#uniife

Day 58/100 - 08/05/18 

Some last minute notes for my cybersecurity course, about methods on anti-malware systems. I’ve been super busy lately since there’s only a month left of the trimester and its the time for mid-term tests and exams. 

Things due this week:

- A test tomorrow for cybersecurity, at 7pm 

- A draft for a 10 minute presentation for japanese

- Meeting with language buddies

Also my final exams are on my birthday AND on my sister’s birthday, both at 9:30... so kinda bummed about that :(

But, I’m excited for this trimester to be over, I missed reading and playing games (3DS). Also, I can’t wait for my other courses since its much more related to my major :)

Před více než týdnem jsem přistála v zemi, která z lůna svých pastvin a z řad cihlových domků vypudila takové hudební legendy jako jsou Beatles a obohatila naše životy takovými televizními peckami jako je Výměna manželek. Je to tu pěkné. Abych si přesun sem co nejvíce usnadnila, chtěla jsem letět z nejhoršího místa v republice, a jelikož jsem žila rok v Praze, pojala jsem mylnou domněnku, že takovým městem je Brno. Krátce po rozhodnutí o Brexitu jsem tedy koupila letenku Brno-London za pár šupů a bylo rozhodnuto. Tehdy mi nedošlo, že opouštět rodnou vlast z jihomoravské metropole na začátku burčákové sezóny není úplně nejlepší tah, pokud máte rádi víno tak jako já. Tehdy to bylo těžké, ale s týdenním odstupem jsem ráda, že jsem aspoň jeden burčák stihla a o to víc jsem si ho užila, že jsem ho pila přímo z lahve na lavičce v parku, s rodiči. Dalším úskalím levného letu bylo nevhodné načasování. Low-costové letecké společnosti jsou low-costové mimo jiné proto, že létají v hodiny, kdy už jiná slušná letadla dávno spí. S nocováním na letišti jsem počítala. Je to v podstatě moje hobby. Už jsem na tomto londýnském letišti jednou spala, tak jsem věděla, že se to tu v noci mění v kemp. Lidé polehávají všude možně a největší úskalí spaní na tomto letišti není ani tak stud lehnout si na zem jako vůbec kus volné země najít. Můj let byl naštěstí jeden z těch prvních posledních letů. Dost možná jsem byla první z nocležníků té noci. Mohla jsem si tedy vybrat ze všech laviček, zemí, zákoutí, křesel, které jen letiště nabízelo. Spát jsem šla relativně brzo. Dřív než chodívám spát normálně. Říkala jsem si: Takové dobrodružství! Jsem v Anglii! A já jdu spát. Nespala jsem. Když jsem asi po hodině nespánku na poloprázdném letišti jednou jen mrkla, náhle kolem mě leželo a spalo několik dalších nocležníků. Vybrala jsem si definitivně nejlepší místo za výlohou!

(Nejlepší letiště na nocování London Stansted ale určitě není. Pokud chcete spát na nějakém letišti, vřele doporučuji Pařížské Charlese de Gaullea.)

Z letiště jsem se vymotala ještě za tmy. Hodní autobusoví dopravci mi dovolili jet do centra Londýna o hodinu dřív, tak jsem nemusela čekat na svůj zabookovaný autobus a mohla jsem své čekání na spoj do Walesu přesunou z letiště do města měst, kolébky punku, Londýna. Z cesty do města si pamatuju jediné. Eastend. Dneska se tam lidi nemají tak zle. A ty obchůdky a domečky vypadají fakt dobře, lépe než honosná sídla ve Westendu. A taky si pamatuji, že byl na ulicích šílený bordel. Sobotní ráno. Páteční ožungři šli zrovna spát a víkendoví uklízeči teprve vstávali. Takový nepořádek jsem neviděla u nás nikdy a to jsem kolikrát byla pátečním ožungrem, co spát ani nešel.