Veřejná diskuze o uprchlících se v Česku často stáčí k tezi, že nejlépe je přijímat kulturně blízké skupiny, jimiž jsou křesťané. Pokud se tedy takto oklikou stále hlásíme ke křesťanství, je zajímavé, jak málo projevujeme ježíšovského ducha směrem k uprchlíkům i nám samým.
Dočetl jsem právě knihu americké právničky Jeanne Bishopové Proměna srdce. Je to víc než drsné čtení: autorka se zpovídá ze svého vyrovnávání se se ztrátou sestry, jejího nenarozeného dítěte a manžela, které zastřelil mladík ze sousedství. Nevyhýbá se detailům, naopak nechává čtenáře projít dechberoucím utrpením - popisuje, jak se její sestra Nancy musela dívat na smrt svého muže, kterého ve sklepě jejich vlastního domu vrah doslova popravil. Čteme, jak Nancy žije ještě dlouhou dobu po té, co do ní před tím, než uteče, mladík vystřelí několik nábojů z revolveru Magnum. V bolesti se plazí po domě, volá o pomoc. Nakonec se doplazí, s mrtvým plodem v břiše, zpět ke svému muži a krví namaluje na zem srdce. Pak naposledy vydechne.
Vrah neprojevuje žádnou lítost, vinu popírá. Je odsouzen na doživotí. A zde se začíná pro mnohé čtenáře velmi těžko uvěřitelná cesta Jeanne nejen za odpuštěním, ale za usmířením. Pomocí svojí silné víry, kterou v průběhu let získává, nalézá sobě podobné příbuzné obětí, které nejen že dokázaly odpustit, ale dokonce podaly vrahům pomocnou ruku. Sama Jeanne svůj příběh končí tím, že začne pravidelně za vrahem její sestry dojíždět a popisuje společné usmiřování a překvapení, jež zažívá, když sleduje proměnu vraha v docela nového, litujícího a otevřeného člověka.
Uprchlíci jsou i díky pečlivé práci některých médií strašákem ne nepodobným trestancům. Lidé se bojí nikoliv pouze terorismu, ale vůbec zvýšení kriminality. Ohrožení svých životů, svého majetku. Znásilnění a loupeže, to je arzenál vypravěčů strašidelných historek, kteří šíří tento strach. Lidskoprávní aktivisté věnují mnoho úsilí, aby tyto výmysly vyvraceli. Je ale ještě jedna cesta, jak s tímto strachem bojovat.
Bishopová ukazuje, že křesťanství znamená především univerzální uznání lidství. Božím dítětem nebyla jen Nancy, její nevinná sestřička, ale je jím i její vrah. Každý člověk, i ten, který ostatní skutečně týrá, není schopen projevit lítost či se dokonce ve zlu vyžívá (jako další násilníci, o nichž ve své knize hovoří), je božím dítětem. Vynechme nyní teologický problém - proč existuje na světě zlo. Zaměřme se na praktickou lekci, kterou tato víra poskytuje člověku.
Tím nejdůležitějším je umět rozpojit spravedlnost a nenávist. Bishopová ukazuje, že i když je to náročné, lze milovat toho, kdo ubližuje, aniž bychom odmítali časnou spravedlnost, která mu na tomto světě náleží. Přesvědčivě ukazuje, že odpustit neznamená jen něco říci, ale přijít k druhému a nabídnout mu ruku. A že se to v oblasti nápravy trestanců vyplácí, ve své knize dokládá nejen na jejím vlastním příkladě. Díky odpuštění k sobě lidé mají možnost najít cestu, potvrzovat si svoji důstojnost a překonávat nenávist a odcizení, které odmítnutí druhého naopak prohlubuje.
Její kniha je kniha o křesťance, která z pozice oběti nachází cestu k tomu, kdo jí ublížil. A to aniž by rušila svůj status oběti, aniž by pomíjela zlo, jež se stalo. Křesťanství zde nevylučuje viníky mimo komunitu, ale přiznává, že Ježíš nabízí milost všem, bez rozdílu rasy, stavu či závažnosti vin. A člověk nemá právo rozhodovat, komu tato milost bude udělena a komu nikoliv.
V této perspektivě je pak jasnější, proč je v Novém zákoně tolik prostoru věnováno vězňům, zkorumpovaným úředníkům, podvodníkům a nevěrníkům, kteří jsou nejen objektem Ježíšovy misie, ale sami její součástí - najdeme je i mezi apoštoly. Nakonec i ti, kteří zabijí Ježíše, jsou předmětem odpuštění: čteme, že se za ně Ježíš na kříži modlí, aby jim Otec nebeský odpustil.
Cizinci jsou podobně přijímáni - Písmo ukazuje, že křesťanovi sluší otevřená náruč, nikoliv zavřené dveře. Výmluvná je zpráva o posledních dnech lidstva z Matoušova evangelia, kde odděluje Ježíš ty, kteří budou spaseni, a ty, kteří nebudou. Rozdíl není v tom, kdo z nich vraždil, kradl či znásilňoval, ale kdo se jak choval k těm, kteří potřebovali pomoc. “Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem cizinec, a přijali jste mě, nahý a oblékli jste mě, nemocný a navštívili jste mě, uvězněný a přišli jste za mnou.” (Mt 25,35n.) Tento verš je ještě silnější: říká, že ve tváři vězně, nemocného, cizince či hladovějícího nalézáme samotného Krista.
Nejen, že Písmo nemluví o tom, že milosrdenství, jež není žádným příkazem, ale podstatou křesťanské zvěsti, je omezeno pouze na souvěrce. Především vždy i v příbězích apoštolů ukazuje, že objektem milosrdenství jsou i cizinci a dokonce i nepřátelé. Jeanne Bishopová ve své knize nehovoří o ničem jiném než o své cestě k tomu, realizovat křestní proměnu lidského ducha.
Co je na tom všem zajímavé je, že nejde o žádnou představu světa, v němž zmizí - či dokonce vůbec není zlo. Ani Písmo, ani Bishopová neříkají, že takto lze ze světa udělat místo, kde se nebude vraždit a krást. Ale lze takto učinit odraz nebeského království v tom, že dokážeme transformovat náš vztah k ostatním, jež Písmo nazývá bližní. Jimi jsou všichni lidé.
Pokud někdo s vážnou tváří hovoří o tom, že chce bránit kulturní hodnoty Evropy a proto se jeho milosrdenství vztahuje pouze na křesťany, obávám se, že je namíle vzdálen oněm hodnotám, k nimž se domněle vztahuje. Křesťanství podává ruku druhému ne kvůli tomu, aby se nám dobře žilo na zemi, ale pro to, že druhý si lásku zaslouží už tím, že existuje. Lze si ponechat právní řád, soudnictví i pojem zločinu, ale nic z toho by nemělo zatvrdit lidské srdce a odvést jej od této základní podstaty zvěsti, které - hlásí-li se ke křesťanství - se má zasvětit.
Buďto tedy přiznejme, že naše kultura nemá s křesťanstvím nic společného a zabarikádujme se v našich pevnostech bez víry, naděje a lásky. Anebo přijměme tu výzvu, se kterou sami operujeme, a vyjděme s otevřenou náručí k nemocnému, žíznivému, hladovému a nahému cizinci, který třeba i ve svém životě mohl páchat zlo (a třeba se i skutečně dopustil zločinu). Ale my jsme tu jen sotva od toho, abychom jej za to soudili a jen těžko se můžeme hlásit ke křesťanství, když před ním zavíráme svoje srdce a dveře.
