Nedávno jsem viděla na instagramu vlákno o hnědých skvrnách na tmavých dámských kalhotkách. Způsobují je přirozeně kyselé výtoky z pochvy. Jsou úplně normální. Máme je prý všechny. Já určitě.
O čem lze vůbec ještě psát v době totální normalizace vnitřního života? Všechno na mém i všech ostatních tělech je normální. Stejně jako všechno v mé i všech ostatních hlavách a v mé i všech ostatních duších. Může ještě něco někoho zajímat tak, aby o tom chtěl psát? Nebo číst? Nebo aby to chtěl někde a s někým provozovat?
Každá generace postmoderního západního světa spolu spí podle průzkumů méně než její rodiče. Možná je to lepší edukací a vyšší zodpovědností, klimatickou úzkostí nebo navyšující se konzumací antidepresiv a anxiolytik. Podle mě je to nudou. Všechny ty zvažované důvody jenom vyplývají ze všeobjímající nudy, která zase vyplývá ze všeobjímající dostupnosti.
Zkusila jsem vystavit svoje tělo mnoha jiným tělům, spala jsem s muži, které jsem nemilovala, a lhala o tom laskavému a vstřícnému muži, kterého miluju. Vystavila jsem svoje myšlenky terapeutce a opravdu upřímně se snažila dosáhnout alespoň pocitu obnažení, pokud ne upokojení. Píšu, abych vystavila svoje nitro textovému editoru a přes sociální sítě komukoli, kdo se s ním náhodně setká v nereálném a nekonečném prostoru globální vesnice. Při tom všem se neděje vůbec nic. Všechno zůstává normální. Jak by taková banalita mohla někoho zaskočit? Vzbudit v něm emoce? Nevzbuzuje emoce ani ve mně.
Věřit ve šťastný konec je naivní, když dobře chápu sebedestruktivní povahu tohohle tápání. Já ale nemířím ani ke špatnému konci, jedině k pohybu po uzavřeném oválu jako Trierova Nymfomanka, ale bez rozuzlení, které přinese ponížení bičem, co bych si sama upletla - sic! - protože ponížení vyžaduje hrdost a hrdost vyžaduje ambici. Já nemám ambici, nemám konec, nemám pointu, nemám téma. Pokud chci o tomhle psát, znamená to jen popisovat. Zalaminovat prázdný, čistý kus levného recyklovaného toaletního papíru.