Dneska nám bylo oznámeno, že se máme vystěhovat z pokoje. Kvůli jakési přestavbě nebo čemu. Celkem jsme na měli necelé dvě hodiny na to, abychom přenosili všechny ty krámy do dvakrát tak menšího pokoje. Je furt starý a ještě víc zanedbaný, díry ve zdi, opadává omítka a hlavně ty věci nemáme kam dávat. Takový dost jetý, rekonstrukci potřebující. Jediná výhoda je ta, že nefunguje rozhlas.

Fejeton se mi nakonec napsat podařilo, ale až o týden nebo dva později - inspirace nepřicházela, navíc na takové obří komplexní téma, kterým pravda vs. lež bezpochyby je, psát “jen” fejeton bylo těžké, musel vybrat jen malý zlomek k tématu a vlastně ani opravdu zdaleka nepředal vše, co mě k tomu napadalo. Psal jsem dlouho do noci v sobotu po bazénu a pak ráno brzo vstával, protože jsme odjížděli do Krkonoš (bratr, už dva měsíce téměř trvale nemocný, nakonec zůstal doma, takže jsme byli jen tři), odeslat jsem jej ale stihl, pak v autě, mezi jídlem a sledováním těžce sudetské krajiny, kterou znám, ale jiné podobě (tam je ta atmosféra dost jiná), jsem se spánkový deficit snažil dohnat. Až se to s ním (s fejetonem) nějak vyvrbí, tak ho sem hodím.

Hory byly fajn. Sice jsme tam s A. vlastně neměli žádné vrstevníky a sjezdovka by mohla být delší, ale i tak to bylo vlastně lepší, než jsem čekal. A hlavně jsem si odpočinul, což už jsem opravdu potřeboval - a probdělé noci vlastně dospával celý týden. Krom spaní se sjezdovalo (což jsem si užil), běžkovalo (zjistil jsem, že jsem zapomněl jak se brzdí) i chodilo nožmo (to jsem potom využíval více), obrážely se hospody/boudy, které tam jsou minimálně jedna na každý kilometr a nebo se třeba po večer hrálo - i hudba i deskovky. Problémy s texty i melodiemi klasicky byly, plus se ještě přidaly pravěké písně na přání, které jsem měl hrát a to nejlépe stejně jako v originále, který sami přející slyšeli naposledy před dvaceti lety. Ale i po hudební stránce to bylo ucházející.

A pak zase hurá do škol. Odpočinek ze začátku pomohl, ale teď už mám pocit, že by to chtělo další a tak toužebně očekávám Velikonoce.

“Žiješ?” “No, žiju. Ale ten život je takový dost překotný.” 

Zvláště pak poslední týden. Čtvrtletky snad ze všeho, pohovor, dohromady víc než dvě stě naučených stran a kruhy pod očima. Na druhou stranu, je to aspoň výzva. Navíc si vlastně nejsem jistý, jestli už život nepřekotný jsem vůbec schopný žít.