Pak jsme už nabrali směr přímo k jezeru Pukaki. Kemp, ve kterém jsme spali minulý rok byl osekaný o spoustu míst na trávě, ale už nebyl jen pro SC ale pro všechny. Také v něm byly nové záchody. Bohužel, smrděly uplně stejně jako ty staré :D Našli jsme si hezké místečko s výhledem na Mount Cook a šli spát.

Ráno jsme jeli do Mt. Cook village. Ve visitor centru jsme si chtěli koupit místo v kempu na Mueller Hut. Jaký to pro nás byl šok, když nám slečna řekla, že má nahoře foukat vítr až o rychlosti 80 km h a že nám to vůbec nedoporučuje. Také další lidi nám to začali rozmlouvat. Co teď? My jsme sice trošku blázni, ale zase ne takoví. Zavolali jsme Kristě, která měla brzy přijet a domluvili jsme se, že půdeme nahoru a za tmy že to sejdem zpět. Na parkovišti jsme si uvařili, počkali na ni a společně vyrazili. Bylo strašné horko. Asi po kilometru jsme dorazili pod schody. Už dlouho sem chtěl jít nějaký trek sám a vyzkoušet si, jak na tom vlastně jsem. Nyní, když tu měla Peťa kamarádku, to byla ideální příležitost. Rozloučili jsme se a holky vyrazily. Já si nasadil GoPro na hlavu a vyrazil také. Za chvilku jsem je dohnal a pádil dál. Schody byly nekonečné a opravdu náročné. Je jich totiž něco kolem 2000. Pak byla taková jezírka, od kterých byla hezká vyhlídka na Mt.Cook a pokračovalo se dál. U jezírek končily schody a terén začal být docela náročný.

Místy se vyloženě lezlo po skalách a poté se lezlo v prudkém svahu mezi šutry po štěrku. V sedle byla opět krásná vyhlídka a pak už zbýval k chatě jen kousek. Na ikonicky červené Mueller Hut jsem byl za 3 hodiny. Dal sem si tam sváču a šel zpět pro holky i s vodou, která Peti po cestě došla. Chytl jsem je po půl hodině asi 270 výškových metrů pod chatou. Holky to nahoru zvládly za 4 a půl hodiny. Po celou cestu nahoru jsme měli krásný výhled na Mt.Cook. Nahoře byla sice zima, ale zas tolik tam nefoukalo. Litovali jsme, že jsme si ten stan nevzali. Pak jsme zjistili, že jsou volná místa i na chatě. Asi někdo nepřišel. My u sebe ale neměli ani peníze, ani dost jídla a tak jsme si počkali na západ slunce, který bohužel nebyl takový jak jsme očekávali a šli dolů. Cesta s čelovkama nebyla tak náročná, jak jsme si mysleli a u aut jsme byli za 2,5h.

I s Kristou jsme pak jeli zpět do kempu k Lake Pukaki.Ráno jsme se rozloučili a vyrazili na Christchurch. Po cestě jsme se zastavili v Tekapu u kostela, který je známý hlavně díky nočním fotkám s mléčnou dráhou nad sebou, ale přes den tohle kouzlo samozřejmě neměl a davy čínských turistů nás odradili natolik, že jsme ani nevystoupili z auta a jeli dál. Měli jsme v plánu ještě Avalanche Peak, ale po všech těch náročných trekách z posledních dní jsme byli už úplně strhaní, a tak jsme tenhle plán zrušili. Rovnou jsme si tedy koupili lodní lístky na ferry. Večer jsme se v Kaikouře zastavili na západ slunce a přespali v nějakém freečku u cesty. 

V Pictonu jsme se stavili v knihovně a na terminálu nabili zbytek elektroniky. Cesta trajektem od společnosti Blue Bridge proběhla naprosto v pohodě. Ve Welli jsme objeli oba 2 kempy, ale oba byly plné, a tak jsme jeli až do Porirua, kde byl velký kemp. Další den jsme se jen posouvali víc na sever, za zmínku stojí snad jen návštěva značkového outletu IceBraker v malém městečku Otaki. Tahle značka vyrábí oblečení z merino vlny. Něco jsme si nakoupili a jeli dál. Večer jsme se ubytovali na parkovišti u 2 vyhlídkových věží ve Whanganui.

Když jsme dorazili k Taranaki, sopce vysoké 2518m, tak jsme ji neviděli. Byla celá v mracích. Šli jsme do místního infocentra a bylo nám doporučeno, že nejlepší podmínky pro výstup budou za 2 dny. Parkoviště u íčka bylo zároveň free kemp, takže jsme se nemuseli nikam přesouvat. Až navečer se mraky rozehnaly a my tak poprvé viděli sopku Taranaki. Mount Taranaki nebo také Mount Egmont je spící stratovulkán. Hora je proslulá jedním z nejsouměrnějším kuželů na světě a je nejnavštěvovanějším vrcholem Nového Zélandu. Ročně na ni vystoupí kolem 250000 turistů. Zemřelo na ní 81 lidí.

Druhý den jsme si naplánovali ,,lehčí" výšlap k Taranaki Tarns. Tenhle ,,lehčí" výšlap měl 12km a 700 výškových metrů. Když jsme přišli k jezírkům, tak byla sopka opět schovaná v mracích. Čekali jsme tam 2 hodiny, než se mraky rozfoukaly a my mohli udělat pár fotek a natočili časosběrné video, které to hezky zachycuje.

Ráno jsme vstávali v 6:00 a před 7 jsme vyrazili zdolat tuhle krásnou sopku. Za východu slunce bylo vidět 130km vzdálené Ruapehu s Tongarirem. Zprvu vedla cesta k chatě a tam se měnil i terén. Šutry, pak schody, poté sopečný prach a nakonec climbing po skále. Od chaty je to asi 1000 výškových metrů ve 2km. Trek má asi 6km a převýšení 1500m.

Sopka byla skoro celou dobu v mracích, jen párkrát je vítr na minutku rozfoukal, aby nám ukázal, kam že to vlastně lezem. Někde v průběhu nám začalo i pršet, ale hned zas přestalo. Nahoře v kráteru byl sníh. Když jsme vylezli nahoru, tak to byl super pocit. Všichni tam byli šťastní a přátelští. Dokonce vítr odfoukal mraky a my viděli dolů.