Maminkou II
Už delší dobu si připadám jako feťák spánku. Nikdy jsem si nemyslela, že můžu být na něčem tak závislá, ale když se mi ho dlouhodobě nedostává, jsem opravdu jako závislák v deliriu. Dělá se mi špatně od žaludku, když jsem nucená zase vstávat, jsem totálně hotová. Jsem z toho na sebe naštvaná, protože jsem totální otrok spaní. Dost teď chápu, že se lidi mučí a nutí k přiznání tím, že se dlouhodobě nemůžou vyspat. Je to vlastně jediný na co teď myslím, hlavně se vyspat. Alespoň půl hodina spánku, hodina, tyjo kdy naposledy jsem spala třeba 4 hodiny v kuse? Už ani nevím jaké to je. Slyšela jsem v rozhovoru nějakého psychologa vyjadřovat se k tomu, že by maminky neměli brát tohle miminkovský období jako něco co se prostě musí vydržet a pak už to bude lepší. No nejspíš nemá, nebo neměl svoje miminko v tomhle věku, který absolutně nespí, protože jinak by takhle nemluvil. Rozhodně na tom není nic co by si člověk užíval. Miluji svého chlapečka, ale těším se až tohle jeho nespací období bude pryč.
