Nicméně po poněkud zmateném úvodu – bylo dozajista potřeba probrat svině na filmových festivalech a indoktrinaci našich zákonodárců, se všichni zúčastnění (takže ještě Apolena Rychlíková a David Klimeš, Pokorný je tam asi za rozhlasové odbory, takže zbytečný), dostali k debatě, která zvedla některá zajímavá témata. Zaujala mne dvě:

ukradli nám naši vlajku

málo Čechů je ochotných bránit svůj stát.

Diskuse o obraně státu byla zajímavá – pan plukovník posluchačům vysvětlil jaké myšlenky by měla strategická komunikace vlády tlačit lidem do mozků, tedy to, co měl dávno vysvětlit hlavně premiérovi. I běžnému konzumentu lahvové desítky, který nadává na úplně všechno od pejskařů přes cyklisty až po daně, je ovšem zcela jasné, že je to úkol hodný hrdiny (a nebo ostré dominy s pořádným bičem), protože premiérovy kognitivní schopnosti končí u jednoduchých příkazů jeho marketingového týmu (Sedni, Lehni, Udělej dotaci, Zvedni daně, Podej Blažka, řekni, že za to může <ten_koho_zrovna_nemame_radi>). Ta myšlenka je jednoduchá: Pane premiére, soudruhu prezidente, vypadá to, že lidi budou bránit sebe, svůj majetek a své blízké, ale nějak se jim nechce nasazovat krk k obraně státu. Asi bychom s tím měli něco dělat.

Paradoxně jediný, kdo tuhle věc dokázal vysvětlit správně, byla Apolena. Bohužel se pana plukovníka (srovnávajícího zapojení se do hospodské rvačky k obraně cti přítelkyně s obranou státu) nezeptala, zda by šel stavět barikády barikády před ČEZ, či s nasazením vlastního života bránil nějakou ještě nezchátralou čerpací stanici Robin Oil nebo finanční úřad, co mu zrovna uložil stolitrovou pokutu. Ona místo toho jen nekonfliktně, naprosto přesně a hlavně správně řekla, že lidem se do toho nechce, protože stát podle nich nefunguje tak, jak má.

Já k tomu jen dodám ještě jeden pohled – to, že se nám do obrany vlasti nechce i když se všichni až na pár oikofobů považujeme za vlastence (ty správné, ty druhé onálepkujeme a hned jak se ubráníme, tak je postřílíme taky), nikdo z nás nemá pocit, že stát jsme my. A není to jen proto, že by nefungoval. Ukradli nám jej zasraní komouši a když šli od válu, tak ho, řečeno s Victorem Hugem, odhodili na rohu ulice na chodník jako vymačkanou půlku citrónu. A my (budiž panu plukovníkovi ke cti, že to alespoň naznačil) jsme jej na začátku devadesátek zapomněli zvednout, oprášit a zasadit jej tam, kam patří. Jestli Husákovy děti můžou za jednu jedinou věc na světě, tak je to tohle.

Nepochybuji, že jedním z těch důvodů bylo to, že každý z nás měl tehdy jiný názor na to, kam přesně by se měla ona státní modla postavit, jakou bravou natřít a jestli se jí klanět ráno nebo večer – řečeno méně poeticky, skoro všichni jsme nějak zapomněli ty vlastence udělat z našich dětí, tak to teď dělá Foltýn s Okamurou. Upřímně to asi nebylo ani možné, protože vychovávat v novém miléniu potomky k lásce k vyšší DPH, absolutní rezistenci úřadů vůči seberegulaci a brutálně dotační ekonomice jde obtížně. Ale ani Apolena to nemá jednoduché. Jak má vysvětlit dětem, že mají položit život za někoho, kdo jim nezaplatí dovolenou na Bali, aby mohli také zachraňovat planetu, nekoupí jim větší byt, neposílá dvě pixly kaviáru a basu šampaňského každou neděli? Musí to být strašně těžké.

A ještě jedna věc nám nedošla: že obrana státu a vlasti jsou dvě různé věci. Výše jsem ironicky napsal, že jsme všichni ti správní vlastenci. Nejsme. Kdybychom byli, nikdy nedopustíme prznění vlasti Babišovou privatizaci státu. Nikdy bychom nedopustili, aby vlasti obě ruce a nohy zlámali Fiala se Stanjurou jejich dotačně-valorizační sodomií. Nesetli bychom sami vlasti hlavu dosazením vyznavače ideologie, která má na svém kontě desítky milionů lidských životů, do čela státu.

Když řečníci vyčerpali téma ochoty položit život při heroické obraně dosud nezrušených poboček České pošty, všichni se rozplakali, jak nám ukradli vlajku. Pan plukovník podotkl, že se lidi na sociálních sítích bojí klikat na profily s vlajkou, protože nechtějí číst věci od těch, co kopou za Rusko. Znám spoustu lidí, kteří by se proti tomuhle dost výrazně vymezili, protože u svého profilu tu vlajku mají a rozhodně za Rusko nekopou. Plukovníkův smysl pro takt hraničí s talentem prezidenta, který tu byl pro dolních deset milionů.

Já jen podotknu, proč tu vlajku v profilu nemám. Vlajka je státní symbol. Je to symbol toho, kdo je můj, vážím si ho, je mi blízký, slouží mi a motivovuje mě k obraně vlasti? Nebo je to brutální byrokratický moloch kombinovaný s velkým bratrem, který mě olupuje o významnou část mých příjmů, šikanuje mně za jakékoliv zaškobrtnutí, není schopen zajistit spravedlivý proces a zneužívá represivní složky a porušuje moje ústavní práva? Je pak jednoduché, že se najdou tací, kteří už toho mají dost a prostě vlajku ukradnou a schovají ji do své ideologie, kdyby ji náhodou někdo někdy hledal. Takže až bude pan plukovník zase někde povídat, že mu nějaká svině ukradla vlajku, tak je to proto, že ta svině už byla pořádně nasraná.

Apolena k tématu prohlásila, že je hezké, když jsou na státní svátek vyvěšené takové ty malé roztomilé vlaječky na tramvajích, protože to vypadá tak organicky a člověk hned pozná, že je státní svátek a může si o tom s dětmi pod jabloní promluvit. Tramvaj netramvaj, mnohem realističtější scénář, jak u dětí vzniká vztah ke státnímu svátku, ovšem vypadá takto: Fotr je celý den nevrlý a nadává jak špaček, protože si zapomněl koupit pivo a všude je zavříno. Matka je zpruzelá, protože si chtěla o volným dni jít koupit něco na sebe a teď může leda tak skočit fortovi pro hnusnýho Staráče na roh k Vietnamcovi. Z jejich dětí budou z nich dobří vlastenci. Jen se pak nedivte, až budou řvát "Čechy Čechům" a na Facebooku se jeden druhého ptát, proč můžou mít pongové a jiní čmoudi otevříno a bílí ne. A plukovník bude mít radost, protože se určitě se zbraní v ruce postaví komukoliv, kdo by chtěl o státním svátku napadnout Vietnamce, jediný zdroj piva o státním svátku.