#maefios

„Nebude to fungovat, nech to být…“ protestuje unaveně Aefer, když mu Darkari vyhrnuje rukáv pravé ruky. „Mlč,“ dostane se mu prosté odpovědi. „Co s tím chceš dělat? Nic ve zlém, ale už to zkoušelo dost léčitelů…“ pozoruje kriticky svého přítele. Ne že by mu nebyl vděčný za mnohé, ale léčitelskými schopnostmi Darkari nikdy zrovna neoplýval a dlouholeté zranění, které způsobilo, že mu ruka od lokte dolů ochrnula, už za všechny ty roky zkoušel vyléčit kde kdo. Aefer si tomu už dávno přivykl, ale byl to právě druhý z ariarů, který si na to nezvykl nikdy.  „Já vím,“ přikývne Darkari a pozvedne obočí. I když by sám řekl opak, kdyby se někdo ptal, Aeferovo zranění si dával za vinu. Byl to také důvod, proč studoval medicínu, alespoň teoreticky. A jeden z důvodů, proč se začal věnovat studiu znaků, run a tetování. Právě poslední jmenované ho přivedlo k jistému nápadu. Možná, že je to hloupý nápad a Aefer má pravdu a k ničemu to nebude. Ale dokud to nevyzkouší, nebude vědět… Takže teď pohne prsty volné ruky a na desku stolu, u kterého sedí, se přemístí nástroje, které obvykle používá pro živlová tetování. „Co chceš dělat?“ zarazí se Aefer. „To, co umím…“ odtuší šlechtic, vezme do ruky čistý klůcek, polije ho dezinfekcí a očistí druhému ariarovi celé předloktí. Aefer by rád věděl víc, ale také ví, že Darkari mu teď nic neřekne, tak mlčí a nechá ho pracovat. Nemá co ztratit, koneckonců. Darkari si nachystá barvu, médium a další věci a pak se pustí do práce. Na Aeferovo původní tetování navazuje dalšími liniemi, které vede od ramene přes celou paži, předloktí a dlaň. Očima sleduje něco, co Aefer nemá šanci vidět. Něco, co nevidí ani velké množství jiných mágů. Linka navazuje na linku a za chvíli vytváří hustou síť, která je místy symetrická a místy zase ornamentální. Jsou tu jisté věci, které hrají ve prospěch mága. Aeferova ruka je ochrnutá úplně, ztratila svoji hybnost a ztratila i cit, takže není třeba uspávat, což je vždycky lepší. Darkari nevnímá čas a nepřestává soustředěně pracovat, ale Aefer začne po několika hodinách celý dřevěnět. Když už zvažuje, že Darkarimu navrhne, že by si oba měli dát pauzu, zpozorní a trochu užasne. Uvědomí si, že cítí, jak ho brní celá dlaň i předloktí, něco, co už zatraceně dlouho necítil. Právě v té chvíli Darkari dodělává poslední spoje a neslyšně pohybuje rty. Za chvíli už odkládá tetovací náčiní a začne pracovat čistě s magií. Aefer čeká jako na jehlách, netroufne si byť se jen pohnout, dokud mu Darkari nedá pokyn. A že to ještě hodnou chvíli trvá.  „Arhhh!“ vykřikne a cukne najednou Aefer rukou, jak mu skrze ni projede ostrá bolest. Starší ariar k němu krátce zvedne oči. Ohnivou energii, se kterou pracuje, trochu usměrní. Teď už budou jen ladit, ale vypadá to nadějně. Přesto nechce nic zakřiknout. „Do háje…“ podotkne bolestně Aefer se zkrouceným obličejem. „Bude to ještě bolet. Ale teď nemůžu přestat,“ zadívá se na svého přítele. Ten jen zatne zuby a přikývne. Darkari pak tedy pokračuje a ostrou bolest postupně ustálí, pak zmírní a nakonec po ní zůstane jen ozvěna. I tak to ale ještě všechno hodnou chvíli trvá. Aefer celý zpocený zkouší jednotlivé pohyby a Darkari podle jeho reakcí a pohybů postupně uzamyká živel. Když je se vším hotový, vyzve Aefera, aby zkusil s rukou zacvičit. Jde to jen pomalu, bolestivě a ruka příliš nespolupracuje. „Ještě to potrvá. A bude to chtít cvičit…“ poví vážně, když si do ruky přemístí jinou krabičku, tentokrát s lékařským materiálem. „Nepočítal jsem, že by ji někdy někdo spravil…“ hlesne ohromeně a dost unaveně Aefer. „Jak jsi to udělal? Jen skrze tetování?“ „Nikdy to není jen tetování.“ „Ty víš, jak to myslím… Znovu ji cítím. A bolí teda zatraceně,“ uleví si se ztrhaným smíchem. „A ještě bude. Stejně jako když ti dělali první tetování.“ „Jo… To je znát.“ „Myslím, že je to uzamčené dostatečně, ale kdyby cokoliv, dáš mi vědět,“ upřesňuje, když Aeferovu převazuje ruku. Jeho pacient ho chvíli pozoruje a pak opatrně načne: „Darkari?“ „Ne,“ zavrtí hlavou ariar zamítavě. „Ještě ne. Uvidíš až časem…“

„Jak idiot? Víš ty, s kým mluvíš?“ směje se druhý z ariarů, který svému druhovi už skoro dýchá za krk. „Pardon, jste idiot, vaše milosti, abyste se neráčil vysekat!“ popadá dech první z mladíků mezi smíchem a skoky mezi kameny. To už se po něm ale natahuje silná ruka, která s ním smýkne, on sebou trhne a za chvíli se oba válí mezi studeným kamením a zalykají se smíchem a nedostatkem kyslíku v plicích. Oba dva jsou stejně vysocí a stejně stavění, jeden by řekl - bratři. Ale dotyčný by byl pravdě dost vzdálený. „Žijete, milosti?“ zašklebí se ten s vlnitými vlasy a hnědýma očima. „Běž do prdele s milostí,“ protočí teatrálně oči ten druhý, s nečesaným rozcuchem a studenýma, šedomodrýma očima, které se teď vesele smějí. Drahá milost se škrábe na nohy a pak podává ruku svému druhu. Za chvíli už zase stojí na nohách oba dva. „Tak fajn, uznávám, nemáš fajnový nožičky,“ šklebí se vesele ten hnědooký. “A já uznávám, že jsi vůl,” zašklebí se na oplátku jeho milost. „Co myslíš? Vylezeme to ještě před tmou?“ zahledí se ten vůl nahoru na vrchol. Nejsou daleko, ale ani nejsou nijak blízko. „Když se nebudeš flákat…“ zašklebí se šlechtický mladík, přátelsky vrazí svému druhovi pěstí do ramene a začne rozhodně stoupat k vrcholu.

Sluncem vybělené kameny jsou teď zrudlé září zapadajícího slunce. Cesta je strmá a místy je potřeba přidržovat se řetězů navrtaných hluboko do skalní stěny. A když ti dva o hodnou chvíli později vstupují na vyhlídku, je už úplná tma a horská cesta se leskne, jak odráží měsíční světlo. „Zatápí ti Akkar poslední dny?“ zeptá se opatrně hnědooký a podívá se po svém příteli s omluvným výrazem. „Ne víc než jindy,“ poví studeně ten rozcuchaný a uhne pohledem. „No, tady teď není…“ „Ne,“ přikývne mladý šlechtic a slabě se usměje. Ještě chvíli tam spolu pak stojí a jen mlčí. Drobné větve šelestí a z rokle hluboko pod nimi se vzdáleně ozývá hučení řeky. „Tak jdem. Nebo tě sežere zaživa…“ povzdychne si ten první, když prolomí jejich mlčení. „Hm,“ odtuší mu přítel a neochotně zase vykročí směrem dolů. Vítr o tu chvíli dost zesílil a cesta jde pomaleji. Jednak kvůli tmě, jednak kvůli tomu, že ani jednomu se vlastně nechce. Když překonají nejsložitější úsek cesty, ten rozcuchaný, co teď razí cestu jako první, se zastaví a zamračí se. „Už tam čeká.“ „Do hajzlu…“ ucedí ten druhý a chvíli přemýšlí. “Tak to vezmem zkratkou,” zašklebí se, uhne z hlavní cesty a začne pomalu sestupovat ve složitějším terénu. „Nech toho, je to debilní nápad.“ „Je to rozhodně příjemnější varianta. Raději si srazím vaz, než dole skládat omluvy Akkarovi,“ ušklíbne se a tvrdohlavě pokračuje v cestě. „Jindy možná, ale teď - přemístím tě, počkej…“ zamračí se mladý šlechtic. „Ale stůj, prosímtě, chvíli,“ protočí oči. „Nech si to, kde je tvůj smysl pro – „ ohlédne se po něm vesele nerozvážný ariar, ale větu už nedokončí. Ve tmě šlápne na neukotvený kámen, který mu pod nohou ujede po skalní stěně. Stihne se jen nadechnout a máchnout rukama, jak se snaží reflexivne něčeho zachytit, než ho pohltí černočerná tma dole pod ním. „Aefere!“ vykřikne vyděšeně světlooký elf a v nočním vzduchu je cítit magie. „Do hajzlu…“ sykne, když se mu kouzlo vrátí zpětným rázem. Ze všech míst zrovna tohle. Převis a jedno z mnoha slepých míst, které hory ukrývají. „Aefere!“ zavolá hlasitě a zoufale a okamžitě začne slézat dolů za přítelem. „Aefere, ty idiote,“ procedí skrz zaťaté zuby, když slézá v nepřehledném terénu dolů. V jednom momentě mu to uklouzne, ale stihne se zachytit rukama. Počíná si opatrněji než jeho druh, srdce mu buší jako splašené a doufá, že se jeho příteli nesplnilo jeho hloupé přání…