#jednou

Zamilovala jsem se ... je šedá, no možná světle fialová ... Jmenuje se Mainzer Fasnacht.

chtěla bych jí do zahrady k tomu baráčku v budoucnu

Jednou se dostanu zase do formy a budu se cítit skvěle a budu milfka. Ale teď na to nemám podmínky, to počká. Až pak.

Jednou ten byznys pořádně rozjedu, seriózně, a budu podnikat tak jak jsem vždy chtěla a bude to mít úspěch. Ale teď na to nemám prostor, to počká. Až pak.

Jednou si koupíme ten dům se zahradou, všechno tam bude krásný a podle nás, kolem dokola pozemek, zahrada, stromy, záhony a sousedi až dostatečně daleko, za ploty a stromy mimo dohled a doslech. Ale teď ještě ne, to počká. Až pak.

Jednou vyházím úplně všechny věci a nahradím je novými, kvalitními, ne podle finančních možností, slev nebo že byly darovaný. Ale teď je to zbytečný, to počká. Až pak.

Jednou si přestanu brát všechno na hrdost a ego a dám průchod svému já, bez studu nebo kontroly, co si o mě má kdo myslet, a povznesu se nad spoustu věcí. Ale teď na to nemám klid, to počká. Až pak.

Jednou se začnu o sebe starat, jako bych se měla sama na starost a dopřeju si všechno to hýčkání a péči a kavalitu, na kterou myslím. Ale teď na to nemám, to počká. Až pak.

Jednou odjedeme žít na pár týdnů nebo měsíců k moři, jen tak, abysme si to zažili. Ale teď na to není vhodná doba, to počká. Až pak.

Jednou se objevuje prakticky v každém koutku mého života. Jednou a až pak. Ažpakholik. Jenže... jednou i až pak stejně jako zítra nebo někdy nenastane nikdy.

A já nechci prožít život s vědomím, že všechny tyhle věci byly v mojí moci, daly se splnit a zařídit a uvést v realitu a já je mohla žít. Už teď je mi líto a vyčítám si všechny ty roky předtím, kdy jsem nic neudělala. Nic pro tenhle život, co chci. Tehdy jsem si myslela, nějak abstraktně, že touhle dobou už to všechno mít budu, nějak. Že jsem určitě udělala ty kroky, který předtím byly jednou a až pak. Že dneska bude to pak, který bude mojí realitou. A když vidím, že za celý roky jsem byla jen v jednou a až pak, téměř nikdy v teď a tady, a stále posouvám termíny realizace, vím, že takhle budu pokračovat dalších deset let. A pak dalších a dalších a dalších, až jednou bude příliš pozdě, až jednou bude můj život téměř za mnou a já budu jenom litovat.

A to nechci. To mě děsí. Extrémně, nejvíc ze všeho, co mám ve své moci ovlivnit.

V době, kdy je rychlé řešení a chemie na denním pořádku, se zdá, že jsme zapomněli na to nejdůležitější – na sílu přírody. Naši předkové to však věděli. Malinové listy sklízeli s velkým úsilím, protože věděli, že se jedná o neobyčejný lék, který se vyrovná dokonce i některým moderním preparátům. Malinové listy nejsou jen zelenou ozdobou, ale skutečnou pokladnicí vitamínů, živin a vzácných…

Even though I'd much more prefer some more kind and painless solutions

We're not in mediaeval times (or the 21. century) anymore

Why can't we just... Idk... Love each other? Eh?

So why not instead of horrible and brutal torture and punishment just

Be friends

Stop hating each other

Stop raping both wifes and strangers?

Stop.spewing.hate At Each Other

Hm?

lukasjosef