#pochod

Poprvé jsem to zjistil, když jsme se v květnu zamilovaně procházeli okolo Špilasu. Všude všechno kvetlo a náhle mi Emília říká, jestli v dálce vidím ten orgován. Trochu se vyděsím, vytřeštím oči na nebe, odkud že se to na nás valí orkán, když bylo doteď azuro, a ono nic. „Koho?“ zeptám se jí tedy a čumím po parku, kde že se za nějakým keřiskem skrývá cosi hrozného a oslizlého.   „No ten orgován!“ opakuje a ukazuje dojatě rukou před sebe. Tam ale není nic než rozkvetlé keře.  „Co?!“ odpovídám už trochu rozmrzele, „vždyť tam jsou jen šeříky!“ „Šežíky?“ na to ona, „a to je zase čo?“ nerozumí. „No toto!“ a ukazuju na to samé místo jako před chvílí ona. „Však tam je leň orgován a nič viac!“ Slovanští bratři a sestry, ujové a tety, nemějte nám to za zlé, ale abychom se pochopili, museli jsme přepnout do angličtiny. Leč ani jeden z nás nevěděl, jak se šeřík/orgován anglicky řekne, a tak tomu od té doby říkáme prostě fialovej ker/ř!

BOŽKOV

O pár dní na to ležím na svém studentském bytě a připravuji se na večerní rande s Emílií. Má ke mně přijít na večeři, a tak jsem trochu nervózní. V tom mi zapípá mobil a hle, zpráva od ní. Otevírám ji a čtu esemesku bez diakritiky: „Uz sa na teba tesim, posielam ti vela bozkov :)“ Zarazím se. Cože? Přece mi nebude posílat takové přecukrované zprávy. Tak to s ní budoucnost moc nevidím, to nedám! Psát mi, že mi posílá hodně bůžků? Představa buclatých renesančních andělíčků s amorovými šípy mě opravdu děsí.   Ale pozor! Náhle v té zprávě bez diakritiky nacházím zcela jiné a rozhodně přijatelnější poselství. Vidím to naprosto jasně a začínám svou dívku totálně zbožňovat: >>Už se na tebe těším, posílám ti hodně božkov!<< Gramatika sice trochu vázne, ale to mi vidinu minimálně dvou lahví tuzemáku nezkazí. O pár hodin Emília přichází, spokojeně večeříme nějaký můj blivajz a já pořád čekám, kdy vytáhne ty rumy. Ale ona místo nich našpulí své rty a pobozká mě. Zklamání? Jen částečné.

TAJE ČAJE

To už spolu bydlíme a já si bláhově myslím, že veškerá tajná zákoutí slovenštiny mám již dávno probádaná a nepřekvapí mě ani žádný cencúľ. Ležím v posteli, mám horečku a v krku mě bolí, jako bych si dal ke svačině celou sklárnu. Emília se na mě soucitně podívá a nabídne se, že té umírající trosce uvaří čaj. Po pár minutách v kuchyni se vrací s hrnkem, pokládá ho na noční stolek vedle mě a říká: “Snáď ti bude chutiť, je naozaj horký.“ Já sice netuším, jak souvisí teplota s chutí, ale ona má vždycky pravdu, a tak se hrníčku ani nedotknu, abych se snad neopařil. Čekám a čekám, až trochu vychladne a teprve potom si hrníček pomalu nakloním ke rtům a opatrně usrknu. A hle! „Emília, vždyť ten čaj je úplně studenej!“ „No a čo si čakal, keď si miesto neho pozeral celú tu dobu na Ligu majstrov?“ „Vždyť si říkala, že je úplně horký, tak jsem čekal!“ „A ty si spadol z jahody alebo čo?!“ Teprve v ten okamžik mi dochází osudový rozdíl mezi horký a horúcí.

GRANADÍRSKÝ POCHOD

Když člověk chodí se Slovenkou, očekává, že každý týden dostane aspoň jednou halušky nebo pirohy. Nebo aspoň korbáčiky. Jenže někdy ho zaskočí i jiná, tajuplná jídla z východu. „Dnes si dáme granadírský pochod,“ praví Emília. „Jaký pochod? Kam?“ reaguji zmateně, těšíc se na žraso. „No granadírský…“ odpovídá domnívaje se, že jsem jen špatně rozuměl. „Vždyť…Granada je trochu z ruky teďka navečer, ne?“ „Čo?“ „A vůbec, odkdy se chodí pochody do Granady? To si pleteš s poutí do Santiage de Compostella, ne?“ „Čo to meleš?“ zírá na mě nechápavě. „Jestli chceš na nějaký pochod, tak pojďme do Prčic, když už bydlíme v té Praze.“ „Ty choď do prčic a já si zatial ziem ten granadírský pochod, nad kterým ohrnuješ nos! Nechápem, prečo by si nemohol ziesť zemiaky a cestovinové fliačky...“

Ještě že důležitá slova jako láska, rodina a především pak pivo se řeknou stejně!