#interpretace

 Obtížnost jednotné interpretace a vliv F. Nietzsche

Výkladů samotného díla Stepní vlk se naskytuje celá řada. Je to tak mnohovýznamový příběh, že objevit úplnou podstatu je prostě nemožné. O tom je vlastně i pesimistický motiv knihy, že svět už lepší nebude a my v něm musíme přijmout fakt s konečností a nepoznáním pravdy (jak to líčí novodobí myslitelé v čele s Husserlem). K pochopení alespoň některých základních myšlenek nám pomůže autorova doba a jeho životní situace. Text v sobě nese mnoho filosoficko-psychologických témat, které se postupně vzájemně doplňují. Hlavní příběhová rovina se točí kolem protagonisty Harryho Hallera. Jde o samotnou projekci autorova života a jeho myšlenek. Koncept knihy je čistým odkazem na myšlení Fridricha Nietzsche. Harry je stvořen do světa, který pro něj má dystopický charakter. Neexistuje zde žádné východisko a zdá se, že jediným možným řešením je smrt. Dále se na Nietzscheho odvolává tím, že člověk je ze své podstaty vinen, přičemž samotná vina se během života sytí. Z toho mohu usoudit, že Harryho existence spočívá v tom, že žije proto, aby se trápil. Jak je z autorova života patrné, tak má sklon k východní filosofii, z čehož vyvěrá, že má pochopení pro duchovní cestu. Tato cesta je v první polovině knihy převrácená a zanechává čtenáře hluboko ve skeptickém náhledu. Cesta zde značí proud vznikání, ve kterém nejde plout proti proudu. Zároveň zmiňuje, že cesta k Bohu (míněno pravdě) vede jen dál do viny a stále hlouběji do vývoje lidství. Tím se vytváří kolektivní nesvoboda, ze které chce Harry neustále uniknout, přestože je na ní závislý. Z tohoto pohledu je cílená pozornost na přílišnou individuaci. Jeho empirické vyčlenění z něj dělá psance, který si potrpěl na svou nezávislost vůči společnosti. Zároveň to je prototyp romantika vzpírajícího se technologickému pokroku. Zmítán ve svých přehnaných emocích a náladách se zdá, jako by si vytvořil maniodepresivní poruchu. Ta je zde vyjevena v oblasti dichotomie duše, která je utvářena množstvím vlivů na Harryho cestě za duchovní svobodou. Tato svoboda je v první části definována jako smrt, která je nutná. Ve druhé už má svoboda střízlivější charakter a je chápána jako láska ke svému osudu a tím porozumět svému údělu. Tento motiv je taky Nietzschovský a mohli bychom ho popsat latinskými slovy Amor Fati. Ve zkratce to znamená, že se musíme spokojit s nedokonalou skutečností a alespoň pracovat na vlastním obrození. To je podmíněno v diskurzu mezi dionýským a apollinským principem, mezi kterými je důležité nalézt nutný soulad.

 Sny o J.W. Goethem a nutné vystřízlivění

Stejně jako Nietzsche i Hesse bojuje s měšťáckou třídou. Vadí jim její průměrnost a bezduchý konzumní charakter. Nevidí v ní uspokojení a trápí je absence čehosi vznešeného. Místo toho se uzavírají do svého intelektuálního světa a věří v individuální poznání pravdy, aby povznesli svého ducha. Skrze rozum chtějí dát věcem řád, přičemž si neuvědomují, že to je nad jejich síly. Přirovnal bych to k větě: chtějí se dotknout Boha (pravdě) a za trest je srazil k zemi. Tento pád je v nekonečné rozpínavé existenci nevyhnutelný. Člověk touto snahou dojde k jakýmsi ideálům, které jsou přehnané a pro praktický život nepřijatelné. Harry Haller žije ideály předchozí doby v době nové - plné nicoty a zábavy. Jeho společností není tento svět, nýbrž vyšší nereálný svět nesmrtelnosti. To dokládá i samotný rozhovor s Goethem. Nicméně právě v tomto rozhovoru dochází k postupnému vyvrácení Harryho pesimistického nahlížení na svět kolem sebe. K tomu je zapotřebí, aby se Goethe snížil na úroveň prosťoučkého Harryho a následně uvedl, co nesmrtelnost znamená a co ji předchází. Stejně jako Harry, tak i Goethe poznal a procítil pochybnost ohledně beznadějnosti lidského života. Je to tíha existencionalismu, která nás odsuzuje k pomíjivosti. Toto postupné uvadání Harry vnímá jako marnost lidské existence a obrací pozornost k vyšším ideálům, které nás přesahují. Přesto sám uvadá v konzumaci těchto vznešených hodnot, čímž se dostal do intelektuální zlaté klícky. To se mu Goethe snaží vysvětlit. Tuto klícku popisuje jako příznak diletantství a působením lidské slabosti, která přes svou přílišnou vážnost přestala vidět krásu a přestala umět žít. Je to rozum, který nás tíží, stejně tak jako technologické směřování společnosti, potažmo chceme-li v dnešní době také vědecké poznání. Goethův přístup je optimistický. I přes toto uvědomění se snaží najít nádheru okamžiku a dát mu plnou hodnotu. Goethe si, stejně jako Harry, všímá městského folklóru, který kopíruje urbanizaci a modernizaci. Tím je předefinována skutečnost žité každodenní kultury. Zatím co Goethe z ní čerpá, tak Harry ji soudí a dokonce i kritizuje samotného Goetha za přílišnou neupřímnost. Tím (jak se píše v knize) je míněna mumifikace, která zakrývá zmíněné existencionální poznání. To zaobaluje do vznešené estetické formy, která je sama o sobě účelná. Přes veškerou pomíjivost je přesto jeho dílo natolik přítomné. Zde si vypomohu Goethovým citátem: ,,Protože lidé nedovedou ocenit přítomnost a naplnit ji životem, touží tolik po lepší budoucnosti a koketují tolik s minulostí.” Tady se na chvíli zastavím a to hned z mnoha důvodů:

1) Harry je ztělesněním tohoto citátu. Je mu padesát let, čili se nachází na sklonku “nejlepších” let. Jeho perspektiva je smrt a jeho hlava je zahlcena zaniklou minulostí.

2) Zaniklé ideály se staly jeho vnitřní dočasnou libostí, která sytila jeho trápení. Takováto snaha o vznešenosti ducha je milná a postrádá empatii. ,,Abychom i my žili novým životem” (Řím 6,4) (...) ,,v novosti ducha a ne v zastaralosti litery” (Řím 7,6).

3) Hesse ve Stepním vlku píše, že měšťák upálí jako kacíře zločince toho, komu pozítří postaví pomník. Tím potvrzuje ošemetnost vypjatého individualismu. V tomto kontextu mě napadá nepřímá literární aluze na Milana Kunderu. Jak píše ve své knize Nesmrtelnost, tak je potřeba se stát duchaplnými spojenci svých vlastních hrobníků. Tento princip přijetí změny je patrný právě v druhé části Stepního vlka.

4) V dnešní době bych to pojmenoval laickým souslovím: Terapie populární kulturou. Je důležité porozumět novým trendům, které s novými generacemi přicházejí. Případně bychom  k nim měli být shovívaví.

5) V konečném důsledku i Harry Haller přijme změnu postoje k vnějším rozporům  a zjistí, že se jedná pouze o jeho vlastní rozpor vnitřní a že je třeba ocenit a užívat si momenty všedního života, a přitom v nich rozeznávat vyšší smysl, hodnoty a krásu.

6) Mnoho recenzentů naráží na fakt, že knize porozumí převážně starší generace, která už tento předěl zažila a uchyluje se k zdánlivé nostalgii. Proto se částečně interpretace liší. Nicméně síla sdělení koreluje právě někde mezi těmito názory a nutně se nevyžaduje divákova zkušenost. Naopak, i mladý čtenář může vnímat vlastní pozici na přelomu doby minulé a současné (společenský vývoj).

 Literární parabola k psychoanalýze K.G. Junga

Veliká polemika a rozporuplné názory se odkazují k tzv. ,,bráně” do druhé části Harryho příběhové roviny. Samotná brána nese název: ,,Vstup ne pro každého” - “a jen pro pomatené”. A ano, najednou se vše převrátí a rozehraje se úplně jiná hra, ve které je Harry veden jak v nějakém psychedelickém snu. Čtenáři nemusí být zcela jasné, zda se jedná o přelud, či o co vlastně jiného. Samotný text je koncipován poměrně narativně a mohl bych s nadsázkou poznamenat, že se jedná o zajímavou zápletku, která v díle rozkřeše příjemný surrealistický nádech. Avšak, tato záměrná změna v autorově stylu přináší vhled do psychologie protagonisty, čímž by dílo mohlo být žánrově zařazeno do magického realismu. Forma podléhá obsahu, který si žádá nutné rozšíření abstraktního myšlení. Pokud k tomu přistoupím psychoanalyticky, tak se jedná o propracovaný narativní děj, kterým je dopomáháno k externalizaci Harryho traumatu. Přesněji vzato jde o jakousi terapii. ,,Aby byl Harry takového smíření schopen, musí se nejprve setkat se svým alter egem Hermínou, která ho uvede do způsobu života, jakým prve opovrhoval.” Hermína je bytost, kterou potkal v baru, když už mu je úplně nejhůře. Zná Harryho celou osobnost, čímž si získá plnou jeho pozornost. V ten večer si stvrdí slib, že on ji bude poslouchat ve všem a na oplátku až se do ní Harry zamiluje, tak ji bude muset zabít. Tento princip plně odpovídá tomu, co by člověk řešil během psychoterapeutických sezení. V první řadě jde o pochopení sebe sama a svého problému. Jakmile přijme svoji minulost (trauma) s láskou, tak teprve potom ji může zcela odstřihnout a tím se vysvobodit. V tento moment se Harry stává pomyslným klientem Hermíny. Ta se staví do role psychoterapeuta a průvodce jeho potlačené minulosti - nevědomí. Tento fenomenologický obrat otevírá vnímání úplného rozhledu Harryho zkušenosti a snaží se pochopit jeho smysl. Je to připodobnitelné k odbornému pojmu psychická realita, kdy člověk slyší různé hlasy, které pramení z člověka samotného a narušují jeho existenci. Tím se dostávám k tomu, proč se Harrymu říká Stepní vlk. Jedná se o metaforu spjatou s jeho emocemi, čímž se trauma snáze identifikuje.  Jestli je Hermína též jen výplodem jeho mysli (pouhým hlasem) nechám na každém zvlášť, protože to je irelevantní. Bezesporu se jedná o funkční dramatickou postavu, která má za úkol integrovat Stepního vlka a vrátit mu kontrolu nad svým životem.

Pro naší interpretaci nám postačí přijmout fakt, že Hermína a posléze i Pablo jsou kvazi personifikované archetypy Harryho protipólu. Zprvu proti nim bojuje jak poblázněný Don Quijote hájící si své přehnané ideály. *1 Avšak, přes svůj slib se začíná odevzdávat lekcím radosti a prožitku. Důležitou myšlenkou je uvědomění, že život není hrdinská báseň (nic od nás nepožaduje). Harry jako jedinec stejně nic nezmění a jediné co může ovlivnit je jeho postoj (ve smyslu způsobu vidění) vůči svému pocitu nepatřičnosti, protože utrpení samo o sobě nemá žádnou mravní kvalitu.

Kvalita života pramení v umění prožívat přítomnost, nikoliv v její analýze. Tento princip ztělesňuje zmíněný Pablo. Jeho lze vnímat jako čistou a nezatíženou bytost odkazující na dětskou nevinnosti. Nemá žádnou potřebu soudit ani kritizovat a svým způsobem připomíná vyrovnaného mudrce. *2 U Pabla neexistuje čas, jen pouhá přítomnost. V tomto nepodléhání času mohu zřít věčnost, po které Harry tolik toužil. Jedná se o nepozemský svět věčných hodnot (spojení se s božskou substancí).

Všechny předchozí úvahy směřují k nejednoznačnému vyústění. Tím je magické divadlo, do kterého ho Pablo zavede. Je to takový svět za zrcadlem a je tam poslán proto, aby se konfrontoval se svými předchozími Já, která jsou součástí jedné osoby - Harryho. Je nucený k vytvoření si nadhledu nad sebou samým. Je to tak absurdní konstrukt, že jediným východiskem je se přestat brát vážně. Lidská bytost je složena z tolika osobností, že umět je brát všechny vážně je zkrátka nemožné. V tomto momentě se Harry ocitá ve svém nevědomí, ve kterém se postupně seznamuje s dílčími osobnostmi. Aby jeho roztříštěná duše znovu ustanovila celek, musí dovolit všem osobnostem znovu splynout do jedné. Motiv šachových figur a šachovnice demonstruje jeho budoucí úkol. Každá figurka je část jeho samotného. K tomu, aby člověk vyhrál nad životem, tak je důležité umět vést a ovládat všechny figury. Ve výsledku jde jen o jakousi hru, které máme porozumět a následně si ji i užít. A v době, která tolik trpí psychickými poruchami je nutné rozšířit svou duši tak, aby byla opět schopna pojmout do sebe celý vesmír. Jedině to je cesta proti kauzálnímu řádu tvoření traumatu.

 Vošvrda Sebastian

---------------------------------------------------------------------

*1 Zde se odráží autorův postoj ke společnosti, která se mezi I. a II. světovou válkou ocitá v nestabilitě. Hermann Hesse reflektuje vypjatý nacionalismus v Německu, čímž se oslabuje jeho víra v lidi. Zároveň se vytrácí vše, co miloval. Tím pro něj krása přestala existovat. Přehnané ideály nabraly opačný směr do pozice oběti v dystopické době. Mohl bych poznamenat, že ho okolní svět přestal zajímat, čímž veškerou pozornost věnoval do rozvoje ducha. Proto je Hermína symbolem hmoty, protipólem duše.

*2 Hermann Hesse byl ovlivněn východní filosofií, proto můžeme u Pabla rozpoznat buddhistické ideály.

---------------------------------------------------------------------

TRESMONTANT, Claude. Bible a antická tradice. Praha: Vyšehrad.

KUNDERA, Milan. Nesmrtelnost: román. Vydání čtvrté. Brno: Atlantis. ISBN 978-80-7108-362-7.

http://gjk.cz/wp-content/uploads/2019/06/palice_%C5%A0t%C4%9Brbov%C3%A1_stepni-vlk.pdf [online; cit. 2022-01-28].

Jednou z metod, které vedou k reflektujícímu učení je práce s popisným jazykem a určitá základní dokumentaristika. Fotografický deník může být koncipován mnoha způsoby, z nichž některé si popíše v této metodě. Jeho obecným cílem je rozvinout určitou všímavost vůči světu kolem nás a naučit člověka o něm systematicky a tvořivě přemýšlet.

Velkou výhodou této metody je, že se při ní dají využít moderní technologie, které má většina lidí k dispozici – mobilní telefon nebo tablet jsou nejčastějšími nástroji, které slouží k tvorbě takovýchto deníku. Na druhou stranu, pokud chceme lepší výsledky, byť za cenu větší práce, je možné využít například digitální zrcadlovku. To ale většinou znamená, že se zde objevuje mezikrok v podobě stažení snímku do počítače, postprodukce a až pak je možné se snímky pracovat. Většinou je praktičtější užívat mobilní technologie, protože snižují tyto režijní náklady.

Podmínkou fotografického deníku je, že se musí tvořit systematicky – každý den se pořídí jedna fotografie, ke které se napíše komentář a někde se zveřejní. Mezi přínosy takové pravidelnosti patří rozvoj určitého systematického hledání zajímavých věcí ve světě, jistá pečlivost, systematičnost nebo schopnost překonávat krize. Všechny snímky a všechny komentáře nejsou stejně kvalitní nebo stejně zajímavé. Do velké míry odrážejí celkový vnitřní i vnější svět toho, kdo je pořizuje a zpracovává.

Komentáře k snímkům mohou být různého druhu. Někdo preferuje Twitterovou variantu, kdy ke snímku je možné připojit přibližně 120 znaků, do kterých se musí schovat vtip, kontext a reflexe daného fenoménu. Jakkoli tato forma působí jednoduše, přísný limit je velice náročný a může rozvíjet schopnost jasně pojmenovat daný jev. Pokud má jít o rozvoj tvůrčího psaní, objevují se někdy požadavky na popisek v délce jedné normostrany (přibližně 1800 znaků včetně mezer). Pro běžný popis není nutné si dávat nějaké pevné limity, člověk se většinou vměstná do pětiset znaků (pro tyto účely je velice praktický třeba Tumblr).

Další diferenci je možné spatřit v použitém jazyce. Lze pracovat s jazykem popisným, který se snaží nějak zajímavě, ale přitom nezaujatě, popsat, co na snímku je. Druhou variantou je interpretační styl, který se snaží dát fotografii význam symbolický, spojuje ji s básní, hudbou, prožitkem nebo třeba hodnotou. Oba přístupy mají svá pro i proti. Pro mladší je zřejmě dostupnější popisný jazyk, který je také dobrým tréningem pro žurnalisty nebo psaní obecně. Naopak interpretační pojetí má blíže k filosofii, literatuře, umění a vlastní reflexi.

Spojení obrazu a slova, nutnost pracovat s realitou a postupné osvojování si jejího fotografického zpracování jsou velice důležité prvky této metody. Již jen cit a cvik, který člověk získá při focení samotném se hodí, nepočítaje případné drobné úpravy (byť třeba z mobilní aplikace) a schopnost pracovat s obrazem pomocí slov, přemýšlet o něm a jeho určitá interpretace, jsou kompetence, které mohou významně přispět i k uměleckému rozměru lidského života.

Klíčem k efektivnímu využití této metody je pravidelnost – začátky bývají snadné, postupně se metoda stává stále náročnější. Pokud s ní člověk vydří alespoň rok, zažije si různé vlny zábavnosti a nadšení, i tvůrčích krizí a problémů. Dle mého soudu je roční fotografování náročnou, ale velice zajímavou a smysluplnou činností, pokud ji člověk udrží skutečně v rovině každodennosti a odolá lákadlům předfocených snímků nebo předpřipravených textů. Minimální délka, která odpovídá rozvoji některých zmíněných kompetencí je okolo čtyř týdnů, což je doba, kterou může bez větších problémů zvládnout téměř každý.

Komunikace je způsob, jak můžeme vnímat, tvořit a interpretovat realitu. Je to ve své podstatě hybatel ideovými vizemi, které na základě charakteru, zkušeností, intelektu, současného pocitu osobnosti mají menší či větší tendence být vnímány pozitivně/negativně. To tvoří naší osobnost a ve své podstatě i prostředí, ve kterém se ocitáme. S přesahem se to může týkat i toho dění, které se nás zdánlivě netýká.

Komunikace je proces, který je závislý na informacích, jež jsou šířeny, chceme-li přenášeny mezi komunikanty. Pojem komunikace je tedy plně funkční, pokud se něco neustále děje, a následná informace o samotném dění se přenesla k přijímatelovi. To se může stát přímo (vědomě) nebo nepřímo (nechtěně). Pokud se informace dostává k většímu počtu lidí, kteří netvoří předem domluvený celek, tak už se jedná o komunikaci masovou. Ona beztvará masa lidí tvoří jedno podvědomé myšlení, které můžeme nazvat myšlením středního proudu, a jedná se o většinový názor, na který se zpravidla můžeme spolehnout, poněvadž to je jistý způsob, jak nejsnáze zapadnout do celého kontextu všeho dění. Jde o možné zbavení se vlastní legitimity, což má za následek ztrátu nezávislosti.

Velký důvod řešení vlivů masové komunikace je ten, že vývoj lidské populace se proměňuje a společnost mění postoje v rámci toho, k čemu inklinuje a co uznává za správné. Proto se zkoumají různé modely vybraných lidských skupin, aby se zjistilo, jak moc je společnost ovlivnitelná. Toho využívají korporační a jiné společnosti, které zneužívají našeho povrchního vnímání ke svým ziskům. Jestli se pohybujeme ještě v etickém rozhraní těchto procesů, je zapotřebí zkoumat a stále udržovat. Je přeci v zájmu většiny, aby lidské morální hodnoty neztratily na důležitosti. To se spolu se ztrátou vlastní svobody myšlení odráží v přístupu k vlastní osobě a okolí.

Dospělost se vyznačuje vnímáním míry zodpovědnosti, která by jedince měla přimět k rozumovému konání bez většího výskytu předpojatosti. Ověřování informací je též nedílnou součástí vyspělého člověka. Tato odolnost je dána kulturou, dobou a výchovou. Správně vystupující člověk by měl umět kultivovat vlastní projev, případně se zdržet emotivních výroků vedoucí ke slepé obhajobě vlastní už zkreslené pravdě. Úkolem je najít východisko, dokázat přemýšlet a šetrně řešit věci tak, aby nedocházelo ke konfliktům a ztrátám hodnot. Poněvadž dnešní trend je postavený na jednoduchosti a jeho posláním je především upoutat.

Pokud se zmiňovaly teze ohledně toho, že lidský druh ve své vyspělosti dojde určitého bodu a pak se vývoj obrátí opačným směrem, tak dle mého názoru můžeme být svědky právě té degradace, kdy pomyslný poměr mezi pudem, emocí, rozumu a daných pravidel právě pudy získávají na větším podílu v komunikaci, jimž zrovna daná pravidla narušují jejich kýžené soukromí přeživších tendencí. Tím mám na mysli to, že se stáváme jen jakýmisi uspokojiteli vlastních potřeb. Aby se společnost zbavila existencionální krize a celkové vyčerpanosti, tak je závislá na vývoji a přísunu nových podnětů, které by dané potřeby uspokojily. To všechno na úkor postupného vyčerpání třeba energetických zdrojů. Z dlouhodobého hlediska se společnost nezajímá o následky spojené s tímto trendem iluzivní přítomnosti. Toho si můžeme všimnout v oblasti zdravotnictví, kdy zdravotní problémy vznikají pod dlouhodobým důsledkem opovrhování nad sebou samým i k druhým. Jsme příliš zahledění vlastní dokonalostí, která se v masové společnosti vyznačuje největší trendovostí. Pro tento kariérní posun jsme schopni zaprodat celý náš život. Proto se rádi dovídáme, že lidé ze špičky žebříčku dělají chyby, čehož se jedinec chytá, aby mohl šířit nedokonalost druhých.

Není náhoda, že se v dnešní době bulvární, nebo-li tabuizované tiskoviny drží vysoko, co se týká odběru. Avšak, zmíněná proměna proběhla i u běžných informačních kanálů, tvářící se objektivně a věcně. Sofistikovanými postupy se skrze tyto média šíří názory subjektivní, které jsou jen zájmem vybraných skupin, jež z dané záměrné manipulace profitují. Tím dochází k zneužití mediálního světa. Je to o to vážnější, poněvadž ve společnosti vyznávající demokratický systém by média měla informovat o právě těchto zmíněných problémech. Tedy, měla by hlídat dění a poukazovat na zkreslenou realitu, která ohrožuje a podprahově bere lidem jejich svobodu. Příkladem může být taková politická lobby, kdy příčinou ovládnutí různých mediálních prostředků je získání moci k tomu, aby bariéra mezi politikou a širokou veřejností byla co největší. To docílí ovlivňujícími výroky, informacemi a to v takovém množství, aby divák přestal dávat pozornost, byl celkově skeptický k politickému dění a k celému tématu zaujímal apatický přístup. V takovém případě přijímací osoba pod tíhou informací vybírá již zmíněné líbivé a jednoduché fráze.

V takovém případě mají média ten vliv, že se osoba stává nepozornou, jelikož nedokáže účelově podrobit dané informace vlastní analýze, aniž by se neovlivnila jinou informací. Můžeme to nazvat generalizací. Tato generalizace má za následek, že si přijímatel dává do souvislostí věci, které spolu nemusí souviset. Pod vlivem vlastní omezenosti a ztráty orientace v množství informací si člověk nedokáže udělat nezávislý názor, jenž by daný děj/pojem odlišil od jiných (autentických) příčin.

Masová komunikace už ve své podstatě funguje na zaměření se na co největší plošný rozsah přijímatelů. Tomu napomáhá, aby daná cílová skupina byla jednotvárná a navzájem se utvrzovala a podporovala v oblasti jednoho názoru – pravdy. Hezky o tom píše Milan Kundera ve své knize Nesmrtelnost, kdy zmiňuje pojem imagologie. To je stav, kdy není vyřčená jedná ideologie, ke které by se dotyčný hlásil a která by více pracovala se svojí myšlenkou do hloubky. Imagologie je totiž častá změna idejí. To proto, aby se trend měnil, a tak se představovala image podle potřeb. Ty potřeby dnes určuje trh a investoři.

To také určuje míru konzumního života. Pokud je sdělení dobré a i forma funguje, tak v divákovi správně asociuje touhu po něčem novém. Často nabízené věci ani nepotřebujeme, ale bez tak nám to dává impulz a motivaci ke splnění vlastních cílů. Tento smysl života je zvrácenou naivitou ve všeobecném přístupu. Všude kolem nás jsou reklamy, atakují nás novými produkty a službami, které učiní z našeho života krásu. Už si však neuvědomujeme, že hnaním se za touto vidinou ztrácíme to nejdůležitější. To je samotný život.

Naopak masová komunikace zapříčinila spojení se s celým světem, a tak můžeme mít přehled o celosvětovém dění a být v kontaktu s lidmi z jiných oblastí. Je to v podstatě univerzální kódová řeč, která sice stírá odlišnosti a tradice jiných kultur, za to však pojí lidstvo v globálním měřítku. V této řeči se můžeme snáze domluvit kdekoliv. Jelikož člověk rád sdílí informace s lidmi, kteří jsou stejného názoru, tak právě tato řeč napomáhá větší sounáležitosti.  To napomáhá k vytvoření společného tématu i mezi odlišnými skupinami. Masová kultura si klade za cíl sblížit odlišnosti věkových kategorií, pohlaví, náboženství, a proto je potřeba jedna univerzální řeč. Jelikož celkový intelekt klesá, tak je potřeba i klesnout s náročností formulované informace. Jedná se o vnesenou jistotu, která člověka nutí být více pohodlným.

Z biologického hlediska je jasné, že příjem informací není jednoduchá záležitost. Jedná se o příjem dané informace, která je dále zpracovávána v mozku a pomocí různých spojů ukotvená v mysli. Tyto programy jsou těžce přepisovatelné. Navíc plátí, že na daný příjem informace je potřeba množství energie k vykonání těchto procesů. To je další příčina toho, proč se člověk vyhýbá těžkým myšlenkovým pochodům.