#nikdynenipozde

Takže se toho změnilo docela dost.

Do začátku podzimu jsem měl pohodlnej klidnej život s nějkou občasnou aktivitou. Jasně, rekreačně squash, fitko, kolo, brusle, běh, ale podle endomonda, které hlásilo doslova pár aktivit měsíčně jsem toho moc nenadělal. Nebyl čas pořád sportovat, žejo. Člověk musí věnovat ten čas práci, kavárnám přátelům a ne furt někde běhat.

“Měl jsem asi slabou chvilku nenaplněného života, když jsem na to Alexovi kývnul,” honilo se mi hlavou ve středu po první tréninku. To jsem ještě ani netušil, že druhý den to bude ještě horší. Přiznám se, že už jsem radši zapomněl, co mě napadalo ve čtvrtek, když jsem měl problém dostat vidličku do úrovně úst a nemohl jsem doma sejít schody.

Teď mám za sebou čtvrtý TRX trénink a musím říct, že aniž bych si snižoval zátěž, tělo si velmi rychle zvyká. Do toho dva tréninky běžecké, třetí jsem musel díky nemoci vynechat a nějaké to individuální cvičení s domácí TRX od 3D Fitness a asi jeden 5kilometrový výběh s ukrutnou kocovinou. To moc nedoporučuju. A #coachHonza se to snad nedozví.

#miseSpartanRace je pro mě jasným závazkem a vím, že ji dokončím. Kromě tý hrozný dřiny mě tam neskutečně baví dvě věci. Těch patnáct lidí (dvanáct spartanů a tři coachové) je neskutečně skvělej tým a není jediný trénink, ze kterého bych odcházel bez úsměvu a dobře procvičené bránice. Je až neuvěřitelný, jak se dokáže vzájemně podporovat a dobře bavit patnáct naprosto rozdilných lidí s různou prací, naprosto jiným trávením volného času a různýh povah.

Druhým důvodem dokončení mise jsou trenéři. Jejich “armádní” přístup budete buď milovat nebo nenávidět. Jasně, po tom, co jsem musel vskákat “žabákama” schody za každou minutu pozdního příchodu, takže pětkrát, jsem ten přístup nenáviděl, ale v celkévém pohledu je fungující a skvělej. Nejsme úplně beránčí skupina a na vlky se musí jinak.