#lookingforloser

Budiž mi odpuštěno, že tituluju tenhle příspěvek tak vzletným názvem. Ale je to tak. Vlastně bych to mohla  nazvat daydream. Každopádně mne to trápí. V určitých situacích mám totiž extrémní představivost. Kdykoliv potkám někoho, kdo mi jen trošku imponuje, ať už je to šampion Přeboru Čech ve střelbě na hliněné holuby, třetí pozounista Pražské filharmonie nebo plachý typ s doktorátem z dějin umění, během několika minut mám vykonstruovaný celý náš budoucí život včetně žádosti o ruku, pořízení prvního vysavače a pravidelných nedělních brunchů se všemi našimi dětmi.

Než se ale laskavý čtenář pustí do soudu a pasuje mne na zoufalku, co už by ráda hnízdila, dovolím si ještě dodat, že takové věci mne obecně děsí k smrti a v dohledné době je neplánuju. A že já dohlédnu daleko. Jenže pak se vidíte dvakrát a v té mé hlavě to je a ač o tom nemluvím, mi imponující osoba to vidí. A prchá …