pravdivější než ta tvoje
Přišla jsem domů v jedenáct a jako už obvykle v sychravým dni a chadnejch nocí, spadla elektřina. Ne na celym pozemku, to ne, jen na našem okruhu. Vyhodil to Signál, kterej to vyhodí pokaždý, protože se od rána do noci a pak zase do rána kroutí v bahně pod a kolem svýho trucku a něco na něm montuje a když na něm nic nemontuje, řeže flexou prkna na opravu maringotky svý šílený matky. Nastěhovala se sem když byl ve Španělsku a teď s jeho pomocí pomalu expanduje do sdílenýho prostoru s podivuhodnýma stavbama a přestavbama, na kterejch je spoustu práce, hlavně teda pro Signála, protože jí je přecejenom něco přes šedesát. Danuška. Věří asi tak každý konspirační teorii, ke který se ze svýho postavení člověka bez sociálních sítí, počítače a připojení k internetu dostane. Dřív to denodenně hustila na verandě do Ivety, ale s tou se teď nebaví, protože Iveta od ní furt škemrá vo prachy jakoby na půjčení a pak je nevrací. Neumí si spočítat svůj invalidní důchod tak, aby jí vyšel na celej měsíc. Přitom neplatí nájem, ale ty tenký fancy šmency cigára se prodražej a jiný kouřit nemůže, dyž má astma. Krom nájmu neplatí ani enerie, platíme to za ní my. Je mi to jedno, Ivetu mám ráda a ona zase mě. Nedávno mi věnovala na památku šaty, který si prej koupila v jednom tureckym obchodě v Paříži na svatbu svojí dcery. Jsou černý s rozparkama na obou stranách, táhnou se až do boků, nahoře maj místo rukávů síťovinu a vepředu jsou protkaný fialovo-stříbrnym vzorem pavích per. S diamantama.
Radek je naštěstí doma a pomůže mi to zase nahodit. Brodíme se černou bažinou, představuju si že to je smůla, sápe se až ke kolenům. Zůstává na podrážkách a když se pokusíme udělat krok, chvíli se nás snaží zadržet a teprve po chvíli zápasu s neochotným mlasknutím povolí. Chodíme sem a tam a zase zpátky aspoň třikrát dokola. Radek nadává, směje se, hází zablácenýma prodlužkama tak dlouho, až jich z proudu vytahá tolik, že pojistky jdou zase nahodit a nespadnou než dojdeme k našim obytňákům. V autě je deset stupňů, ale venku nemrzne, tak se převlíknu do noční mikiny a vlezu pod peřinu. Před spaním myslim na panelovou diskuzi na univerzitní stávce za klima. Mělo to bejt o budoucnosti, ale ukázalo se že ve skutečnosti šlo o to, kdo bude mít pravdu, nebo aspoň kdo jí bude mít víc než ostatní. Jestli zastánci akceleracionismu nebo zelený aktivisti, který propagujou nerůst. Ti kdo mají fakta, nebo ti kdo mají emoce. Pavel Barša, kterej tvrdí že k odvrácení klimatický, ekonomický a jakýkoli další krize potřebujeme stát, Radek Kubala co mluví o decentralizaci, nebo Tereza Reichelová, která by slova stát i decentralizace vyškrtla ze slovníku a šla na večeři se svejma kámošema, nehledě na to že má chřipku. Václav Jánoščík se sám vyřadil, když nedokázal svojí obhajobu Srnicka a Williamse dostatečně obhájit a tak po zbytek debaty mlčel, stejně jako celý vedení AVU, když krylo jeho problematický styky se studentkama tim, že ho nechalo napsat etickej kodex. Anebo ho možná začlo srát, jak se celá debata točí v kruhu okolo kovidový solidarity, projevů vzájemnejch pozitivních emocí během první vlny nákazy a následnýho nucenýho zpomalení poháněnýho někde uvnitř sdílenym strachem. Nerada bych mu křivdila, taky mě to vytáčelo. Nehledě na snahu Kláry Vlasákový hledat v tý honbě za lepší a přesnější pravdou vzájemný porozumění, nikdo nepromluvil o tom, že k tomu abychom před sebou mohli nějakou budoucnost zahlídnout, bylo by možná nápomocný mimo jiné taky věřit tomu, že může nastat.
Ráno jsem se vzbudila v šest patnáct zimou, protože potom co jsem usnula to nejspíš celý zase spadlo. Vstala jsem a v černočerným blátě sledovala jako stopařka oranžový a černý hady kabelů s jedovýma zubama přípojek na konci, abych si mohla uvařit aspoň vodu na čaj. Nepovedlo se a protože u nás nikdo kdo se nebojí sahat na prochcaný zástrčky tak brzo nevstává, sbalila jsem si batoh a šla pryč. V mlze na sídláku před kauflandem, než přišla moje kámoška Marta a pučila mi klíče od svýho sídlištního štěstí, jsem si pouštěla na mobilu rozhovory ve kterejch slizký starý chlápci komentujou různý části těl americkejch celebrit a mrzly mi prsty, kolem mě starý lidi s taškama na kolečkách, kapsy plný ukradenýho másla anebo možná uheráku...je přece sváteční den. Kde se to teda bere, ta víra?, ptal se mě včera Jenda. Byl nedůvěřivej a já nevěděla co říct. Rozhlídla jsem se po zmáčený křižovatce. Tady asi taky těžko.
Budoucnost teda nejspíš nebude, ale naše pravda bezpochyby zvítězí nad pravdou každýho druhýho. A my naplníme proroctví sametu.
Ámen
