Bylo lĂ©to, bylo jaro. Ĺ la jsem bosky po trávÄ›, po chodnĂÄŤku z betonu. VonÄ›ly lilie, moje jmenovkynÄ›, na kterĂ© moje máma nemyslela, kdyĹľ zapisovala poprvĂ© mĂ© jmĂ©no. Ale já na mÄ› myslĂm. Ukradla jsem trošku rybĂzu a trošku malin. Na konci zahrady byla zahrada. Moje, malá, soukromá. Všechno co jsem já a na co jsem tak dlouho zapomĂnala. Ĺ eĹ™Ăk i fialky uĹľ ztratily svoji barvu. Zbyly fialovĂ© zvonky vedle poskládanĂ˝ch cihel.Â
NevidĂm odsud na dĹŻm. Nikdy mi to nevadilo. TeÄŹ vĂm, Ĺľe jsem se mÄ›la vĂc dĂvat. A dÄ›kuju.
Ĺ˝e jsem mohla trávit tyhle dny pĹ™esnÄ› na tom mĂstÄ›. A nebyly tak krásnĂ˝, jak si je pamatuju. Ale všechno krásnĂ˝ trochu bolĂ. A je to v pořádku. I já musĂm bĂ˝t v pořádku, pro všechny co nejsou.Â
A je to v pořádku.
A doufám, Ĺľe jsi šťastnÄ›jšĂ.
Tati
