#normalohler

Ohlerova cesta začíná ve Vojenském archivu ve Freiburgu, za informacemi se ale vydává i do USA, absolvuje řadu rozhovorů, navštíví starou továrnu, která kdysi zpopularizovala v Německu pervitin a začala ho dokonce přidávat do čokoládových pralinek pro více zábavy při domácích pracích… Autor však neskočí rovnýma nohama do vřavy 2. světové války, vyprávění začíná už v 19. století, kde můžeme najít prvopočátky později hojně užívaných drog. Po 1. světové válce sledujeme Berlín prožraný opiátovými doupaty a drogovými orgiemi, proti kterým nacisté mocně brojí. V kontextu pozdějšího (zne)užívání drog ve vojenském snažení se to zdá až směšné, vezměme však na vědomí fakt, že v době vypuknutí války byl pervitin ještě stále legální a běžně dostupný v lékárnách.

Normal Ohler se svou knihou nesnaží agresivně najít odpověď na otázku, jak moc vývoj v Třetí říši ovlivnil všudypřítomný rauš, i když mezi řádky cítíte, že úplně bezvýznamný nebyl, proč by tu knihu jinak taky psal… Jako fakt předkládá skutečnost, že byl pervitin rozhodující složkou blitzkriegu, kterou otestovaly jednotky při vpádu do Polska, a pak úspěšně využily při tažení do Francie. Nepotřeba spánku, přemíra energie, potlačený hlad, to vše umožnilo rychlý přesun a vyřešilo pomalé zásobování. Zfetovaní vojáci byli natolik efektivní, že jim drogy dodávali ještě dlouho po tom, co už byl pervitin zakázaný. Ale i 35 milionů dávek pervitinu objednaných pro první bleskovou válku chřadne před zoufalými pokusy těsně před nacistickou porážkou, kdy cpali čtrnáctileté chlapce do ponorek a pomocí koktejlu pervitin-kokain-eukodal je drželi v bdělém (méně už bojeschopném) stavu až 4 dny. Při popisu těchto hrůzostrašných praktik si můžete u Ohlera všimnout i mírného ukazování prstem (např. nepotrestaní důstojníci námořnictva, kteří před nasazením testovali drogy v Dachau).

A drogy se nevyhnuly ani nejužšímu vedení – Himmler závislý na morfiu, Göring taky lupal pilulky po hrstech. V roce 1943 došlo i na abstinenta a vegetariána Hitlera, kterého k závislosti popostrčil jeho osobní lékař Morell. Eukodal ho udržel na nohou při jednání s Mussolinim, který se už už chystal sběhnout na druhou stranu, kokain pomáhal při léčbě dutin po nezdařeném atentátu, práceschopným ho časem učinil i pervitin a spát mu pomáhaly opiáty. Ke zdraví mu jistě nepřispěly ani šílené doktorovy pokusy s injekcemi z parazity napadených vnitřností dobytka. Ohler naznačuje, že byla celá řada nesmyslných rozhodnutí provedena pod vlivem drog, ovšem upozorňuje, že toxický koktejl jen umocňoval to, co v Hitlerovi už dávno bylo. Popis Vůdcova finálního aktu, kdy v bunkru pod Reichstagem došly drogy, je tak otřesný, že jsem z jakékoliv touhy po něčem podobném navěky vyléčená (ne, že by tam nějaká touha v prvé řadě byla…)

Dne 30. dubna 1945 v 15.30 zahynul pacient A, předávkovaný směsí jedovatých látek, na svůj vlastní systém potlačování reality, na svůj ultimativní, od počátku k nezdaru odsouzený pokus nechat splynout svět v jedno v totálním rauši. Německo, země drog, útěku od světa a světobolu, hledalo svého superfeťáka. A ve své nejtemnější hodince ho našlo v Adolfu Hitlerovi.

Totální rauš mě totálně bavil. Svižný styl, fascinující téma, precizně opoznámkované, v miliardách stran popsaných historií Třetí říše vyniká a přináší nový pohled. A až budete kroutit hlavou nad tím, jak mohly být na všech sloupech veřejného osvětlení lákavé reklamy na tabletky pervitinu, které celé Německo lupalo místo mnohem dražší kávy, popřemýšlejte o tom, jestli se budoucí generace nebude stejně podivovat dnešním všudypřítomným reklamám na alkohol (píše se o tom až v doslovu, ale myslím, že by to mělo zaznít ještě před přečtením).