#klappa

/ Sedím v křesle očkovacího centra a přestože by to mělo být naopak, cítím se neskutečně uvolněně. Jo, existuje místo, na němž pracujou odborníci z oblasti zdravotnictví a zároveň je tam hezky.

Usměvavá lékařka se tradičně ležérně opírá o skříňku, zatímco sestra zapisuje do očkovacího průkazu. Vyzařuje z ní uvolněnost a vrací mi moje vtípky i s úroky. „Jů, vy tu máte i kápézetku?” ptám se a kývám hlavou k vitríně. Lékařka začne spontánně vyprávět, jak je nemožná, zatímco její manžel ji má a nechybí v ní vůbec nic. Spíš naopak. Zabije to ale sestra: „ Mezi náma, s touhle kápézetkou bych teda na pustym ostrově ztroskotat nechtěla.” Snad nikdy jsem se v ordinaci nenasmála jako teď.

/ Vejdu do DBK Budějovická a mile mě překvapí hudba v éteru. „ Skoro jako kdybych slyšela…” Rychle tu myšlenku ale zapudím, jsem přece v obchodním centru. Vyjedu výš, kde není tolik lidí. Všechno ztichne a… hlas Romy vklouzne do sluchovodů. Jsem v šoku. The xx? Příjemným, pochopitelně.

/ Skončím v nejvyšším patře v elektru. Chodím sem a tam a marně se snažím objevit krabici se sáčky do vysavače značky Sencor. Personál nikde. Otáčím se, že ho půjdu vyhledat, když v tom se přede mnou objeví muž v barvách obchodu. Klappa?! Za kasou v prodejně si ho dokážu představit jen těžko, ale podoba to byla silná – stejný kudrnatý, tmavý vlasy, obličej, výraz a trochu medovej, trochu pronikavej hlubokej hlas. O vyřídilce nemluvě. Z obchodu jsem odcházela s čistidlem na rychlovarný konvice a vonnou tyčinkou zdarma.

/ Ze zmáčknutí se vyklubalo půlhodinový mazlení s infantilními citoslovci. Po tak náročném pracovním jsem to potřebovala. Adámek do telefonu tátovi přislíbil pomoc při stěhování. Jo, starý Vrány po třiceti letech opouštěj svoje hnízdo na Lužinách. Teď budou žít v Řepích v bytě, kterej je nejspíš trojnásobně větší.