#onadnes

Přeju si její přítomnost se vším všudy, přestože jsem nervózní a trochu naměkko. Dneska jí odpustím všechno, i ty nejvíc do nebe volající chyby.

Tuším, že voní. Chtěla bych jí vidět, dotknout se jí, položit na ni tvář, přikrýt ji vlasy a přesvědčit se, že je skutečná. O jejím vzhledu jsem ještě před časem pochybovala (nohy byly popravdě trochu problém) a nakonec... ani ta lýtka neřeším.

Hned od rána jsem jí sháněla. Teď jsou tři odpoledne a nic. Žádná věrohodná informace o její přítomnosti. Volala jsem všude, kde by právě teď mohla být, ale nikdo nic nevěděl, nebo mi maximálně sdělil, že se objeví nejdřív zítra, spíš až za dva tři dny! Zavolej jinam, napiš mail, zprávu tomu a tomu, té a té... Jenže, kdo mi ještě dneska odpoledne odpoví?

Vypadá to, že se nedočkám... tajemné, vzrušující a nedosažitelné... přestože dneska jsme spolu mohly mít vekolepé rande. Jsem připravená na všechno (kromě toho, že nedorazí). V podvečer jsem utekla z festivalového představení Dejvického divadla (!), protože jsem s malými závratěmi z toho očekávání skoro přepadla přes zábradlí lóže. Koupila jsem narychlo v Žabce nejlepší sekt a probdím kvůli ní třeba celou noc (za následky plně přebírám odpovědnost).

Dobře, ještě to nevzdám, ještě budu bojovat a do mrtva volat všem možným i nemožným zúčastněným. Mám přece slušný trénink.

Jenže kam se na ni hrabou dospívající dcery se svými domácími absencemi. Ty napíšoutřeba přitroublou esemesku, kde se přibližně pohybují, a i když se mi to nelíbí, jsem v jakémsi matném obraze. Ale tohle není matné, to je absolutně matoucí! Někam vyšla, ale nikdo přesně neumí říct kam.

Může ženská v šestačtyřiceti takhle zblbnout? Může!

Tolik energie jsem jí věnovala. Skoro bych mohla říct (i když nerada), že jsem se kvůli ní vzdala...a já se fakt nerada obětuju... mnoha večerů a víkendů, kdy jsem se mohla smát s dětmi a objímat se svým milým. Taky rodinné dovolené na horách jsem se vzdala. I poloviny letního pobytu. Tolika času, že nejsem ochotná počítat, kolik jsem toho možná zmeškala. Takže, kde teď jako je? Kdo cizí na ní necitlivě šmatá, kdo neznámý ji zvědavě okukuje, kdo si jí, nedejbože, nevšímá, kdo ji právě teď míjí? Patří přece ke mně…

Nebo je to jinak? Má už svou vlastní cestu, vlastní příběh, kterému nerozumím a nemůžu ho následovat?

Řekli mi, že dneska půjde ven. Jenže nikdo přesně neví kam. Ani odpovědný pracovník to nejspíš neví. Cítím se trapně jako zamilovaná patnáctka, ale volám mu. Odpovědný pracovník zaujal pochopitelně racionální postoj: „Zítra, pozítří uvidíme.“ Uvidíme, řekli slepí… Stojím na hraně touhy a rozhodnutí to pro dnešek vzdát.

Můj milý je právě otrávený jako malajský šíp, protože mu něco důležitého v práci nevyšlo a jeho jedinou vidinou je nastoupit v Praze na rychlík, zavřít všechny informační kanály, oči, uši a myšlenky na dnešní marnej den a prostě odjet domů.

Do tohoto rozpoložení mu provinile volám: „Vůbec nevím, kde je. Dopátrala jsem se - přes dvacet telefonů a mailů, že snad někde na Václaváku. Mohl by ses tam, prosím, podívat?“ (Proč do toho, marjápano, ještě zatahuju jeho?)

„Nevím. Ujel by mi už druhej rychlík.“

Ok. Vzdávám jakoukoli další snahu o dnešní setkání. Jde to už hodně přes závit. Zapomenu na všechny probdělé noci s Ní, na všechny ty studený večeře, i když... dělala jsem to přece pro Ni.

Beru zpátky, kecám. Dělala jsem to hlavně pro sebe.

„Vykašli se na to a nechoď pátrat na Václavák. Nech jí bejt a pojeď domů“, říkám svému milému. Možná se za pár dnů sama objeví někde poblíž.

Nastalo dlouhé ticho.

„Najdu ji a pojedu dalším vlakem“, řekl najednou rozhodným hlasem.

A v deset večer mi ji předal.

Mou první knížku.

Navzdory té upocené cestě, byla neuvěřitelně hladká na dotek a opravdu voněla.

Moje veřejná milenka

Znám jednoho muže, který je,viděno mýma očima, zakuklená víla. Genderové předsudky stranou. Jeho duše působí mnohem subtilnějším dojmem než mohutné tělo a spíš by ho přemluvili k bosému tanci za úplňku než k Plesu v Opeře.

Dobývá svět dat, ale také se opájí myšlenkou, že jednoho dne zmizí do lesů, a když jej žena nebude následovat do chýše ve stromoví (což myslím neplánuje), zavře se za ním navždy. Ke všemu chodí pořád bos. Slušně tím prý rozhodil ruské hosty karlovarského hotelu. Sami sice přišli k večeři zčásti v teplákách a gumových pantoflích, ale obutí. Kdyby věděli, mávali by transparentem: VÍLY VŽDY BEZ VEČEŘE!, takhle jen předvedli zdařilé pantomimické etudy na téma opovržení. Také vyprovokoval k akci švýcarského celníka, který při pohledu na chodidla lezoucí z nacpaného auta vyhodnotil, že tenhle zastydlý hipísák pašuje nejmíň dva pytle hulení. Ve skutečnosti musel domnělý hipísák, jinak zodpovědný muž - občan platící daně, DPH a evangelík navrch, obrátit kufr naruby - a umíte si představit těch krámů, které vezl dceři na půl roku zahraničních studií. Celník, který evidentně nepoznal vílu, zkoumal obsah i doklady s citem pro detail hodným filatelisty. Když nic závadného nenašel, tak mu jen důrazně doporučil, ať si obuje boty!

O krizi mužské a ženské identity toho bylo napsáno hodně. Stejně tak o tom, že mnozí muži jsou šovinističtí machové nebo rozmazlení měkkýši toužící po ochraně a vedení silné partnerky, i o tom, že ženy jsou čím dál víc ekonomicky nezá-vislé, že chtějí být milované a hýčkané, ale umějí se prosadit stejně tvrdě jako chlapi. Ale kde jsou zakuklené víly? Třepetavé, snivé, mámivé, rozmarné, někdy poťouchlé a tvrdohlavé, co mají chodidla od hlíny a čisto v duši. Ty, kterým jsme byly vnitřně tak blízko v dětství, dospívání nebo zamilovanosti a co teď krouží pánví na kurzech orientálních tanců, meditují nebo běhají po hvozdech.

Když mi bylo za dva dny třicet, vedly jsme s mámou hovor na téma, co třicítka vlastně znamená. Jsem už stará? Tak brzo? Už si nezatancuju jen tak na chodníku? Seděla jsem nad kafem plná odporu a zmatku a máma se smála. Říkala něco o nejlepších letech, kdy děti odrostou a ženy rozkvetou, neboť se začnou věnovat samy sobě. Neplánovala jsem hledat a nalézat sebe sama někde v Barmě se slovy: „Musím se posunout dál!", protože moje opuštěné dcery by pak musely proležet léta na pohovce psychoanalytika a to bych jim nepřála (ať radši leží s někým zábavnějším). Potom se máma zeptala, co bych si v životě nejvíc přála. Ošívala jsem se, že to bude znít obecně a divně, že mi nebude rozumět, a nakonec jsem vyklopila: „Být ženou." Tenhle čtrnáct let starý hovor jsem jí nedávno připomněla. „Jo, asi splněno," řekla jsem rozpačitě. A vzápětí mi došlo, že jsem prošvihla přání před čtyřicítkou. Měla jsem sice oproti plánu další malé děti, ale věku jsem se už nevzpouzela. Když máte v náruči dítě a prsa plná mléka, cítíte se nesmrtelná. Neřešíte ,hlubokomyslné` otázky a hledíte si hlavně těla, citu a intuice. A dnešní přání? Nezapo-menout na vílí princip. Na lehkost, mystiku půlnoci i svítání, tajný tanec za zamčenými dveřmi, ne-čekaná obdarování, na sesterství, ochrannou ruku nad básníky a ji-nými outsidery, na smích, chicho-tání a vlasy v pohybu. Ano. Vlasy. Nenechám si je ostříhat. V rámci zachování vílího principu.

Vztah víl k lidem je ale často líčen také jako velmi kladný. Někde víly mladým mužům neubližují, ale naopak jim pomáhají, drží nad nimi ochrannou ruku, a dokonce se za ně mohou i provdat. Ale takový sňatek mívá podmínku, která nesmí být porušena, jinak víla muže opustí. Takovou podmínkou je třeba to, že muž nesmí víle nikdy vyčíst její vílí původ, ustřihnout jí vlasy nebo se snažit zjistit, co dělá v noci v zamčeném pokoji. V pověstech tuto podmínku obvykle nedodrží a víla od něj i s jejich dětmi odejde. Dokud je ale víla s ním, pomáhá mu svými znalostmi i kouzly a manželům se daří. Jejich děti bývají neobyčejně moudré a mají výbornou paměť.

Ta,co klepe na dveře vlastního domu. Strká dudlík manželovi do úst. Rozkrájela by i šneky na centimetrové kostky, kdyby je před nív době oběda někdo postavil. Zamilovaná matka.

Najdou se mezi námi hvězdy, které to na mateřské dotáhnou tak daleko, že pozvou hosty na slavnostní oběd, s batolaty obtočenými kolem nohou uvaří excelentní svíčkovou a pak servírují talíře s houskovými knedlíky rozkrájenými na centimetrové kostičky. Něco tu snad není v pořádku? Znám paní, která při chystání hnízda před porodem vycídila v bytě všechny šuplíky a snad i klíčové dírky a vrcholila hloubkovým úklidem manželovy dílny a nářadí, včetně výstavy šroubů a matic podle velikosti. Tomu říkám precizní přístup k mateřství.

Když zamilovaným matkám nastanou Šeherezádiny noci, nemůžou spát. Aby přežily, dokola vyprávějí na mléčných hostinách svým princeznám a princům pohádky a ukolébavky, které se časem zredukují na úpěnlivá zaklínadla: „Proboha, ať už to dítě zmlkne a spí!" V prvních týdnech „laktační psychózy" se mi dokonce stávalo, že jsem zničehonic vyskočila z postele a zděšeně spustila na spícího manžela: „Proč jsi dal tu malou na skříň?!" Když se vzpamatoval, ukázal na postýlku, kde holčička klidně oddechovala, sklopil do postele sebe i mě a já upadla do přerušovaného bezvědomí. Šeherezádiny noci totiž nemilosrdně rozkouskují základní dělení času na den a noc, do dvou-, tříhodinových nebo dvacetiminutových intervalů mezi kojením. Přesto jsem málokdy byla v životě šťastnější. Ale věděla jsem vůbec o tom? Zachytíme v životě bohatství přítomnosti, nebo se zbytečně moc soustředíme na to obtížné, otravné, nebo dokonce trapné? Vyrazili jsme tehdy například na koncert a kamarádka sedící přede mnou si vzala na klín našeho syna. Spokojený chlapec vydatně slintal chůvě na šaty, takže se otočila a šeptem požádala o bryndák. Zalovila jsem v tašce, vytáhla plenu a začala svědomitě utírat otevřená ústa šokované kamarádky. Když mě od sebe odtrhla, cítila jsem se jako naprostý magor. Vyplížila jsem se do předsálí s jedinou touhou - stát se létajícím dudlíkem nebo bílou plenkou vlající večerním povětřím tam, kde po mně nebudou chtít nic víc, než abych byla čistá a suchá. Do roztrhání těla. Víc toho asi nezvládnu. O přestávce mě přítomné kamarádky zachránily před vývojovou degradací proměny v plenu tím, že mi za výbuchů smíchu převyprávěly všechny zde popsané historky. Neřekly mi: Jsi magor, ale řekly: Všechny to známe - napiš o tom fejeton.

Když jsem v těch dobách viděla jít po ulici nějakou gazelu, snila jsem, že sundám ze zad batoh a vyjdu do nočních ulic jako Šeherezádina toulavá kočka. Pak se to jednou stalo. Kráčela jsem v šatech městem, jenže něco bylo špatně. Pořád mi něco chybělo, ale pozornost to nebyla. Otáčela jsem se totiž kolem vlastní osy pokaždé, když jsem se zvedla v tramvaji nebo ze židle v kavárně. Měla jsem podpatky, ale chyběl kočárek, taška s plenami, s nákupem, nikdo mě netahal za ruku. Co s tím? V nejbližší večerce jsem koupila půlku chleba a máslo a strčila to do kabelky. Party hard mohla začít...

V období Šeherezádiných nocí potřebujeme ujištění, že ten únavný stereotyp má hluboký smysl, ale také, že stále existujeme samy o sobě, že nás to nezabije. Přejeme si být inspirovanou a inspirativní ženou v ryze nepraktickém oblečení. Jenže problém je jinde. Když uplyne nevyspalým Šeherezádám úspěšně tisíc a jedna noc, obléknou sako, nastoupí do zaměstnání a ráno brečí před mateřskou školkou. V ten moment ztrácí svou cenu zajímavé pracovní úkoly a cokoli dalšího. Uplyne dalších tisíc rán a přijde první školní den.

Když slaví narozeniny děti, mám radost.Vybavuji si do detailu den porodu a připíjíme siv minutě jejich narození (pokud to nenív 5.36). Dodnes přesně vím, co slavím.

Vy dospělí slavíte naroze-niny dost blbě, řekla mi studentka Tereza s nechápavě zvednutým obočím. „My jdeme do Hifáče a všichni, kdo nás mají rádi a mají peníze, nám koupí panáka nebo víno, popřejou, zatancujou si s námi. Ty uklízíš, vaříš, zdobíš, pak se zlobíš, protože nestíháš, na závěr umyješ horu nádobí a je po všem." Jenže pokud oslavu narozenin považujeme za novodobý rituál (prý se slaví teprve od středověku), pak právě hostina je důležitá. Už od dob řeckých olympských hostin má potenciál vytvářet posvátné pouto mezi hodovníky. Jen mi v tom nesedí ten obraz urvané, nenaladěné ženské. Co s tím?

Snila jsem o rozpustilém výletu s přáteli historickým vlakem, o koncertu Szidi Tobias a Davida Graye, o večeři s hromadou krevet, ale také o tom, jak budu ležet ve vlhké páře a v tichu vdechovat vůni levandule, rozpouštět se v magických účincích tepla a vody. Protože prvek očekávání je přímo úměrný prvku zklamání, stačilo vykročit z pasivity, být trochu víc otevřená a časem skutečně přicházely k narozeninám pozvánky do vířivky, sauny i na aromaterapeutickou masáž. Je to úžasné, uvolňující a umožňuje to soustředit se i na jiné věci než piné talíře a sklenice. Nicméně přišly i další nečekané zážitky - například certifikát na hodiny zpěvu nebo večírek ke čtyřicátinám v jednačtyřiceti.

Když mi bylo čtyřicet, valila jsem se posledními čtyřmi týdny k porodu čtvrtého dítěte, a přestože téměř celé těhotenství jsem prožila piná energie, živoucí a optimistická, konec byl ztěžklý a dýchavičný. Vzpomněla jsem si tehdy na humor věkově zralé lesní dělnice, které se hajný zeptal na číslo bot, aby jí objednal gumovky, a ona s úsměvem vrkla: „Nahoře i dole čtyřky, Fando." Mě čtyřky převálcovaly. Dva dny před čtyřicátinami mě sklátila viróza, bojovala jsem s ní urputně, nicméně hosté přišli v den narozenin k domovním dveřím a jako by na nich viděli morový kříž a za nimi lokomotivu pod parou, nikdo nešel dál, jen na mě ze schodů volali všechno nejlepší a položili dárky. Stála jsem tam nadopovaná echinaceou s chlebíčky v ruce, v lednici baterie jídla a pití a má nálada začala kysnout jako tři krásně zbytečné dorty ve špajzu. Zachránila to tehdy jedna autorská dětská písnička a pak už mě čekaly báječné dny oteklých nohou, funění, hrozící hospitalizace, spaní v sedě, pálení žáhy a jiných radovánek.

Za rok jsem stála na svých nohou, už nepřipomínajících piné konve, a malý Mikuláš byl trochu vratký, ale stál taky. Radovan přišel s nápadem radostné oslavy čtyřicátin v jedňačtyřiceti a pozval všechny mé staré kamarády do hospody. Vstoupila jsem tam jako poslední, když jsem uspala dítě. Sice na mě nikdo nevyskočil ze tmy a neřval happy birthday, ale překvapená jsem byla hodně. Proti dveřím seděla kapela, se kterou jsem kdysi měla krátký pěvecký románek, a dodnes k ní mám sentimentální vztah. Určitě jsem byla rudá jako školačka, vyražený dech jsem maskovala posmrkáváním a usmívala se jako truhlík. Totéž se opakovalo, když jako předskokan vystoupila rodinná kapela, do které manžel s nejstarší dcerou premiérově zatáhli i sedmiletou Ester. Nejen že vtipně zazpívala, ale hlavně mi to po celou dobu příprav vydržela nevyžvanit! Tančilo se až do rána a jeden distingovaný padesátiletý kamarád vylezl na stůl, aby mi snesl ze zdi zlatý fotbalový pohár, a všichni jsme se z něj napili vína.

Všechny vody moravské země ubíhají po svahu k jihu, napsal kdysi Eduard Štorch. Směrem najih se oteplují vzduch i vztahy a nemusíme dojít až do horkokrevné Itálie. Citová otevřenost, lpění na rodině, dětech a vstřícnost k lidem obecně je pro Moravany typičtější, než pro Čechy.

Morava je žena a Čechy jsou chlap, říká kamarád astrolog. On to vyčte z planetárních a jiných konstelací a mně to sedí pocitově i zeměpisně. Jižní Morava je živá a bohatá z toho, co plodí - révu, pšenici, švestky, meruňky...Je úrodná, teplá podnebím, měkká svým jazykem a vřelá vztahy. Ženská se vším, co k ní patří.

Když přijedu na jižní Moravu, tráva sice není zelenější, jen ovoce zralejší, polní cesty světlejší, domy nižší, upřednostňující dvůr a zahradu a dřív nebo později mě tu někdo osloví a „povykládá“. Shodli jsme se nedávno s dcerou, že obě trpíme jednou infantilitou - když Brit nebo Francouz hovoří plynně anglicky nebo francouzsky, zdá se nám ohromně inteligentní, í kdyby to byl sebevětší blb. A když Brňák mluví plynně brněnsky, jeví se nám jako ohromně vtipný, i kdyby to byl sebevětší dacan. Na jižní Moravě se nejspíš setkáte s bezprostředním pozváním a přístupem: "Děcka, já dojdu, donesu, nachystám, vypijte si pohárek, sedněte, povykládáme.“

Letos jsme vyrazili na pálavský festival Otevřené sklepy, kde zejména malí vinaři potěšili osobním přístupem a pohostinností. Dámy ostře hlídající svou linii by měly samozřejmě s kuchyní zdejších žen problém. Moravské müsli jsou zkrátka pořádně upražené škvarky. K obědu vás uctí kačicou, husou nebo řízkem, k večeři prkénkem se slaninou a beranímí rohy. Na koštu se držte pravidla: kdo chce stačit, musí svačit, a na tofu se salátem zapomeňte. Mohlo by se totiž stát, že budete mít na ochutnávku vzpomínky osudné (např: ...tak zle mi V životě nebylo), nebo dokonce ostudné (... pozvracela jsem valtického starostu).

Na krku už mi viselo leccos - klíči počínaje a dětmi konče - ale festivalová sklenička na víno poprvé v životě. Plastové závěsy nám uvolnily ruce, což se hodilo hlavně v autobusech, kterými jsme se přesunovali z Mikulova do Věstonic a dalších obcí. Češi ztratili typický odstup „studených čumáků“ právě v nich. Už na dopolední trase jsme jeli jako jeden velký „obložený sendvič“. Zbývalo jen ze všech sil zatínat střed těla a udržet se tak ve svislé poloze. Jak se odpoledne spolu se skvělými ryzlinky a pálavou doslova přelilo do večera, nálada byla uvolněnější až intimní. Češi si přihrávali na vtipné smeče, aniž se znali, reagovali jako sehraná parta. V závěrečné jízdě ze Strachotína do Pavlova přistoupili dva pasažěři a ozvalo se rozvemé: „jedete na Zličín?“ "Neee! My jedeme na I. P. Pavlov,“ kdosi zahlásil. "Nevadí, ale, Míňo, drž se plánu,“ křikl rozjařený mladý muž instrukce na slečnu. Autobusem projelo několik vln smíchu, účastníci se statečně klátili jako třtina ve větru nebo připomínali lžičky v šuplíku a až v ostrých zatačkách chlapec příkaz dementoval: "Míňo, změna! Pusť se plánu, drž se tyče!“ A to už nešlo ani zatínat střed těla, brečela jsem smíchy a držela mě jen lidská hmota kolem. Když se první vlna cestujících vylila na mikulovské zastávce ven, můj soused se odlepil, přemýšlivě nakrabatil čelo, upil ze skleničky na krku zbytek vína a pronesl, že jsme tak frustrovaní a lační po lidském teple, že si užíváme i tlačenici v autobusu jako slastnou blízkost. Škoda, že to tak nefunguje i v pražském metru...

Jako Husákovy děti jsme byli školou vychováváni ke stádnosti a poslušnosti, abychom pracíi pseudomorálkou dobře sloužili socialistickému zřízení. Naše děti naštěstívyrůstajíve svobodě a někdy také tlaku a zmatku, jak se v profesním světě uplatní.

Měli jsme vzrušující dětství. Povinně jsme se učili střílet, zkoušeli plynové masky a igelitové pytlíky na končetiny jako trénink obrany před chemickým nebezpečím. Casto jsme vyplňovali dotazníky, které se týkaly politiky a toho, čím v budoucnu přispějeme socialistickému průmyslu, zemědělství nebo pracující inteligenci. Ze zdí na to shlížel masový vrah Lenin, často také Dáma s hranostajem, Jan Amos Komenský a Van Goghovy Slunečnice.

Oslavy Vítězného února a 1. máje jsme doprovázeli pionýrskými šaškárnami, stáli na náměs-tích s mávátky a mávali soudruhům ve třicetistupňovém vedru nebo v minus pěti. Omdlelé pionýry zdravotníci položili ke kostelu na stoly, u kterých jindy babičky prodávaly dušičkové věnce, a když se nezvedli, odvezla je sanitka. Dodnes vidím mámin ,protisocialistický` výraz, když mě o mírových slavnostech v poledním vedru saniťák přivedl domů. Bobřík psychické odolnosti nastával s příchodem dětské doktorky, která před celou třídou dělala hromadnou prohlídku. Když se pak ptali, čím budu, věděla jsem, že doktorkou, která se za dopoledne podívá celé škole do trenýrek, určitě ne. Chtěla jsem být letuškou, celnicí (teta žila v západním Německu), téměř povinně zpěvačkou, herečkou a chovatelkou koní, a pak už jen vědkyní a novinářkou.

Mé děti neběhají se samopalem po lese, nepadají jako mouchy na mírových slavnostech a za to jsem moc ráda. Ale taky se jich prý ve škole tolik neptají, čím by chtěly být, a to je možná škoda. Jejich generace je v této otázce díky Bohu svobodnější, studenti jsou zodpovědní sobě, ne socialistickému zřízení. Někdy se ale dost divím, kdo všechno u nás studuje. Můj známý vysokoškolský profesor dost otráveně končil kariéru s tím, že nemohl (kvůli financím fakulty) od zkoušky vyhodit studentku biologie, která nerozeznala jeřabinu od brusinky. Ve vlaku se jednou dost hlučně a poněkud slabomyslně bavily dvě slečny nad sešity, mně proletělo hlavou, ve kterém učilišti z nich asi mají radost... A ejhle, za chvíli se ukázalo, že budou magistrami. Už brzy se zřejmě staneme národem vzdělanců. Hlavně v humanitních oborech, protože málokdo chce být ,jen lopatou'. Řada vysokoškoláků přesně neví, co chce po skončení studia dělat, a bojí se, že se v oboru neuplatní. Tuší, že antropoložek, mediálních a politických znalců asi nebude potřeba víc než stavbyvedoucích, techniků a zdravotních sester, ale co s tím? Statistiky říkají, že nejvíce nezaměstnaných absolventů univerzit se rekrutuje ze zemědělských a humanitních fakult a lépejsou na tom technické, právnické a zdravotnické obory. Nezávidím jim. Taky bych nemohla být strojařem a vlastně celý život řeším otáz-ku: Čím budu, až...? Dětské sny mě v různé míře a v různých obdobích provázejí pořád. Kdybych byla elegantní letuška, znala bych protinožce, uměla dělat ty zábavné věci rukama, co letušky před sta-tem dělávají, a hlavně bych nikdy nevylívala kafe, jen co doma slezu schody na zahradu. Kdybych byla celnicí, byla bych chytrá jako liška, pružná a intuitivní, co bleskově odhalí padoucha a silou svého pohledu ho znehybní. Kdybych byla džezovou zpěvačkou, zpívala bych bigbít i šanson s velkou lehkostí. Netrápila by mě tréma a technika a uměla bych si to pořádně užít. Kdybych měla víru třeba jako matka Tereza, voněla bych mýdlem a trávou a uměla zapomenout na své ego. Neštítila bych se různých podob tělesnosti a dokázala bych lidem přinést mísu i naději.

Kdybych byla charizmatickou novinářkou a psala reportáže a politické komentáře přispívající ke světovému míru, mohla bych třeba zavolat ruskému prezidentovi a říct něco jako: „Ty, Vlado, neblbni už s tou rozpínavostí, máš snad už těch nadměrných metrů dost!"

Když se stane něco zlého, položí malá Kateřina mé kamarádce zásadní otázku: „Mami, anděl to ví?"A ona v pevné víře nebo slabé naději odpoví ano. Teprve pak se holčička uklidní, protože věří,že problém je v dobrých rukou.

Nervozitou a hlady jsem si skoro ukousala gelové nehty. Seděla jsem v kadeřnictví v Trenčianských Teplicích a za půl hodiny měl přijet jediný přípoj na rychlík, kterým jsem mohla odjet do Čech. Mokré vlasy se mi ještě lepily na krk, před sebou celý den na trati a už teď mi v břiše kručelo jako v jukeboxu. Vedle v křesle naštěstí seděla vedoucí místních potravin a řekla jen: „Stavte sa ríchlo." Dosupěla jsem do obchodu a ta cizí paní se mnou běhala od pečiva k rajčatům, jako bych byla její vlastní. Andělské vyvrcholení nastalo u pultového prodeje, kde mi rozkrojila rohlíky, naplnila je šunkou a zabalila. Vzápětí předběhla frontu u pokladny s vysvětlením: Jede jí vlak. V cílové rovince jsem potkala Kornela, kterého jsem sice skoro neznala, zato mě i kufr naložil do auta, v Teplé koupil kafe a strčil mě s ním do rychlíku. Slovenské sestry a bratři zachraňovali neuvěřitelně roztomile.

Poprvé jsem zažila záchranáře na vodáckém táboře na Vltavě, bylo mi asi jedenáct a s Michalem jsme v uzavřené kánoi ovládali leda ‚hodiny'. Točili jsme se kolem vlastní osy z Rožmberka až do Krumlova jako při pekelném valčíku. Zadákovi se to nezdálo ani vhodné, ani vtipné, takže jediné, co se tady na táboře naučil dobře, bylo seřvat háčka. Činil mě odpovědnou asi i za hustotu komárů nad Vltavou a smrad z papírny Větřní. Zato Danu, která se něčeho lekla (asi ještě neviděla žábu) a vyskočila rovnou z lodi na nejbližší větev, zachraňovali ochotně. Visela na vrbě celá drobounká a blonďatá, ječela jako siréna a vodáci si mohli pádla přerazit. Vystřídaný zadák Tonda jel na pohodu, pádloval těžkou rukou venkovského kluka a hlasitě zpíval sprostonárodní písně. První jez jsme sjížděli v dešti s instrukcemi: nepřestat pádlovat!, když se cvaknete, první chyťte pádla!, pak loď. Jasně, že uprostřed jezu jsem přestala pádlovat. Probrala jsem se nárazem do hlavy v bledém světle a vedle mě se mihotaly Tondovy tenisky přivázané k sedačce. Tak mladá a tak mrtvá... Dlouho mi nedocházelo, že jsem pod lodí, asi jsem se do hlavy praštila fakt hodně. Co to říkal soudruh? Pádlo nemám, čili loď zevnitř převrátím. Což nešlo. Očumující vodáci viděli ruku zmítající se u boku lodi a ve svetrech naskákali pod jez. V té chvíli mě napadlo lod podplavat a můj blížící se zachránce pak jen vzdychl: „Teda, holka, tys mi dala! Poslední suchý oblečení." Soudruzi vedoucí byli bílí víc než já, Tonda ze břehu mával svým i mým pádlem a zpíval „já mám v Praze tři domy, až je koupim, budou mý". Byla jsem zachráněná a rozhodnutá, že na Vltavě už mě nikdo neuvidí, což jsem dodržela. (Jen po letech jsme .se s Michalem náhodně potkali a on se chlapsky omluvil, že ty hodiny tenkrát byly jeho chyba.)

Václav Havel mi změnil život. Prodloužil mi Vánoce o jeden den a probudil ve mně pocit občanství, přestože mi titul občanka nejdřív připadal podobný jako soudružka a rudý průkaz vyčuhující z kapsy tesilek.

O třetí adventní neděli ráno jsem tradičně snídala ostružiny, vykoupala se v mléce a medu, oblékla bílou splývavou řízu a nechala se v posteli zasypat hortenziemi. Objala jsem své klidné a mírné děti a zamávala jim ze dveří. Při tónech Chopina jsem se pak odložila na lenošku, soustředěně uzobávala cukroví z vyhlášené cukrářské dílny a bylo mi teplo a sladko... jen vůně medu, vanilky, kardamomu.., žádný spěch..., když vtom zavolal táta: „Náš pan prezident zemřel". Ruce mi spadly do kýblu s vodou a bylo po snění. 23. prosince 2011 jsem tedy svlékla tepláky a jela do Prahy na pohřeb Václava Havla. Radovan se obával radovánek s pražským parkováním a prodíráním se davy k bráně Hradu (navíc davy úplně nesnáší) a já se bála, že budu brečet ještě čtyřiadvacátého, že nestihnu udělat salát a že všem zkazím povinnostmi Štědrý den (nesnáším zmatky o Vánocích). Možnost nejet jsme hned zavrhli. Na to jsme měli Václava Havla moc rádi. Shromáždění bylo nezapomenutelné v tom, že připomínalo demonstrace z listopadu a prosince 1989, kdy se lidi v davu k sobě chovali jako lidi, s respektem a vstřícné. Tehdy hlasité provolávali Havel na Hrad a teď při rozloučení s ním stáli u brány Hradu tiše a hrdě. I malý Mikuláš v kočárku cítil, že není vhodná chvíle pocvičit své ego. V ten zimní den zasutý v hloubi prosince, jak zpívá Paul Simon, byl pohřben velký muž našich dějin a jiný velký muž, řečeno s nadsázkou, se měl zítra po dvoutisící jedenácté v Betlémě znovu narodit. Když někdo umře o Vánocích, říká se, že nebesa jsou otevřená. Byla hrozná zima, a tak jsme si cestou z Hradčanského náměstí koupili svařák a nakonec nespěchali domů a zašli na horkou polívku do kavárny. Dívali jsme se z okna na tichý průvod lidí, čas se na chvíli zastavil, byl plný zvonů a pokory. Je to možné, že je 23. 12. a já si sedím v kavárně na Hradčanech, piju kafe a nikam nespěchám? Cestou domů jsme plánovali, co vynecháme, abychom dohnali časový skluz - štědrodenní procházku, houbového kubu k obědu, obojí? Abych setřásla únavu, tradičně jsem si k výrobě rybí polévky pustila Známku punku. Byli jsme na to rychlovaření dva i s pomocí dětí, na které ještě působil havlovský vánoční dárek. Pravda a láska totiž ten den zvítězily nad obvyklým předvánočním bengálem. Asi proto jsem kývla na manželův návrh, že Vánoce nám odteď vždycky začnou o den dřív. A za rok 23. 12. jsme opravdu vyrazili do Prahy, dali jsme si skvostný oběd v italské tržnici, kde můžou i batolata jíst špagety s rozběhem. Byl to vlastně takový nečekaně internacionální výlet. Když jsme se totiž přišli podívat na vánoční strom, který vyrostl kousek od nás, v colloredomannsfeldském lese a znali jsme ho osobně, připadali jsme si spíš jako na výletě v Petrohradě. Smrk i Staroměstské náměstí byly obtěžkané dekoracemi výrazně nečeskými. Všude zmatek a lilo, až praštělo. Nasadili jsme kapuce a vydali se na Vyšehrad zapálit Václavovi svíčku. Nikdy jsem Slavín neviděla tak liduprázdný. Prošli jsme hřbitov křížem krážem se svíčkami v kapsách, pieta se zvrhla v pátrací akci, ale Havlův hrob nikde. Promoklé děti na nás upíraly tázavé pohledy. Jsem sice vlastenka, ale tuším, že ne jediná v zemi, takže: kde jsou všichni ti další občané, co měli stejný nápad? Potkali jsme jen jednu místní maminku s kočárkem, která marně hledala s námi, pak v mobilu a nakonec vyslovila zásadní větu: „Havel je jinde." . Co teď? Změnit hřbitov? Ne. Stoupli jsme si všichni ke dveřím kostela a zapálili svíčku tam, na Vyšehradě. Václav je totiž jinde. Možná mu tam letos o Vánocích jeho přítel Lou Reed zahraje na kytaru. A v tom případě bych byla ráda mouchou na okně ráje.

OnaDnes 51/2013