Exegeze Zj 3,1–6
1 A andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedm duchů božích a sedm hvězd: Vím o tvých skutcích, [totiž] že jsi podle jména živý, ale jsi mrtvý. 2 Buď na pozoru a posilni ostatní, kteří jsou na hranici smrti, neboť jsem nenalezl tvé skutky před svým Bohem naplněné. 3 Pamatuj tedy [na to, co] jsi přijal a zaslechl, zachovávej [to] a čiň pokání. Jestliže však nebudeš na pozoru, přijdu jako zloděj a nepoznáš, kdy k tobě přijdu. 4 Avšak máš v Sardách několik osob, které neposkvrnily svá roucha; [ti] se mnou budou chodit v bílých [rouchách], protože jsou [toho] hodni. 5 Vítěz bude takto oblečen v bělostné roucho a jeho jméno nevymažu z knihy života, ale přiznám se k němu před svým Otcem i před jeho anděly. 6 Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.
Vymezení oddílu a jeho bližší určení
Oddíl Zj 3,1–6 obsahuje pobídku k napsání dopisu andělu sardské církve, následně i dopis samotný. Tato perikopa je součástí většího celku, v němž se nachází sedm takovýchto podobných textů; je to soubor dopisů. Vymezen je pak tento úsek nebeskou liturgií vpředu (Zj 2,1—3,22) i vzadu (Zj 4,1). Mezi dopisy knihy Zjevení zaujímá ten sardský místo páté ze sedmi (Efez, Smyrna, Pergam, Thyatiry, Sardy, Filadelfie, Laodicea). Po vzoru ostatních dopisů Jana teologa začíná zmíněním adresáta: „A andělu sboru v Sardách napiš…“, přičemž se napojuje na předchozí dopisy spojkou a (toto propojení užívají všechny dopisy vyjma prvního, tj. efezského). Končí jako ostatní dopisy Zjevení: „Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům,“ v některých případech text ostatních dopisů pokračuje zaslíbením pro vítěze.
Žánrově je tato perikopa (včetně perikop ostatních ve Zj 2,1—3,22) k určení problematická, neboť její rysy neodpovídají žádné starověké literární formě: bývá označována buď jako „nebeský dopis“ (heavenly letter), který je zde typický pro svá napomenutí, výhružky, ale i zaslíbení a povzbuzení, jež jsou sdělována samotným Bohem. Dále je možné na perikopu nahlížet jako na „dopis prorocký“ (prophetic letter), který je tak nazván podle autora přepisu božích řečí, tj. proroka. S podobnými dopisy se lze setkat i ve Starém zákoně (2Par 21,12n: „Byl mu doručen list od proroka Elijáše: ‚Toto praví Hospodin…’“, dále převážně Jer, celý Na, 1Hen: Ἐπιστολὴ Ἐνώχ). WBC dále nabízí žánr „prorocké věštby“ (prophetic oracle), kdy si všímá uvozovací formule τάδε λέγει, která je totožná s hebrejskou formulí posla (נְאֻם־יְהוָה, LXX: τάδε λέγει κύριος). A konečně poslední možnost „říšský edikt“ (imperial edict), která předpokládá, že ona uvozovací formule je převzata z vládcovských dekretů, přičemž by zde autor Zjevení kladl do kontrastu Krista a římského císaře, který byl jakousi „ďábelskou imitací Boha“.
Nelze však předpokládat, domnívám se, že by tyto perikopy někdy jako skutečné dopisy vůbec sloužily, a to pro rámec textů, v němž se nacházejí. Symbolický počet adresátů, sedm církví, značí církev univerzální, a tak jsou i dopisy ve svém celku adresovány univerzální církvi coby literární konstrukt knihy Zjevení. Ať je tak žánr naší perikopy jakýkoli, Sitz Im Leben textu tkví v jeho užívání církví, v liturgii, kdy byl předčítán komunitě věřících.
Výklad po verších
1a A andělu církve v Sardách piš:
Perikopa Zj 3,1–6 začíná jasnou výzvou k psaní v imp. aor., proto v překladu nedokonavě, přesto důrazněji: „Piš!“ Na předchozí čtyři podobné útvary navazuje řeckou spojkou καὶ, zatímco tak plní příkaz ze Zj 1,11: „Co vidíš, napiš do svitku a pošli sedmi sborům: Do Efesu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodiceje.“ Příkaz je pronesen k apokalyptiku Janu teologovi, tedy autoru Zjevení, který má tuto část adresovat dále andělu sardské církve.
Anděl (nebo posel) zde zastupuje místní společenství církve. Někteří badatelé se tak domnívali, že se zde jedná o biskupa toho kterého sboru; jiní měli za to, že jde o zástupce Jana, který v tomto sboře vyřizoval boží zprávu. Buď jak buď, zpráva nakonec jasně vyznívá pro samotné církevní společenství Sard, není tajným poselstvím předávaným jen mezi Bohem a jeho anděly či zástupci sboru.
Město Sardy (řec. Σαρδεις, pl. značí složení města ze dvou měst menších) byly ve své době jedním z nejproslulejších anatolských měst. Svou lokací byly umístěny více než 60 km jihovýchodně od Thyatir a více než 70 km východně od Smyrny. Jako takové byly hlavním městem starověkého království Lydie (poté i Seleukie). Proslulé bylo pro své bohatství: středem města protékala řeka Pactolus, v níž se vyskytovalo zlato. Tak se pro své bohatství stalo město důležitým bodem královské obchodní cesty, která na tomto místě končila. Sláva města však netrvala věčně. Sardy znovu-vybudoval římský císař Tiberius a Claudius, přesto již nikdy nedosáhly takového věhlasu, a tak i za píšícího Jana teologa jsou Sardy již jen zlomkem toho, co znamenaly ve své starší historii.
Důvod výběru tohoto města stejně jako šesti měst ostatních není úplně zřejmý. Jejich počet sedmi však lze chápat jako symbol univerzální církve (srov. Ez 25–32, adresáty je zde sedm pronárodů coby univerzální pohanstvo). Inspirovat se mohl autor stejně jako se pravděpodobně inspiroval ve svých listech i biskup Ignátios sedmi adresáty pavlovských dopisů (Řím, Korint, Galatie, Filippi, Kolosy, Tesalonika, dům Filemonův).
1b Toto praví ten, který má sedm duchů božích a sedm hvězd:
Po této úvodní prorocké části již začně samotný božský diktát. Formule τάδε λέγει byla v dopisech na blízkém východě užívána poměrně běžně. V náboženské oblasti helénismu se lze setkat s prorockým τάδε λέγει ζευς, v prostoru židovském nacházíme spojitost se starozákonní formulí posla (נְאֻם־יְהוָה, LXX: τάδε λέγει κύριος, v Tanachu až 250×). Tato formule však byla užívána i v říšských perských dekretech, v římských spisech pak ve formě jednoduchého λέγει; jedná se tak o důležitý indikátor žánru tohoto textu, který je přesto nejasný.
„Ten, který má sedm duchů božích a sedm hvězd“ je obraz čtenáři již známý: ve Zj 1,4 jsou tito duchové boží před trůnem „toho, který jest a který byl a který přichází“, což je jasná narážka na boží jméno zjevené Mojžíšovi v Ex 3,14. Spojení se sedmi hvězdami pak nalezneme již v christologické pasáži Zj 1,16, kde se jedná o popis Syna člověka (aram. בר אנש, Da 7,13), a tedy Ježíše Krista. Avšak spojka καὶ zde mezi duchy a hvězdami nerozlišuje, jak by se mohlo zdát, ona spíše vysvětluje, když obé spojuje v jedno; duchové boží i hvězdy jsou totéž: poslové (Zj 1,4). Jedná se tedy o sedm andělů (WBC: archandělů), kteří stojí před Bohem (Zj 8,4) a jsou zároveň anděly oněch sedmi církví (Zj 1,20).
Tak v sardské perikopě zastává tato věta důležitou roli, když je v ní uveden autor dopisu jakousi autoritativní frází, která dává textu podobně jako starozákonní formule posla označení důležitosti: tento dopis by měl být čten, je od samotného Krista.
1c Vím o tvých skutcích, [totiž] že jsi podle jména živý, ale jsi mrtvý.
Následuje představení současné situace, která není vůbec růžová. Vševědoucí ví i o tom, co je naoko skryté. Církev v Sardách je podle vzezření živá – jméno zde znamená reputaci, a ta je dobrá. O místní církvi se tedy podle skutků ví, jak je zbožná, přesto vidí Hospodin hlouběji, a tak konstatuje smrt. Hospodin se zde zaměřuje na skutky, a to pro mnohé možná překvapivě: společenství je mrtvé na základě okatých skutků. Zatímco v některých jiných dopisech knihy Zjevení se vyskytuje motiv špatného učení („trpíš ženu Jezábel,“ Zj 2,20), zde se kritizují skutky. Jistě se sardští chovají jako křesťané, přesto jim uvnitř něco schází. Zavání to až jakousi povrchností, laxností a leností: kéž by se alespoň zabývali učením, heterodoxie totiž nevznikne sama od sebe. A tak i kdyby zde Hospodin promluvil proti jejich falešným dogmatům, alespoň by to znamenalo, že jsou to křesťané aktivní až přemíru.
Řecké καὶ je zde užito ve formě tzv. kai adversativum (typické v klasické, helénské řečtině, občas i v LXX), neboť propojuje dvě antitetické výpovědi: „jsi živý, avšak jsi mrtvý“. Kontrast života a smrti je tak zde velmi silný. To, co se zdá na první pohled, nemusí být ve skutečnosti vůbec pravda. O to děsivější je, že tuto skutečnost zde rozpozná až sám Bůh.
Užití obrazu života navzdory mrtvolnosti se zdá být doveden ad absurdum. Jistě se zde nemluví o životě fyzickém, spíše duchovním: otec o svém znovunavrátivším se marnotratném synovi pronese větu: „Tento můj syn byl mrtvý, a zase ožil.“ (Lk 15,24) Syn byl pro otce mrtvý, když opustil jejich vztah, a následně pro otce ožil, když svůj vztah obnovil. Tak i sardští křesťané sice působí zbožně, když povrchně prezentují svůj vztah k Hospodinu, ale s Pánem Bohem skutečné pouto nemají, stali se tak živými mrtvými.
2 Buď na pozoru a posilni ostatní, kteří jsou na hranici smrti, neboť jsem nenalezl tvé skutky před svým Bohem naplněné.
Po představení situace sardského sboru následuje pasáž imperativů (2a–3e): (1) buď na pozoru a (2) posilni ostatní.
Řecké γίνου je zde užito ve významu ἐιναι (namísto „staň se“ je pak „buď“; ČEP: staň se bdělým jako „probuď se“). Tento semitismus (hebr. היה, původně הוה, aram. הוא) vyjadřuje trvání děje, tedy: být bdělý v kontrastu se stavem mrtvých. Bdělost je nicméně častý novozákonní motiv: bdělost coby stav víry (1 Kor 16,13: „Bděte, stůjte pevně ve víře, buďte zmužilí, posilujte se.“), bdění před tím zlým (1Pt 5,8: „Buďte střízliví a bděte! Váš protivník ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil.“), bdění před pokušením (Mt 26, 41: „Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.“), kvůli příchodu Páně (Mt 24,42: „Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde.“) a před bludy (Sk 20,29–31: „Já vím, že po mém odchodu k vám vejdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I z vás samotných povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci, aby strhli učedníky za sebou. Proto buďte bdělí…“).
U příkazu k bdělosti však text neskončí a pokračuje: „posilni ostatní, kteří jsou na hranici smrti“. ČEP i ČSP vnímají τὰ λοιπὰ ve smyslu neživých věcí: „posilni to, co je na umření“. Neutrum však nemusí vždy nutně znamenat pouze věci neživé (tak Kraličtí: „utvrzujž jiné umírající,“ srov. 1Kor 1,27n τὰ ἰσχυρά, Žd 7,7 τὸ ἔλαττον). Tak je církev vybídnuta k tomu, aby si všímala těch, kteří jsou na umření, a aby je posilňovala. Zajímavé je, že podle Zj 1,1c je celá církev mrtvá (Zj 1,4a!), zde se má pak člověk starat předně o ty, kteří jsou na hranici smrti, ne tedy sobecky jen o sebe, ačkoli evidentně i on sám zmírá. Je tak zde vybídnut soustředit svou pozornost k druhému, posilnit ho, zatímco sám hyne, a přitom být na pozoru.
Nedostatek tohoto chování, nedostatek skutečného zájmu o druhé, vedl k tomu, že Kristus hledal, ale nenalezl (ind. pf.) skutky před Bohem naplněné. Hledal skutky milosrdenství, lásku k bližnímu, avšak nenalezl, a tak zmírají všichni. Nenaplněné skutky jsou skutky, které nejsou dovedeny k perfekci, nejsou dotaženy (2Tes 1,11; Fil 2,2; Mt 5,48 i 19,21: τέλειος). Bůh je takovými neshledal, jsou vskutku povrchní.
Nekteré rukopisy vynechávají zmínku, že se jedná o Boha Ježíše Krista. (Tak ČEP i koptské texty: ebol em-p-núte. Překvapivě však ve verši 3,5 už ale zájmenný suffix nechybí: em-pa-eiót.) S tímto spojením Ježíši vlastního Boha se setkáme pouze v J 20,17 (Ἀναβαίνω πρὸς τὸν πατέρα μου καὶ πατέρα ὑμῶν καὶ θεόν μου καὶ θεὸν ὑμῶν.) a v Mk 15,34 (Ὁ θεός μου ὁ θεός μου, εἰς τί ἐγκατέλιπές με;), kde je možná citován Ž 22,1 (אֵלִי אֵלִי לָמָה עֲזַבְתָּנִי; LXX: Ὁ Θεός ὁ Θεός μου, πρόσχες μοι, ἱνατί ἐγκατέλιπές με;). Tak je možné ve vynechání tohoto zájmena spatřit obavu z podřízenosti Ježíše Bohu, a tedy z nabourání představ o Ježíšově božské úloze (obzvláště v pozdějším období křesťanství, srov. komentář ke Zjevení Andrea Cesarejského z přelomu 6./7. stol.).
3a Pamatuj tedy [na to, co] jsi přijal a zaslechl, zachovávej [to] a čiň pokání.
Zde imperativy z předchozího verše pokračují: (3) pamatuj, (4) zachovávej a (5) kaj se.
Církev je vybídnuta k tomu, aby pamatovala (μνημονεύω: pamatuj, vzpomínej, připomínej). Mezi prezentní časy imperativních sloves jsou zde náhle umístěny časy minulé, εἴληφας (ind. pf. akt. od λαμβάνω) a ἤκουσας (ind. aor. akt. od ἀκούω), které dále rozvádějí obsah slovesa μνημονεύω. Perfektum zde jasně předkládá stav vzešlý z děje minulého, tedy „jak jsi kdysi přijal a stále je to tebou přijato“, aorist pak představuje děj dokončený v minulosti, jednoduše „zaslechl“. Zvláštní je pořadí těchto sloves; ačkoli obecně člověk nejprve slyší, poté na tomto základě vůbec přijímá, nebo odmítá, kniha Zjevení toto opačné uspořádání užívá poměrně často (Zj 3,17 „Jsem bohatý, zbohatl jsem.“ Zj 6,4 „tomu, […] bylo dáno, aby vzal ze země pokoj a aby se navzájem zabíjeli; a byl mu dán veliký meč,“). Je zřejmé, že sardští nejprve něco zaslechli (zde pravděpodobně evangelium), to následně přijali (srov. 1Kor 11,23), a tak přišla k existenci jejich víra ve vzkříšeného Krista. Sardská církev již tedy nějakou dobu existuje, její existence je však nyní ohrožena, zatímco je na hranici smrti.
Zbylé poslední dva rozkazy pro nápravu znějí „zachovávej [to]“ (τήρει, imp. préz.) a „čiň pokání“ (μετανόησον, imp. aor.), přičemž důraz je položen na obrácení. Co je však předmětem sloves v této větě, není jednoduché určit; církev se má rozpomenout, „jak přijala a zaslechla“, ale není zde zmíněn subjekt (tak i Vulgáta: In mente ergo habe qualiter acceperis, et audieris, et serva, et pœnitentiam age.). Některé překlady vykládají: „jak jsi mé slovo přijal a slyšel…“ (ČEP, ČSP), jiné to zaobalí zájmenným „co“ (Kraličtí), v kontextu jde však zřejmě o zvěstované (κηρύσσω, קרא) evangelium.
Tento subjekt chybí i u slovesa, jenž vybízí k zachovávání (τηρέω). Stejné sloveso se vyskytuje v Ježíšově velkém pověření (Mt 28,16–20), kde je sice středem textu činění učedníků (μαθητεύσατε), vede k tomu však několik mezikroků: „Vyšedše, křtíce, učíce je zachovávat (διδάσκοντες αὐτοὺς τηρεῖν) všechno, co Ježíš přikázal, čiňte učedníky.“ Ono zachovávání Ježíšových přikázání pak odpovídá pobídce ve Zj 3,3a: „zachovávej [to]“, tedy: Ve svém životě přiváděj k životu Ježíšovo učení — a tak naplniv veškeré tyto příkazy Kristovy, nezemřeš. Ježíšova přikázání, k nimž v Mt 28 Ježíš odkazuje, jsou jednoduchá, ono dvojpřikázání lásky: miluj Boha a bližního svého (Mt 22,36–40). To stojí v centru této naší perikopy; nelze tak pominout velmi důležitou sociální část Ježíšova učení a v kontextu tohoto dopisu, který má jasné prvky prorocké řeči, nesmíme vynechat ani důležitý sociální důraz, který se nachází v díle starozákonních proroků a v díle deuteronomisty.
A tak ačkoli církev v Sardách na oko vypadá živě, chybí jí láska, která by promlouvala o jejím životu, vztahu k Pánu Bohu. Proto se ve verši Zj 3,2 vyskytují ony pobídky: „Buď na pozoru a posilni ostatní, kteří jsou na hranici smrti…“ Sardští křesťané jsou zde vybídnuti k tomu, aby vzpomněli svých slavných začátků, jak tenkráte přijali učení Pána Krista, a nyní aby ho aplikovali, tedy aby milovali Pána Boha a sami sebe navzájem.
3f Jestliže však nebudeš na pozoru, přijdu jako zloděj a nepoznáš, kdy k tobě přijdu.
V této části dopisu zaznívá varování před neuposlechnutím předchozích výzev, které jsou zde shrnuty pouze jedním případem: „být bdělý“. Výstraha je v nerozpoznání naplnění času (καιρός). Kristus přijde jako zloděj (některé rukopisy k této části přidávají „k tobě“, čímž ji chtějí více připodobnit následující synonymní výpovědi), což je paralelismem zopakováno slovy „nepoznáš, v kterou hodinu k tobě přijdu“. Hodina zde však neznačí doslovný časový úsek, proto je vhodnější zde přeložit řecké ὥρα ve smyslu momentu, chvíle „kdy“.
Obraz přicházejícího Krista je v knize Zjevení užit již v dopise prvním (Zj 2,5), dále třetím (2,16), čtvrtém (2,25), v našem pátém i v následujícím šestém (3,11). O tom, že Ježíšův příchod bude jako příchod zlodějův, tedy nečekaný, se dozvídáme již od apoštola Pavla v jeho nejstarším listu (1Tes 5,2) i od autora nejmladší novozákonní epištoly, druhého listu Petrova (2Pt 3,10). Podobný motiv nečekanosti se vyskytoval již ve sbírce Q (Mt 24,43: „To však vězte, že kdyby hospodář věděl, v kterou noční hlídku přijde zloděj, zůstal by vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu.“ Lk 12,39: „To vězte, že kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, [zůstal by vzhůru a] nedovolil by mu prokopat se do domu,“ srov. TomEv log 103). Původní obrazy nečekaného dně Páně (ἡμέρα κυρίου, den Hospodinův) nemusely být však původně christologické; ani TomEv, které zachovalo starou předvelikonoční mimoevangelijní tradici, nepracuje s tímto motivem christologicky (TomEv log 21: „Když se pán dozví, že přijde zloděj, bude bdít, dokud nepřijde, a nenechá ho vniknout do svého domu, do svého království, aby mu nevzal jeho věci,“ a také TomEv log 103: „Blažený je člověk, který ví, v jakou chvíli vejdou lupiči, aby pak vstal, shromáždil své [vladařství] a opásal svá bedra, dříve než vejdou.“) V knize Zjevení jsou však představy příchodu Pána Krista již s motivem příchodu zloděje úzce spojeny.
4 Avšak máš v Sardách několik osob, které neposkvrnily svá roucha. [Ti] se mnou budou chodit v bílých [rouchách], protože jsou [toho] hodni.
Náhle v textu zazní, že v sardské církvi není úplně všechno špatně – několik (ὀλίγος, pár, trochu) jmen svá roucha neposkvrnilo, přičemž ona jména znamenají konkrétní lidská individua (Zj 11,13 ὀνόματα ἀνθρώπων; Sk 1,15 ὄχλος ὀνομάτων). Tito jedinci neposkvrnili své šaty, které zde odkazují k čistotě, jíž věrní nabyli důvěrou v Krista (Zj 7,13n: „svá roucha vyprali a vybílili v krvi Beránkově“, tak i Zj 22,14). Opakem rouch čistých je šat špinavý coby hřích v Zach 3,4: „Sundejte z něj ty špinavé šaty. […] Pohleď, odňal jsem od tebe tvou vinu a obléknou tě do slavnostních šatů.“ Takový ušpiněný šat dokonce nedovoloval člověku ve starověku předstoupit před bohy. A tak je těchto několik osob těmi, kteří svá roucha neposkrvnili, prokázali svou trvalou a autentickou víru v Kristovu oběť, a proto mají svá roucha čistá. O těchto je řečeno, že budou chodit s Bohem v bílém rouchu, protože jsou toho hodni. Περιπατέω je zde užito ve smyslu „být“ nebo „žít“, „utvářeti svůj život“, novozákonně „učedničit“ (hebr. הלך) s možným odkazem k životu Henochovu, Noemovu nebo Abrahamovu. K těmto věrným oděným v bílá roucha nalézáme paralelu ve Zj 14, kde se mluví o 144 000 paniců, a jde tedy vskutku o ty, kteří jsou charakterizováni svým věrným následováním Beránka – to je výsadou i těchto v našem textu popisovaných.
5 Vítěz bude takto oblečen v bělostné roucho a jeho jméno nevymažu z knihy života, ale přiznám se k němu před svým Otcem i před jeho anděly.
Slovo vítěz, doslova „ten, který vítězí“ (part. préz.), je rozšířením těch několika osob z minulého verše. Je to ten, který vyslechne připomínky tohoto dopisu, napřímí se co do vztahu k Pánu Bohu a projeví to svými upřímnými vztahy s bližními. V napětí jsou v této výpovědi užité časy: ten, který nyní vítězí, bude odměněn (ČEP to řeší tak, že z podmětné části věty utvoří futurum: „kdo zvítězí“). Text tak promlouvá do současné situace i v případě zaslíbení, nejen v předešlých případech kárání a napomínání: ten, který nyní vyslechne napomenutí, bude odměněn.
Za zmínku stojí různočtení, které se vyjadřuje ke slovu οὕτως (adv., „takto“), zatímco jej některé rukopisy přepisují na οὕτος (nom. sg., „tento“). Přepisovači se mohlo zdát adverbium v tomto případě nadbytečné, a tak ho opravil na zájmeno, které zdůrazňuje podmět věty: „Ten, který vítězí, tento bude…“ Že bude takto oděn jasně odkazuje na předchozí verš; bude oblečen tak, jako je oblečeno v bílých rouchách už nyní těch pár oddaných, bude oblečen do bílého roucha vypraného v krvi Beránka (Zj 7,13n). Tento eschatologický obraz lze spojit s obrazy nebeských poslů, kteří bývají taktéž často oděni v bílých rouchách (Mt 28,3, J 20,12, Sk 1,10, Zj 4,4), v Da 7,9 nosí bílé roucho i sám Bůh, ten „starý dnů“ (aram. עַתִּיק יוֹמִין), Ježíšovo roucho se na Hoře proměnění rozzáří a zbělá (Mk 9,2) a i kněžská roucha jsou spojována se svatostí (Ex 28,4, Lv 16,4). Je tedy zřejmé, že tato bílá roucha značí čistotu před Hospodinem i oddělení pro Hospodina, v tomto smyslu tedy svatost samu. Důležité je také poznamenat, že je zde tento děj předložen jako passivum divinum – tito vítězové budou oblečeni Bohem, svatými budou uznáni před Bohem, z pohledu Boha. Už jen oblečení těchto rouch značí vítězství; zároveň se toto vítězství stává velkou radostí, jíž bílá roucha značí taktéž (Kaz 9,8).
Druhým zaslíbením je nevymazání z knihy života, jejíž motiv se objevuje už v Ex 32,32 a vůbec celkově je v Tanaku i raném judaismu silně zastoupen. Tato kniha živých (hebr. סֵפֶר חַיִּים) představovala soupis těch, kteří jsou naživu (Iz 4,3), a tedy být vymazán z této knihy znamená zemřít. Paralelu tento obraz má v dobových soupisech poddaných, jež si vedl král. Z tohoto seznamu byl vymazán člověk, který již zemřel. Toto konečné vítězství tedy obsahuje zaslíbení života.
A poslední zaslíbení: přiznání se (ὁμολογέω: vyznávám, slibuji) ke jménu vítěze. Podobně jako ve výpovědi předchozí se zde objevuje pojem „jméno“, které značí jednoho individuálního člověka. Užité sloveso ὁμολογέω je v knize Zjevení zastoupeno jen jednou, což může značit, že se nejedná o autorova vlastní slova. Ve výpovědi přiznání se ke jménu můžeme zaslechnout evangelijní ozvěnu Lk 12,8 a Mt 10,32 (Q), zároveň nalézáme určitou spojitost i s 2Klem 3,2 (viz synopse níže). Při bližším srovnání těchto pasáží si můžeme povšimnout, že co do slovní zásoby se Zj 3,5c nejvíce podobá právě listu Klémentovu. Autor Zjevení tak v tomto případě mohl čerpat z tradice nezávislé na pramenu Q.
6 Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.
Poslední verš uzavírá dopis sardské církvi formulí, jež se opakuje ve všech sedmi dopisech Zjevení Janova. Jasně a zřetelně vybízí k tomu, aby byl obsah této perikopy vyslyšen – každý má uši, a tedy každý má slyšet toto poselství. Nově je zde přitom označen původce obsahu jako Duch, který promlouvá k církvím. Plurál ἐκκλησίαι dává najevo, že je tento dopis zamýšlen v rámci dopisů ostatních, nemá být čten jako jediný, jakkoli právě tento jeho obsah může promlouvat k danému příjemci a obsah dopisu dalšího mu může být v tuto chvíli uzavřen. Tyto dopisy tak zřejmě nebyly nikdy zamýšleny jako skutečné dopisy, ale jako jejich soubor, který má své poslání v rámci sedmi církví, tj. církve obecné.
Závěr
V dopise do Sard je místní církev převážně kárána, její stav je naprosto otřesný, a to až do té míry, že Bůh konstatuje smrt. Zatímco podle své reputace si společenství vede navenek dobře, sám Hospodin zná jejich pohnutky, a jejich činy tak před Bohem nejsou úplné. Společenství je tak napomenuto, aby tento svůj mrtvolný stav změnilo, a to pomocí toho, že budou na pozoru, budou se posilňovat navzájem, pamatovat na to, jak zaslechli a přijali evangelium, zachovávat Ježíšovo učení a činit ze svých současných laxních životů pokání.
Silným motivem je zde solidarita vzájemné lásky – skutky jejich nejsou dokonalé, protože jim chybí láska. Jejich vztah k Bohu není dokonalý, neboť mu chybí láska. A tak je potřeba, aby se rozpomněli, co zpráva evangelia obsahovala, a aby to následně zachovávali. Ježíšovo učení, k němuž jsou odkazováni ho zachovávat (Mt 28,16–20), je ono dvojpřikázání lásky (Mt 22,36–40). Pod tímto sociálním zorným úhlem lze společenství probudit ze stavu letargie: mají posilňovat ostatní, kteří jsou na umření, ačkoli i oni sami umírají, a tedy projevovat lásku a zájem o své bratry a sestry (srov. podobenství a soudní dialogy v Mt 25,31–46), neboť naplněním zákona je láska (Ř 13,8). Nesmíme však opomenout ani druhou část onoho dvojpřikázání, a to milování Boha: ačkoli Bůh konstatuje smrt, lidé toho společenství jsou stále naživu; jedná se tak o smrt duchovní. Vztahem k Pánu Bohu odumřeli, když se mu ve svých životech vzdálili. Tak i otec, k němuž se navrací dříve ho opustivší syn, říká: „Tento můj syn byl mrtvý, a zase ožil.“ (Lk 15,24). Sardští křesťané jsou tak vybízeni se navrátit k Pánu Bohu, obnovit svůj vztah k němu, a žít.
Následky neuposlechnutí výzvy jsou jasné: nepříjemné zaskočení Ježíšovým příchodem. V porovnání s tímto trestem se však zdají být zaslíbení až neuvěřitelně štědrá. Vítězové, tj. opět oživlí sardští křesťané, kteří se napraví, budou žít věčně se samotným Kristem v radosti a slávě.
Zdroje
Prameny
The Coptic Version of the New Testament in the Southern Dialect Otherwise Called Sahidic and Thebaic, vol. VII. Oxford University Press.
ALAND, B. a K., J. KARAVIDOPOULOS, C. M. MARTINI a B. M. METZGER, ed. Novum Testamentum Graece et Latine. 28th Revised Edition. Stuttgart: Deutsche Bibelgesellschaft, 2014.
ELLIGER, K. a W. RUDOLPH., ed. Biblia Hebraica Stuttgartensia. Ed. 4. emendata. Stuttgart: Gesamtherstellun Biblia-Druck, 1977.
Komentáře
AUNE, D. E. Word Bible Commentary (vol. 52a): Revelation 1–5. Thomas Nelson, 1997.
BARCLAY, W. The Daily Study Bible: The Revelation of John, vol. I (Chapters 1–5). The Westminster Press, 1976.
Další literatura
METZGER, B. M. A Textual Commentary On the Greek New Testament: a Companion Volume To the United Bible Societies‘ Greek New Testament (3d ed.). 2nd Edition. United Bible Societies, 2012.
POKORNÝ, P. a OERTER, W. B. Rukopisy z Nag Hammádí 1. Vyšehrad, 2017.
