "Sedlákovo pole"). V těchto místech pod Větrníkem, podle něhož byl též pojmenován, počíná jeho původní a neupravený tok, což můžeme vidět z jeho mnoha meandrů. Pod zatáčkou silnice do Lhoty pod Hořičkami se pak stává jeho pravostranným přítokem Lhotecký potok. V údolíčku mezi lokalitami "U Dlouhé vody" a "Na skále" je ještě povzbuzen vodou z pramene, který se nachází u poutní kapličky Panny Marie pod Větrníkem a pak nedaleko bývalého mlýna vtéká do Válovického potoka, jenž býval dříve zván jako Dlouhá voda (od něm. pojmenování Langwasser).

Nejde tedy o nijak významný tok, pokud nepočítáme to, že jsou do něj od roku 2005 směřovány vyčištěné kanalizační vody z Vestce a Lhoty pod Hořičkami a takto by měl posloužit také osadě Větrníku, kde se po roce 2030 plánuje rovněž výstavba kanalizační sítě. Známější je však díky množství povodní, z nichž můžeme jmenovat např. jeho rozvodnění díky přívalovým srážkám 11. září 1909, 24. května 1940 a 9. června 2013. Tehdy si však velká voda nevyžádala žádný život či zdraví nějakého člověka a poslední z nich dokonce ani nezatopila nějakou nemovitost, ale poškodila silnici (viz https://hradec.rozhlas.cz/kralovehradecky-kraj-potrapily-silne-bourky-hasici-resili-pres-50-pripadu-6153680). Obdobně dopadla bouře 6. července 2012, kdy musel být evakuován dětský tábor (viz https://www.hasicics.cz/clanky/zasahy/zasahy-2012/technicka-pomoc-evakuace-tabora.html). Jinak se potok zapsal do dějin jen v souvislosti s vybudováním nedaleké poutní kapličky Panny Marie a menší šarvátkou pruských a rakouských husarů v roce 1866. Jak tehdy potok v těchto místech vypadal, tak to nám představuje Hynek Šlosárek v povídce "U Větrníku. (Přeháňka z r. 1866)", jež vyšla v "Hradeckém kraji" 2. prosince 1907:

"Kaplička tato jest v tak krásné poloze, že každý, kdo jedenkráte měl příležitost tam se zastaviti, nerad loučil se s místem tak romantickým; svatyňka stojí u mírného svahu k severu se zvédajícího, kdež se vine též potůček, který se u kapličky dělí na dvě ramena tvoře malebné ostrůvky. Též ze samé kapličky vytéká pramen velice čisté, dobré vody, tak že mnohý, kdo navštíví údolí u kapličky, neopomene se napíti této dobré, občerstvující vody. Před lety byla kaplička tato navštěvována četnými poutníky, tak že v letních měsících bývalo zde dosti hlučno. Nyní však i zbožnost venkovského lidu ochabla, utichnul i poutnický život v údolíčku na Větrníku."

Samo zmíněné Lečské údolíčko (pojmenované podle dřívější myslivny, jež byla zvána jako "Leč" či "V leči") je nejen romantickou částí, ale dá se zde pozorovat nebo objevit řada vzácnějších druhů naší fauny i flóry. Procházky těmito místy jsou čarovné v každém ročním období, navíc se tu nikdy nenarazí na větší množství lidí, takže se tato lokalita dá označit za klidnou (pokud se zrovna nestřílí na střelnici u místní myslivecké klubovny). Kvůli tomu, že je "daleko od civilizace", tak se zde od konce 90. let 19. století až do 40. let 20. století hrálo divadlo v přírodě a nedaleko soutoku výše jmenovaných potoků vznikl později pionýrský tábor, který slouží pod názvem LPT Větrník dodnes (viz https://www.vetrnik.skadmin.cz). U kapličky se zase navíc slavila pouť, a to první neděli po pouti na Hořičkách.

Významnější je však návrší nad ním, kde byly v poloze "Vlčí jámy" nalézány od 20. do 40. let 20. století různé kamenné nástroje (viz https://www.arup.cas.cz/wp-content/uploads/2020/05/02_Paleolit_n.pdf), což zmiňuje např. Josef Skutil v roce 1952 a Slavomil Vencl v letech 1978 a 1999. Sám potok je dnes ve správě s. p. Lesy České republiky, jenž nechal v roce 2013 vykácet část jeho břehových porostů.

Mostek přes Větrnický potok při cestě ke kapličce

Větrnický potok pod Větrníkem

Původně šlo o poplužní dvůr s několika chalupami, který spadal nejprve pod vízmburské, následně pod rýzmburské a později pod ratibořické zboží. Byl nazýván též jako Heřmanice (údajně podle jeho zakladatele Heřmana), a tak aby nedocházelo k záměně s Heřmanicemi u Jaroměře, byl statek následně pojmenován jako Heřmaničky. V díle prof. Antonína Profouse "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl I. A-H" nalezneme o genezi tohoto pojmenování následující: "8. Heřmanice, dnes dvůr u Vestce, n. dvůr popl. k Ryzemburku 2 1/2 km ssz. od Č. Skalice: 1542 (1527) postúpil w Rysmburcze zámku - - w Libnietowie - w Heržmaniczkach vsi celé, DZ. 83 B 2; 1542 (1534) hrad rismburgk... ves libnietow, ves herzmaniczky, ves Bystray, DZ. 3 L 17; 1630 na dědictví Hendricha Straky z Nedabilicz a na Wesczy, t. na dvoru popl. slove herzmanicze s popl. ... na vsi Swietly, DZ. m. 62 E 6."

První písemná zmínka o něm se má vyskytovat v deskách zemských z roku 1542 a být spojena s nabytím majetku Jana z Pernštejna a na Helfštejně. Podle mnoha pramenů však lze nepřímo vyvozovat, že Heřmaničky existovaly přinejmenším již za Petra Adršpacha z Náchoda, který nebyl dobrým hospodářem a mnohé své vesnice odprodával, přičemž jejich zbytek se snažil pojistit tak, že v roce 1508 zapsal hrad Rýzmburk, městečka Úpici, Žernov, Červenou Horu, Kostelec a další vesnice své manželce Elišce ze Smiřic a jejím dětem. Když již nedokázal udržet ani jádro svého majetku, zastavil ho roku 1527 Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu a Janu Krušinovi z Lichtenburka. Ti ho 24. srpna 1534 prodali spolu se skalským panstvím za 5 950 kop grošů právě již zmíněnému Janovi z Pernštejna, za něhož rýzmburské zboží ještě více zpustlo a o 10 let později se dostalo do rukou Bernarta Žehušického z Nestajova. Po jeho smrti v roce 1563 se stal dvůr vlastnictvím jeho strýce Jana Žehušického z Nestajova, jenž zemřel o rok později. Poté získal rýzmburské zboží Hertvík Žehušický z Nestajova, který zemřel roku 1578.

Jeho majetky pak byly jádrem sporů, jež byly vyřešeny smlouvou z 6. dubna 1579, kdy rýzmburské zboží získala sestra Mandaléna, manželka Adama Úlibského z Újezdce a z Kounic. Ta však nehospodařila rovněž dobře a postupem času se mnohých vesnic prodejem zbavovala. Takto dopadly i Heřmaničky, jež se dostaly do rukou Trčků z Lípy. Těm byly po zavraždění Albrechta z Valdštejna zabaveny a počátkem roku 1637 za věrné služby císaři postoupeny plukovníku Štěpánu Verfenu (de Weruene) de S. Mauritio. K náchodskému panství se dvůr opět dostal 16. května 1637, kdy zakoupil heřmanické zboží Ottavio kníže Piccolomini d’Aragona, vévoda z Amalfi.

Od té doby byl v rukou vlastníka tohoto panství, a to až do vzniku ČSR, přičemž ještě v 19. století býval rozsáhlejší než dnes, což můžeme např. vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1840. K tomu je však třeba dodat, že sled jeho vlastníků mohl být rovněž jiný, protože v zápisech tehdejších listin jsou uvedeny názvy, jež mohou být zaměnitelné nejen s již nedalekými Heřmanicemi u Jaroměře, ale také i s Heřmánkovicemi, mnohá údobí jsou navíc bez jakýchkoliv zmínek, neboť k nim chybí pramenný materiál. Stejně tak se liší v podkladech některá období, např. prodeje rýzmburského zboží Janu z Pernštejna na Helfenštejně, kdy se uvádí roky 1534, 1542, 1543 a 1544.

S jistotou můžeme říci, že v červenci 1788 táhli kolem dvora několikrát pruští vojáci. Roku 1790 býval též nazýván jako Slatina. V roce 1836 byl přičleněn k Vestci. 16. června 1898 vypukl požár ve zdejších rozsáhlých stodolách o 4 mlatech. Spolu s nimi byla zničena mlátička v ceně 5 000 zlatých. Z 1. světové války se nevrátil z Heřmanického dvora Josef Koláčný, který je veden jako nezvěstný, neboť jeho ostatky nebyly nikdy nalezeny. V letech 1923-1924 proběhla parcelace části pozemků dvora. Zbytek byl ponechán jeho dosavadním vlastníkům. 4. července 1929 zasáhla dvůr větrná smršť. Počátkem roku 1945 nocovali ve dvoře ruští zajatci. Zdejší pracovníci uspořádali pro ně sbírku chleba, ale německý velitel jim ho zakázal předat. 25. února téhož roku byla zjištěna slintavka a kulhavka, kterou sem zanesli nejspíše výše zmínění zajatci. Poté tu zase byli ubytováni němečtí uprchlíci a ustájeni jejich koně.

Hned po osvobození byl dvůr prince Schaumburg-Lippe se všemi polnostmi zabaven podle Benešových dekretů a stal se státním statkem. V roce 1946 byla provedena další parcelace. V letech 1953-1954 byla opravena silnice k Větrníku. Od roku 1960 byl dvůr též pojmenován jako farma Heřmanice, protože sloužil jako středisko živočišné výroby JZD. V letech 1961-1985 byl spolu s Vestcem částí Lhoty pod Hořičkami, od 1. července 1985 do 31. srpna 1990 částí střediskové obce Hořiček a od 1. září 1990 je opět částí samostatného Vestce. V roce 2012 zde ZD Dolany postavilo bioplynovou stanici o elektrickém výkonu 800 kW.

Heřmanický Dvůr

Heřmanický rybník

Kdy přesně byla tato osada na Českoskalicku založena, dnes již nevíme, ale muselo k tomu dojít někdy ve 2. polovině 18. století, nejspíše v období raabizace (po roce 1775), čemuž by nasvědčoval zejména její půdorys, založený na pravidelné osnově. K jejímu vzniku se vztahuje pověst, kterou literárně zpracoval Václav Řezníček ve svém díle „Z podhorských tradic“ z roku 1883 (poprvé však byla publikována v „Národních listech“ 27. května 1882) a nemůžeme ji nezmínit:

„O zakladateli Nouzína.

Nízkým, z vepřovic splácaným chaloupkám s doškovými, až běda sprohýbanými střechami se zahrádkami před okny, v jedné dlouhé řadě od sedlákovy březiny až k podvětrnické cestě stojícím, říká se Nouzín. Ani před jednou není hromádka hnoje jako nemylný důkaz, že jejímu hospodáři patří také šlápota pole a že v chlívě má kravičku. Je vidět, že zde nikde nepřijde do stavení jinak ani kousek chleba, nežli když si ho za týdenní mozoly z ruky do ruky koupí. Všude kolem náramné plachty plných, bohatých klasů, vonných lučin, zachovalých lesů, úrodných sadů, statky jako hrady se sýpkami třeba i o poschodí, se stodolami o kolika mlatech a tady uprostřed toho všeho tak křiklavá chudoba; pravý, patrný Nouzín. –

Nebývalo na světě takové rovnosti jako je dne dnešního. Daleko nebývalo. Ani otcové neměli se tak spravedlivě ke svým dětem, své vlastní krvi, jako je zvykem dnes. Které přišlo nejprvnější zůstalo pořád nejprvnějším a ostatní byli ubožáky až do smrti a potomci jejich klopotníky na vždy. Nejstarší dědíval vše jak stálo a leželo, ostatní dostali po několika peřinách a dvacetnících a byli odbyti. Živobytí musívali si pak hledat podělkováním třeba u vlastního bratra, který se na ně právě tak rozkřikl, jako na každéhojiného. Chodívali tedy raději jinam.

Na Náchodsku nebývalo nikdy o práci tak zle jako o dobrého, svědomitého dělníka. Blahé paměti vévoda Petr kuronský již před dlouhými francouzskými vojnami dovolil svým poddaným robotníkům výkup, a tak se stalo, že správcové při panských dvořích musívali na práci potom až prosit. Obzvláště přišlo-li deštivé počasí na dobu žní, tu pamětlivý lid rád oplatil dřívější jednání všemocným „pánům“, že jim naháněl kde jenom mohl. Každý dvůr byl pak nucen vzíti mlatce pod celoroční, zaručený deputát a starati se jim neustále o trvalou práci ať v letě nebo v zimě.

Na heřmanském, osamělém dvoře býval svého času nejváženějším takovým dříčem Horák. Otec jeho pocházel ze statku a možné, ba bohaté přátely měl po okolí v každé vsi přes stavení. Nehlásil se k nim, nezáviděl jim, neomlouval jim, jenom když přišel v neděli do skalického kostela, hořce plakával na zapadlých, bodláčím a kopřivami zarostlých rovech svých dědů.

„Všecko jste jim dali a nechali, a oni vám za to nevsadí na srdce jako vzpomínku ani kousek balšámu nebo máty,“ šeptával při tom.

Na práci dělával, div že se nepřetrhl. Sekl-li, hasákoval vždycky o kolik kroků před těmi nejobratnějšími, snopy se mu pod roubíkem jako vejlupky odkulovaly, cep se mu v ruce jako živý svíjel a od země zrovna divoce odskakoval, ale za slovo aby mu platil. Byl nemluva.

„Nač hovořit, když nemá člověk příčiny,“ odpovídával a již si zase hleděl svého.

„Nezapře tu hrdou selskou krev,“ říkávali o něm. Slýchal to, ale nestálo mu za to, aby si toho všíml. Byl hubený jako loukoť, ruce měl ale přímo železné a mozolů plné dlaně jako paličky. Když toho jedenkráte za sychravého prosincového dne bylo již mnoho, ustal v polou slámě, opřel bradu o cepovku, v očích se mu zajiskřilo, rty pobledly, pootevřely se a již se jimi hrnul proud řeči, jako vše uchvacující bystřina.

„Škoda, že jste se narodili pod střechou, která byla vlastnictvím vašich rodičů, a škoda, že při každém svém kroku vidíte, že každý pták, každá myš i každý brouček má vlastní svůj třeba sebe bídnější příbyteček, a vy si z toho ani dost co málo neděláte, že se musíte tlouci po cizích staveních, že si doma nemůžete udělat jak sami chcete. To vám pro darebné žerty a hloupé, hluché hovory ani nenapadne. Vy nevidíte své přátely, jak se na vás pěkně vlastními okny dívají, jak vy ztrmácení, uklopoceni ubíráte se pod cizí, nevlídný krov. To je vám pořád jedno, že tu svou nešťastnou nesnáz necháváte jak dědictví dětem všem a ani těm nejstarším domova a sobě na stará leta výměnku jako bezpečného útulku nehledíte zaopatřit. Myslete na to, a nebudete hovořit o malichernostech!“

Všichni poslouchali ta jeho slova celí tuzí, a když promluvil o starých letech a o výměnku, tu bylo ve stodole tiše, že bylo slyšet po vymrzlém, šindelném hřebeně poskakovat vrabčíky. Z venku po mlatě fučící vítr vjel najednou všem do kostí a začal jimi lomcovat. Doby, kdy nebudou moci pracovat, přišly jim tak na mysl, jakoby již viděli, jak jdou po kraji za takovéto povětrnosti ode prahu ku prahu žebrotou.

„Vlastní krov, vlastní bydlo,“ ozvalo se nyní ve všech najednou.

„Tak zase dále, ať poklasný nepřijde a nehubuje,“ jako by nic promluvil Horák. Nežli však přišli všichni do stejné noty, trvalo hodnou chvíli. Každým okamžikem zůstal někdo pozadu, jenom Horák pokojně mlátil, jakoby byl na do smrti zaopatřen královsky. Všem bylo nějak nevolno, nikdo se nemohl té jeho výčitky pozbavit. On dosud mládenec má takové starosti a oni se zástupy dětí na to nepřipadnou. Často se nyní shlukovali do kupy a hovořili co a jak. Horák je mlčky poslouchával. Ptali-li se ho, co o té jejich řeči myslí, „nic“, odpovídával.

Jednou po jaře, zrovna toho roku, v němž se vraceli do svých domovů zástupové vysloužilců z francouzských vojen a všude tlačili se do práce, sesedli se heřmanští mlatci při dělání povřísel po oplotních a na šitách dlouhé, žitné slámy a mnohý dal šedivící hlavu do tvrdé dlaně. Cítil, že pomalu stárne a že ho mladší snadno vypíchne.

Horák stál opřen o vráteň a díval se na ně. Všichni si stýskali. On se najednou ve tváři zarděl, otevřel ústa, ale hned je zase rychle zavřel.

„Mluv, mluv,“ začali naň křičet. „Chceš nám něco říci. Mluv. Poslechneme tě!“

„Kdo má nějaké úspory?“ příkře se jich zeptal.

Mnohého jakoby studenou vodou polil, ale většina jmenovala částky.

„Kdo mne poslechne?“ pokračoval.

Několik ochotně slíbilo.

„Víte o panském jílovatém palouku u Větrníka pod sedlákovou březinou? Chtěli byste tam kus nové vsi založit? Jednomu dítěti dáte pak chalupu a druhé smíte již bez vrchnostenského povolení dát vyučit. Za chalupu vás každé potom do smrti rádo doživí.“

„Na tolik nám peníze nestačí,“ stýskali.

„I stačí. Místo a krov dají nám páni na splátky a tu máte při tom práci při dvoře jistou, o slámu na kryt tak zle nebude. Snad bude vašim přátelům milejší, budete-li chalupníky nežli podruhy. Cihel si naděláme sami. Hlíny je tam k tomu dost. A řemeslníkům to snad máte. To již tolik stát nebude!“ Přes deset tisklo mu jich ruce.

„Chcete-li, půjdu zejtra k správci a přednesu mu to.“

„To jsem si do vás nikdy, vy tichoto Horáku, nemyslil, že jste takový rozumec,“ ozval se najednou před stodolou správcův hlas. „To se mi líbí. Chodit ke mně již nemusíte. Povedu to dále sám. Kolik je vás a kdo?“

Hlásila se polovice.

„A ti ostatní?“ – Sklopili hlavy.

„Tedy všechen přebytek výdělku za ta leta u vás praskl? To není hezké. Právě přišli tři vestečtí a dva světelští z vojny a chtějí ke dvoru. Vy nemáte k vrchnosti žádného závazku a je postavím jako rekruty. Mají přednost. Šel jsem vám to říci.“

Ve stodole jakoby polovici zařezal a druhé ukázal kus nebe. Jedni jásali a druzí plakali. Správec bral se volně do kanceláře. Horákův nápad ho náramně těšil.

„Ale bude to přec jen vesnička Nouzín,“ řekl písaři, jemuž k vrchnímu o palouk pro mlatce žádost diktoval. Písař pověděl to potom ve Světlé v hospodě a nové dědince, když se ke všem svatým nad jejími střechami z bílých komínů vesele zakouřilo, jméno to zůstalo.

„A Horáka mohou volit za rychtáře!“ prohodil jeden z propuštěných. Záviděl.

Ten si toho však nevšiml. Ani nemohl. Najednou začal schnout a vadnout a než se sešla zima s jarem, dělal poslední pořízení. Novou, pěknou svou chalupu odporučil sám od sebe možnému bratranci sedláku. Ten přišel mu za ni poděkovat.

„Zrovna se mně hodí. Nemohu nejmladšího nikam vhodně přiženit. Ti vojáci“ – –

„Tak vidíš,“ vskočil mu do řeči mlatec. „To jsem tomu rád“ –

Více nemohl. Zakašlal, obrátil oči v sloup a začal tuhnout. Zemřel pod vlastním krovem, spokojen, šťasten!

Té moudré, hrdé selské krve, kéž by se nechtěla nikdy zvrhnout!“

Roku 1849 se stala osada součástí Vestce, s nímž byla v letech 1961-1985 částí Lhoty pod Hořičkami, od 1. července 1985 do 31. srpna 1990 částí střediskové obce Hořiček a od 1. září 1990 je opět částí samostatného Vestce. Z dějin osady není mnoho známo. V indikační skice stabilního katastru z roku 1840 vidíme, že většina zdejších stavení byla již zděná (čp. 12, 28-32, 36-38), jen čp. 11 a 27 byla dřevěná. Za zmínku stojí jen zhoubný požár ze 24. dubna 1949, který vypukl v čp. 31 Jindřicha Pokorného a postupně strávil ještě čp. 32 Jana Dintera, čp. 33 Augustina Kociána, čp. 36 Josefa Špetly, čp. 37 Jar. Pokorného a čp. 38 Aloise Tláskala. Tento požár, jenž vznikl hrou 6letého a 9letého chlapce se sirkami, přinesl Vestci velké problémy se zajištěním bydlení pro 5 rodin a ustájení jejich dobytka. Hned druhého dne byla vyhlášena sbírka mezi místním občanstvem, na níž se vybralo 35 895 Kčs. Kromě toho byla vyhlášena sbírka ONV a též v okolních obcích, takže nakonec pohořelí obdrželi celkem 282 206,10 Kčs. Následně byla KNV povolena stavba nových domů, jen manželům Kociánovým nebylo povolení uděleno, a to kvůli velké blízkosti mezi staveními. Plány zhotovil hořičský stavitel Josef Jiránek a většina domů byla dostavěna ještě v témže roce. Roku 2015 vznikla základní studie opravy spojovací cesty Nouzín-Vestec. V roce 2016 zde bylo alespoň vybudováno dětské hřiště.

V této osadě nenalezneme žádné pamětihodnosti. Nestála tu dokonce nikdy ani žádná socha svatého nebo Boží muka. Stejně tak je to s domy, které vznikly až po výše zmíněném požáru, a tudíž jsou všechny novodobé. Literárně je však tato osada mnohem známější a nejedná se pouze o díla "Z podhorských tradic" a "Mandel šelmovství a kousků Krakonošových" od Václava Řezníčka.